Upozornění: BRIGHT FUTURE s.r.o.

17. ledna 2012 v 20:30
Hledáte informace o této společnosti? Chcete u nich pracovat? Raději si nejprve přečtěte článek s mým upozorněním zde: http://novy.blog.cz/1111/jiri-maslonka-reklamni-agentura-teplice-prace-pro-silne-zaludky
Jedná se totiž o stejného člověka. Alespoň budete vědět, co vás čeká.
 

UPOZORNĚNÍ: Jiří Maslonka, BRIGHT FUTURE s.r.o. - reklamní agentura Teplice

22. listopadu 2011 v 18:42 |  Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
POZOR: Nově pod názvem BRIGHT FUTURE s.r.o.

Chtěla jsem něco změnit a to něco byla práce.

Vydala jsem se tedy po netových stránkách na www.prace.cz . No, moc nabídek tam nebylo, přesto jsem na něco odpovídala. Mezi nimi byla i reklamní agentura, kterou prý vede nějaký Jiří Maslonka. Jiný název firma asi nemá nebo jsem jej nenašla. A na tuto firmu bych Vás chtěla upozornit

Nevím jestli Vám něco říkají názvy jako Jobbing, D2D, SaveMax...Mně to ještě nedávno neříkalo vůbec nic.

Na netu se dočtete, že hledají zaměstnance na pozice: Reklamní konzultantka, Reklamní asistentka, Asistenka kanceláře, Realizační pracovník v oblasti reklamy, Referent/ka pro styk se zákazníkem...a různé jiné názvy, které se po čase mění. Pokud o tom nemáte ani páru jako já, říkáte si: Tý jo, to snad musí být nová firma, která hledá úplně všechno. Dle požadavků se tam vejde také každý, ale co to nezkusit. Dokonce ani nepožadují nutně živnostenský list, ale nabídnou i práci na hlavní pracovní poměr, tak to by nemusel být podvod, ne? Proč to nezkusit.

Zkusila jsem. Byla jsem pozvána k osobnímu pohovoru, což už samo o sobě jsem považovala za úspěch a vydala se tam. V domě, který není ani pořádně označen jejich sídlem, jsem se dostala do oranžové čekárny - tedy pardon, k asistentce kanceláře od které vedli dveře k manažerovi. Posadila jsem se do křesla a čekala. Na stěně běžela TV, pod stolečkem pár časáků. Za chvíli se otevřeli dveře, někdo vyšel a za chvíli mě manažer zve dál. No, manažer...být to král, tak mu říkám králíček...ale budiž. Víc místností firma nemá. V tu chvíli mi začíná v hlavě šrotovat, kde to tedy ty reklamy tvoří..ale co, jsem na pohovoru tak se zeptám, ne? Omyl. Pravidlo číslo jedna zní: Na dotazy odpovídat vyhýbavě a vůbec. Hlavně neříct co bude přesná náplň práce. Jen trošku napnout nervy celkem často se opakujícími otázkami na uchazeče, trošku se pochlubit a hlavně upozornit na tu hroznou nezaměstnanost, a kolik se sešlo životopisů..hlavně aby si uchazeč uvědomil, že je za ním hromada lidí, kteří to místo také chtějí. Teď říkám: klidně si jej vemte.
Pohovor skončil aniž bych měla jedinou odpověď na svou otázku. Prý se vše dozvím, pokud postoupím do druhého kola, kterému říkají "pozorovací den". A jestli jsem postoupila se dozvím, když si za půl hodinky zavolám sekretářce.

Přemýšlela jsem, že by bylo nejlepší, kdybych neprošla. Z pohovoru jsem neměla vůbec dobrý pocit. Vůbec nic jsem se o firmě nedozvěděla. Vůbec nic jsem se nedozvěděla o práci. Nakonci pohovoru jsem se už spíš snažila manažerovi odpověďmi znelíbit, aby mě nezval dál.

V určený čas jsem zavolala sekretářce. Prošla jsem do druhého kola a mám se dostavit zítra v devět a připravit se, že tam budu nejméně do pěti. Došlo mi, že tam projde každý. Nevěděla jsem co mě čeká, ale tušila jsem, že to nebudu chtít dělat. Jen jsem ještě netušila co. Po velkém sebepřemlouvání jsem si to zařídila a druhý den se opravdu dostavila do kanceláře. Řekla jsem si, že když už jsem se tam dostala, mohlo by mě třeba štvát že nevím přesně o co přijdu. Asi bych mě to štvalo, ale o nic bych nepřišla.

Byla mi představena kolegině, která mě bude mít na starost. Dorazilo mě již uvítání manažera se slovy zhruba: "Toto je Vaše průvodkyně dnešním dnem. Je to nejlepší zaměstnanec kterého tu máme. Což je pro Vás dobře, ale zároveň Vám dá zabrat ji přesvědčit, že se na tu práci hodíte." To mě naštvalo opravdu moc. Já mám přesvědčovat někoho že se tam hodím, když mi stále nebylo řečeno co budu dělat a já tedy vůbec netuším, jestli tam pracovat chci?

Již cestou po chodbě ven jsme si začali tykat. Není to standardní, ale ta holčina byla asi o 5 let mladší než já a vykání jí by bylo hodně divné. Vyrazili jsme na "rozhovor u kávy". Opět proběhli klasické otázky jako cíl do budoucna, špatné vlastnosti, dobré vlastnosti..a trochu nezávazné konverzace. Dozvěděla jsem se, že slečna vydělává 40 000měsíčně ( a je u firmy 3 měsíce) Nevím proč, nějak jsem jí nevěřila a to, že mě částkou nenadchla, na mě asi bylo vidět. Jakákoliv otázka na přesnou činnost byla zahrána vždy do autu, ne vždy příjemně. Ale dozvěděla jsem se pár zajímavých věcí o práci na hlavní pracovní poměr. Například to, že člověk může být zaměstnán na hlavní pracovní poměr a přestu mu zaměstnavatel nemusí vyplácet fixní plat a platit sociální a zdravotní. Slečna pracovala na živnostenský list, tak moc neví jak u firmy funguje HPP, ale takhle nějak to prý je. To už mi zavání trošku prací na černo, ale vyřešit to tím ŽL jde. Během kávy nás míjel houf lidiček v uniformě. Tedy v obleku a s černými deskami v rukou. Myslím že v tu chvíli mi to docvaklo, ale jako masochysta jsem zůstala dál.

Káva byla ukončena slovy mé průvodkyně: "Prošla jsi kávou a můžeš pokračovat dál. S většinou lidí to ukončuji již u kávy, ale Ty projdeš". Jasně, že to má být takový bonbonek, jako že prostě TY SI TAAAK DOBRAAA! Většinu vyhodí a TY JDEŠ DÁL!!. Až mi to bylo skoro líto, ale přeci jen jsem si nepřišla pokecat k čaji, ale zjistit co vlastně dělají.

Přesunuli jsme se k autu, že pojedeme do Mostu, kde my ukáže práci. Být to někam jinam tak asi cuknu, ale takhle mi to naprosto vyhovovalo. U auta již čekala jedna slečna a ve třech jsme vyrazili. Cestou se holky omluvili, že se musí ještě nasnídat, protože mají hlad. OK, jasně. Zastavilo se u nějakého obchoďáku a šlo se pro jídlo. Překvapilo mě, když jsem u stolků potkala celou bandu z té firmy. Snídaně se protáhla na hodinku. Trochu jsem se rozkoukala, pobavila s ostatníma, ale hlavně poslouchala co říkali. Mluvili o nějaké raní hře. Myslela jsem, že špatně slyším. Oni ráno hráli hru? Kde? A pak si říkám: No jo, jsou to ještě skoro děti, vždyť mi na střední vyváděli podobně, asi při čekání na manažera, před poradou...Na takové věci nejsem, ale třeba se stane zázrak, práce bude ok..tak puberťáky přežiju (Bože, jak naivní jsem byla. Je to vůbec ještě možné?)

Po jedenácté jsme konečně dorazili do Mostu. Vystoupili jsme z auta a holky rozprostřely jakousi mapu, na které jsem poznala zakreslené paneláky. Spadla mi čelist. Pokud jsem doufala v menší zlo a stání na ulici, bylo to ještě horší. Chodili jsme od bytu k bytu, zvonili na zvonky a holky lámaly lidi na podpis smlouvy na změnu dodavatele elektřiny. S výhodným pojištěním od AXY navíc..
Během chození a zvonění po mně chtěli, abych se neustále na něco vyptávala. Nešlo mi to zrovna lehce, neb jsem ještě nějakou chvíli měla spadlou čelist a věděla 100%, že tohle fakt ne. Nakonec jsem se snažila zjistit ještě něco o produktu co nabízejí, jak často je mění, jaké mají zaškolení (to mi bylo zodpovězeno, že se nemusím bát, že to je maximálně na den, ale spíš dopoledne...) podle toho to samozřejmě vypadalo, ať jsem se zeptala na cokoliv, tak nevěděli. Jestli se těch 99Kč za pojištění platí jen jednou nebo každý měsíc...navíc to, že ti lidé zaplatí 99Kč jim kolikrát ani neřekli. Nevěřila jsem tomu, ale naráželi jsme jen na důchodce. Žádný mladší člověk buď nebyl doma, nebo v těchto panelácích zrovna nebydleli. Došli mi otázky a hlavně chuť se na cokoliv ptát. A tak druhá holčina do mě začala rejt: "To tedy naší kolegiňku moc nepřesvědčuješ, aby Tě na tu práci vybrala" Vzedmul mě vztek. U každých dveří jsem se modlila aby nikdo neotevřel. A když otevřel, tak aby nepodepisoval!! Proboha, lidi!!! Mezi dveřma! Tři cizí holky! Jeden starší manželský pár nás dokonce pustil do obýváku, aby to sepisování bylo jednodužší! Dneska, kdy jsou toho plný noviny i televize, ve zprávách, na který dost lidí čučí na všech programech!!
Holky do mě zase začali hučet: špatný vlastnosti, dobrý vlastnosti, co chci dělat, co nechci dělat. Řekla jsem jim, že nechci okrádat lidi. Ani jsem to snad nemyslela proti nim, prostě tak nějak obecně. Reakce byla okamžitá a ne moc hezká :-) Asi holky tuší, že není všechno ok, i když jsou to ještě takové holčičky. Vždyť bych v té firmě byla zdaleka nejstarší. Tomu manažerovi bylo prý 23 a patřil k těm nejstarším ve firmě.
Bylo mi špatně. A rejpnutí přišlo znovu: "Takhle tu práci ale asi nedostaneš!" Všechno ve mně křičelo: Ale proboha, já takovou práci ani nechci! Vždyť se mě ani za celou dobu nezeptali, jestli se mi taková práce líbí! A tak jsem jim to řekla. Že prostě o takovéto práci nejsem přesvědčená, že bych chtěla dělat. Pustili se do mě znova. Co si to dovoluju. Taková úžasná práce a já jí nechci. Šrotovalo mi v hlavě něco o té hromadě lidí co se tlačí na toto místo, jak říkal manažer, ale bylo mi úplně jasné, jak to ve skutečnosti je...jen málokdo přežije pozorovací den a není to rozhodně tím, že by ho vyhodili oni.
Rozloučili jsme se a vzhledem k tomu, že dostat se z Mostu domů je ještě větší hračka než z Teplic, byla jsem spokojená. Bylo půl druhé. Já zjistila co jsem potřebovala a nemusela jsem ztratit celý den.

Třeba to někomu zachrání den celý.
Ještě přikládám článek na jiném blogu, po kterém my začalo být opravdu šoufl a vlastně jsem to teprve celé opravdu pochopila. Včetně těch her, které se hrají "na poradě" povinně. Přikládám i odkaz na video, které je velice poučné a člověk kroutí hlavou, že je ještě dnes něco takového možné. Jistě toho na netu lze nalést i spousta dalšího

http://www.youtube.com/watch?v=IVJNtF_xPwA - odkaz na reportáž z Primi
http://www.vii.sk/video/memc76ajeu/viktor-clovek-vitazny/ - Viktor, clovek viťazný - manažer

Ještě malý dovětek: kromě práce na hlavní pracovní poměr jsem byla poučena i s požadavkem zaměstnavatele na flexibilitu. Vždy jsem předpokládala, že je to schopnost v případě potřeby zůstat ve firmě déle, nebo přijít i v jiných hodinách či o víkendu. Zde to znamená práci od 7:30 do 19:00. Přeji příjemný život :-) a na peníze zapomeňte, prý se často dá najít důvod, proč nemají být vyplaceny..

Dá se předpokládat reakce lidí z obou stran, tedy i z těch, kterým tato práce vyhovuje. Proto Vás žádám o slušnost.

Malá voda Ploučnice 2011

16. srpna 2011 v 23:08 |  Mé pocity..
Ve středu večer mi přišla SMS: "Jedeme na 99% Ploučnici"
Odpovídám něco ve smyslu, že fajn, že tam jsem ještě nebyla, tak jsem zvědavá. Odpověď mi přijde v zápětí, že tam také ještě niky nebyli. Super. Nová řeka :-)

Kouknu na Raft.cz jak to vypadá se stavem vody a na hrubý popis řeky. Stránku uzavírám v podstatě po přečtení prvního kilometru řeky. Projíždí se 100m skalní tunel. Super. Vypínám i prohlížeč v marné snaze vymazat tunel nejen z paměti, ale hlavně z řeky :-D Kupodivu se to nepodařilo.

Ve čtvrtek po poledni vyrážím na cestu do Prahy. Ještě jsem se chtěla stavit koupit pláštěnku, tak vyrážím o hodinku dřív. Pláštěnku jsem nesehnala, ale nevadí. Mám nepromok. bundu, to by mělo stačit. Dorazila jsem na místo setkání o 45 minut dříve. Párkrát jsem se prošla sem a tam a zaskočila do stánku pro zmrzlinu. Když se vracím zpět, vidím "naše" auto s M čtoucím noviny. Nevěřím svým očím, jak brzy tu je :-)

Po přivítání se dozvídám novinku. Místo 6ti lidí jedeme ve 4. No bezva..i když se to dalo čekat :-(. Jedu já jako jediná holka, Jár., M a R. Jár. doráží chvíli po mně, R je přesný na vteřinu. Můžeme vyrazit pro lodě. Berou se jen dvě samby..alespoň ušetříme za půjčení vozíku..

Po menším hledání dorážíme na místo. "K průrvě", kde si ve stánku dáme něco k večeři a hlavně se ustanujeme. Sranda byla, že jsme vyrazili ve čtyřech, každý s vlastním stanem. Což je samozřejmě hloupost. Po delších dohadech, kdy M. se snažil prosadit, že budou kluci spát v Jár. stanu pro tři a já sama - to neprošlo přes Jár., kterému přišlo zbytečné se mačkat..nakonec M postavil svůj stan a přibral R. a mě pozval Jár. do stanu k sobě. Byla jsem docela ráda..přeci jen mám po poslední vodě ještě dírky v tropiku a s jednou prasklou tyčkou budu muset také něco udělat teď to všechno vydrží, ale aspoň se to nebude ničit víc, než to napravím..a navíc..nebudu muset po návratu sušit stan :-)

Večer jsme hráli karty, když nám v deset zhasli u stánku, přesunuli jsme se pod pouliční lampu na silnici. R šel chvíli telefonovat, občas napsal SMS..zjistila jsem, že tohle mu fakt nezávidím..nevím ještě co s tím a jestli vůbec s tím něco budu dělat, ale tohle je věc, která mi fakt nechybí. V půl druhé jsme se rozhodli, že bychom se mohli jít vyspat na zítřejší cestu.

Ráno jsme se probudili do slušného počasí. M domluvil se stánkařem, že u něj na zahradě necháme auto. Chtěli jsme dojet do České Lípy, což stánkař prohlásil za nemožné. Uvidíme. Snídám jednu z koblih, které prý M koupil kvůli mně :-D (No, je pravda, že na velké vodě jsem snídala většinou čoko koblihu, ale to byli asi mé první čoko koblihy v životě, a tyhle marmeládové na malé vodě byli asi mé čtvrté koblihy marmeládové :-D nejsou to zrovna věci, které bych běžně kupovala) Při pohledu do tmavého jícnu průrvy mě přechází hlad i chuť. M odváží auto. Jár. někde vyhrabal kofilu (čoko tyčinku) a podává mi ji, prý na nervy :-D. Normálně odmítám, ale teď jsem asi fakt mimo, neboť si ji beru a otvírám. Nabízím Jár., ale nechce..mám toho chlapa ráda, i když je to zvláštní tvor. Ale kdo nejsme?

Nad průrvou nasedáme do lodí, já krotím své nervy ze zůžených prostor a snažím se nepropadat panice. Ale jedno vím. Vím, že to chci projet.
Jedeme s prázdnýma loděma, bagáž naložíme až pod průrvou. M rozdal všem krabičku sirek, prý kdybychom se tam cvakli, ať si můžeme posvítit. Vím, že to myslel vážně, ale nedovedu si představit, že bych to tam provozovala :-) Nakonec to bylo zbytečné a vlastně mi to skoro mrzelo, neboť uprostřed průrvy byla ve stropě díra, kudy šlo světlo..na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou bych si to chtěla zkusit..už proto, abych trochu věděla, jestli ten Botič můžu někdy jet nebo opravdu ne..až tam to zkoušet nechci.

Pod průrvou naložíme věci a já s Jár. si jdeme ještě zaplavat. Nakonec naskáčeme do lodí. Je tu odjezd. Řeka není moc široká a pěkně se klikatí. Vzpomínám na ten popis řeky: "Jestli chcete vidět téci řeku do kopce, jeďte Ploučnici". Stále přemýšlím co tím bylo myšleno. To, že v tuto chvíli je to volej, asi přeci jen ne..

Projeli jsme Mimoní a opustili umělé koryto. Řeka se opět trochu zúžila a meandrovala víc a víc. Také se objevovalo víc a víc vrbiček a nakonec i stromů do vody a přes vodu padlých. Tenhle úsek byl ale ještě prořezáván, a tak, i když se skloněnou hlavou, se dalo vše podjet, nebo přejet.

Zastavili jsme pod mostem na oběd. Kiosek byl zavřený, ale na místě bylo ohniště a my měli pár buřtů. Hlídala jsem věci na břehu a připravovala buřty, kluci šli zatím pro dříví. Jár. nakonec rozdělal oheň bez použití papíru a zápalky. V ohništi zůstalo pár žhavíků po předešlých hodovnících. Buřty byli vynikající. Nakonec byl čas pokračovat dál.

Na řece to začalo houstnout. Ze tří metrů široké řeky bylo průjezdných pár centimetrů uprostřed mezi vrbičkami, případně zalehnutí do lodi a projetí pod stromem..a tak to šlo celou řeku..zatáčka doprava, doleva, padlý kmen, druhý, třetí, vrbičky..ale bylo to parádní. Minimum lidí. Minimum civilizace. Trochu jsem se bála, co nás čeká a co všechno nedokážu přelézt. Nakonec to byl jen jeden strom, na který jsem se nemohla dostat, tak jsem to vzala po břehu, kluci to nějak přešplhali. A jeden strom jsme přenášeli všichni po břehu.

Začali jsme se rozhlížet po nějakém plácku na noc. Nakonec jsme jeden našli, s příjemnou písečnou plážičkou. Trochu nás strašili stopy koňských kopyt, ale doufali jsme, že pokud v noci přijdou napít, tak se stanům vyhnou. Kluci vyrazili na další dřevo na uvaření večeře, já se zatím převlékla, dohlížela na věci a nakonec i rychle balila klukům balila před přeháňkou, aby neměli věci úplně mokré. Naštěstí jen chvíli kapalo.

Všechno dřevo bylo mokré po předešlých deštích a tak špatně chytalo. Jár. se pokoušel rozdělat oheň bez papíru, ale ani mech ani kůra nebyla schopná chytit. Nakonec se přinesl papír..a nechytlo to ani od něj. Pak se do toho pustil M. Nakonec to vypadalo, že ten guláš k večeři možná přeci jen bude..až do té chvíle, dokud se nepřihrnuli koně.

V první chvíli jsme je vcelku radostně přivítali. Jen jsem doplnila radu, že čtyři koně jsou stádo a pohyb ve stádu je trochu rizikový, ať si dávají všici pozor. Naivně jsme doufali, že se trochu pomuchlujem, oni (tedy ony, čtyři kobylky) se napijí a zase zmizí. Ve chvíli, kdy se pustili do dřeva, nám začalo být jasné, že je tu menší komplikace. Překvapilo mě, jak blízko k ohni lezou. A chroupají kůru ze dřeva na přikládání. Napít se šla nakonec jen jedna a ta spíš lovila řasy. Dvě kobylky (hafling) se procházeli kolem a sem tam uždíbly trávu, poctivě se vyhýbaly stanům i kolíčkům. Hnědá huculka stála nad ohněm a bílá (arabka?) chroupala dřevo. Nakonec byli nad ohněm všechny. Odháněly dotěrný hmyz. Vše by bylo v pořádku, kdyby se huculka - vůdkyně stáda nepřetlačovala s arabkou?, ta neuhla a nestoupla při tom do ohniště, aby rychle vyskočila a dupla na nohu R. Chudák. Už kdy přišly, tak hlásil, že koně nesnáší..tak má o důvod více..naštěstí z toho nebylo nic velkého, i když bolet to muselo pekelně. To nebylo jen přišlápnutí.
Když se huculka rozhodla, že se půjde projít, musela jsem ji hlídat u stanů, neboť byla schopná prostě jít..nezájem..naštěstí reagovala na "ustup". Zkusila jsem z provazu provizorní ohlávku a odvést jí pryč. Dokud jsme šli kolem řeky a ohně, tak v pohodě šla, ale jak zjistila, že ji vedu pryč, tak se sekla a nehnulo s ní vůbec nic. Nakonec nezbylo, než nechat oheň vyhasnout. V tu chvíli všechny zatříhaly ušima, huculka se sbalila a šla pryč. Všechny ostatní za ní. Rychle jsme přes přístupovou cestu natáhli v několika řadách koníčkovací šňůry a ze zbytku dřeva, který nám milostivě nesnědly jsme rozdělali oheň a po jejich dvou hodinové návštěvě jsme se konečně pustili do přípravy guláše :-) (R. vykřikoval něco o tom, že by si dal koňskej..)

Druhý den jsme pokračovali. Prodírali jsme se zarostlou řekou, až jsme na razili na louku, kterou z obou stran lemoval les. Louka mohla mít tak dva kilometry na délku, ale po řece jsme si najeli dobrých pět kilometrů. Tady jsme konečně pochopili, co znamená, když řeka teče do kopce. Pokud jedete do zatáčky 160°tak to ani není jinak možné :-) jezdili jsme z jedné strany louky na druhý, potkali několik odboček, které se zase postupně sešli. Občas jsme přemýšleli, jestli nejsme ve slepém rameni, ale nakonec jsme se dočkali opět vjezdu do lesa..a stím spojené houštiny..
Začalo pršet a kluci natahovali pláštěnky. Na nebi to vypadalo na přeháňky a já si představila neustálé nandavání a sundavání pláštěnky a hlavně to pocení se v ní v tom teple, které stále bylo. Nakonec jsem jen sundala triko a jela v plavkách. A udělala jsem dobře. V mezeře mezi přeháňkou jsem v pohodě uschla a odpoledne už nepršelo vůbec. A bylo stále teplo.
Ve chvíli, kdy jsme zastavili na oběd, jsme pohopili, že něco není podle plánu, protože tam co jsme byli, jsme měli dorazit až večer a nocovat tam. Přemýšleli jsme o tom, jestli nezakempujeme, ale z přístupu personálu ranče s restaurací u které je možné stanovat, nám bylo jasné, že jsou lehce zaskočeni, že nějací lidé by mohli vzít jejich ceduli vážně. Nechali jsme se jen zlákat na uzená žebírka..nebo klobásky..a pak vlastně už na cokoliv, co nám byli schopni nabídnout..z čehož se po dlouhých debatách vyklubali utopenci ke kterým nám byla ještě nabídnuta hořčice...byli jsme rádi, že je alespoň něco a pak jsme rychle zmizeli.
V podvečer jsme dojeli k další ceduli nabízející stanování na louce. Když M vystoupil aby se podíval jak to vypadá na břehu, měl pro R velice pozitivní zprávu. Louka na stanování se nachází v ohradě, kde se popásá pár krav a koní. R začal lehce stávkovat, že tam spát nebude. Nakonec jsme se rozhodli podívat se k hospůdce, ke které to všechno patřilo a hlavně to domluvit tam.
Při příchodu jsme zaregistrovali velice podezřelou, z boku otevřenou korbu auta, kde nějací lidé montují aparaturu..pár lidí se nás ptalo, jestli tam chceme spát a vypadali docela pobaveně. Dali jsme si něco k pití, zjistili co a jak dlouho budou hrát a brzy jsme mizeli, doufajíc, že před Českou Lípou najdeme ještě nějaký flek na spaní. Protože ačkoliv kempař říkal, že do Lípy za tři dny nedojedeme, že budeme rádi, že jsme někde v Žízníkách nebo kde, tak my měli druhý den před sebou pět kilometrů do Lípy.
Ve chvíli, kdy už to byli kilometry jen tři, tak se zarostlý břeh otevřel, a ačkoliv tam již nějací vodáci s dětmi stanovali, prostor byl dost velký pro nás všechny, aniž bychom si překáželi.
Jen byl trochu problém najít dřevo na oheň, ale vše se podařilo a my si zahráli i ty karty.
V neděli jsme dojeli do Lípy během chvilky, i když nás ještě pár zajímavých úseků čekalo a čekal nás také jeden strom, který se opět přenášel po břehu. Jen jsme přesně nevěděli, kde v Lípě nejlépe zastavit, aby se daly naložit lodě. Posledních pár metrů jsme si zapádlovali ještě proti proudu, protože se ukázalo, že nejlepší místo jsme minuli. Byla to docela makačka, ale bylo to poslední pádlování ..
Převléknout, připravit lodě na odvoz, M mezi tím zjistil kdy jede bus zpět k autu a vyrazil, my zatím mastili karty, R chvíli telefonoval..a najednou tu bylo auto, lodě se hodily nahoru a šlo se na oběd. Vynikající oběd. A pak už jen domů..kam jsem se dostala v jedenáct v noci.
Mohla jsem jet z Lípy do Ústí, pak do Mostu a pak zavolat taťkovi a být doma dřív, ale čas mě nehonil a voda prostě začíná a končí v Černošicích.

Jen jedna věc mě zarazila, když jsem si šla doma lehnout. Zvláštní pocit prázdnoty a samoty, jakoby stesk po tom, že jdu spát sama. Že Jár. za chvíli nepřijde, neprohodíme pár slov a pak si neřekneme "Dobrou noc"..a to jsem se bála, že mi bude chybět ve společném stanu soukromí :-)
Dobrou noc a třeba někdy na vodě AHOJ!
 


Velká voda 2011 - Otava a Vltava

29. července 2011 v 21:58 |  Mé pocity..
Další rok uběhl a my máme za sebou další vodu. Má cesta do ráje.

Když jsem zjistila, že jediná řeka, která v dobu naplánovanou na naše vodní putování, je Vltava, polil mě studený pot.
Představa hlavy na hlavě nad jezy i po řece, ožralů na raftech a řvounů v kempu mi radost neudělala. Dodnes se budím hrůzou, když vidím ten párek lidí, jak mají miminko přivázané koníčkovací šňůrou k barace (něco jako nafukovací kanoe, vzadu má výtok pro vodu)

Navíc jediné z dětí, které mělo jet, byla E. Což mi bylo líto. Mí měl zakázáno od doktorky spát ve stanu (kvůli loňskému velkému problému) a malý J, který by jel s námi poprvé, by bez maminky, která by byla s Mí doma, nejel.

Nakonec se to spaní ve stanu vyřešilo chatkou pro Mí. Spala tam s ním maminka Jí a E, J spal většinou s tatínkem M ve stanu.
(Doufám, že se nesnažíte nakreslit čtverec ;-) ) Není to ideální řešení, ale pokud to Mí umožnilo jet, bylo to řešení geniální. I když to znamenalo každý den pendlovat k chatce, tzn. převážení aut sem a tam.
Sehnat chatku také nebylo jednoduché.
Na první víkend se to povedlo na Otavě v Aníně. Loni jsme tam začínali malou vodu. Teď jsme tu trávili dvě noci a sjeli si jeden den z Anína Otavu.
Pak jsme se přesunuli na Vltavu, do kempu v Rožmberku, kde jsme spali od neděle do pátku. Další dvě noci jsme spali na Pískárně.

Nebudu to natahovat popisem přírodních krás a dne po dni, nikoho tady to zajímat nemůže, tak jen takové shrnutí:

Nakonec díky tomu, že jsme přejížděli auty, jsme si daly nejvíce vytížené úseky na všední den a opačně, což znamená, že jsme nejeli řeku postupně z Vyšáku do Boršova, ale občas jsme přeskočili a vrátili se až o pár dnů později. Ideální stav, kdy v Krumlově nad jezem potkáte dvě lodi..prostě paráda. Bordel v kempu byl, ale všechno zlé je pro něco dobré a tak ten občasný déšť ty nejhorší vykuky spláchl a pak byl vcelku klid, pokud člověk umí usínat, když není úplné ticho.

Asi nejkrásnější byla část z Lenory na Lipno. Byla jsem tam v roce 1998 a 1999, ale vždy děsně lilo a bylo docela dost lidí, takže si z okolí nic moc nepamatuji, jen to jak jsme promočení a je kosa.
Letos to vyšlo nádherně, svítilo sluníčko a bylo teplo. Navíc díky tomu, že je průjezd lodí regulován a zpoplatněn, jsme byli na vodě v sedmi lodích sami. Jela jsem s Jár. Díky jeho nádherný starý lodi a jejím úžasným vlastnostem jsme byli stále první. Před námi klid, pohoda a ovádi. Těch tam bylo mraky. Když jsme je tak plácali, tak jsem přemýšlela, jestli je to v CHKO vůbec dovoleno :-))
Ale úsek řeky to byl nádherný. O kolí skvělý a nezničený. Vím, že vodáci vidí černě, když se části řeky uzavírají, ale jen díky tomu mám(e) ten skvělý zážitek.
Zbytek vody proplul v poklidu, občas spláchnutý nějakým tím deštěm. Až na poslední den, kdy jsme byli dost promoklí, to ale nebylo s deštěm tak moc zlé, pokud nepočítám ty večerní pokusy o uvaření večeře za deště. V tu dobu pršelo docela často, ale zabalili jsme to asi jen jednou.
Poslední den, na úplně posledním jezu a snad i na posledním kilometru naší cesty, se cvakly Čert s Mí. Měli jsme tam na mále asi všichni, ale jak to tak vypadá, Čert se chtěl před cestou domů vykoupat.
Já s Jár a M jsme to řešit nemuseli, vlezli jsme tam za nočního světla večer před tím..jen tak, abychom si nenamočili zbytečně plavky :-)
Zase jsem se o sobě dozvěděla pár věcí. A pár věcí pochopila. A o pár věcech se přesvědčila, jak fungují. Ne vždy z toho mám radost. Ale asi začínám trochu něco chápat.
Hlavně jsem konečně pochopila, proč. Proč tak ráda jezdím. Proč jsou návraty tak tvrdé. I když letos jsem myslela, že to tak tvrdé není. Po třech dnech doma jsem pochopila, že jsem prostě mozek nechala u lodí.

Jediných pár dnů v roce, kdy si dokážu odpustit. Kdy nemusím poslouchat své vlastní výčitky o tom, co jsem dopustila. Pár dnů, kdy řeším hlavně to co je a trochu to, co bude. Ale niky to co bylo.
V šestnácti jsem řekla: "Bylo by fajn ztratit paměť. Ale kdyby se paměť vrátila, byl by to šok na druhou". A tohle je přesně ten stav. Pár dnů amnézie a pak návrat do reality. Tvrdá ruka přistane na tváři již v Praze, kdy dostanu první facky hluku a spěchu ostatních lidí. A pak už jen nezadržitelný pád.
Letos se nekonal. Přijela jsem v neděli večer, ještě během noci jsem se přesunula domů. Myslela jsem, že jsem to zvládla, i díky tomu, že jsme nevypadli z civilizace, to se u Vltavy nedá. A pak bác ho. Tři dny jako bych neměla myšlenky, mozek...nevím co je horší. Jestli se prodírat zoufalstvím hned, nebo tak dlouho čekat, až dorazí mysl?

Letošní voda byla fajn. Ale stále ji přebíjí vzpomínky na loňskou Berounku. Prostě jsem ji přožívala intenzivněji. Možná jsem byla jen větší idealista. Kdo ví?

Rumunským prezidentem je pes

7. ledna 2011 v 19:35 |  Co se jinam nevešlo
Rumunským prezidentem je pes

Jinak si "pomstu" rumunských čarodějnic kvůli zdaňování jejich přijmů neumím představit.

Protože pokud říkají, že se chtějí pomstít tomu, kdo něco takového schválil a udělají lektvar z mrtvých psů, tak mě nic jiného nenapadá.

Pokud mě někdo chce obvinit ze zesměšňování hlavy státu..dojděte si za čarodejnicemi. To ony to řekly.

Jinak. Mám pocit, že si tamější čarodějnice znepřátelí tímto činem mnohem více lidí, než svým protestem proti zdanění svých příjmů.

Další články


Kam dál