Únor 2008

Popis her zdarma na Prizee

23. února 2008 v 23:16 Hry za dárky na internetu
Takže když už jste se zaregistrovali na Prizee tak Vám popíši hry které můžete hrát, ať víte co Vás čeká a nepřijdete zbytečně o Bubz.
Během doby se můžou některé hry měnit, proto pokud máte některou jinou, napište prosím do komentářů a popište ji pro ostatní :-)
Stránky mám přehozené na angličtinu, proto Budu mít jména her anglicky, v jiných jazycích se můžou jmenovat jinak
První hru mám Blazing Flames: na začátku si můžete vybrat, jestli chcete hrát myší nebo klávesnicí, když chvilku počkáte, ukáže vám to co se jak ovládá. Principem hry je projít panáčkem přes nástrahy jako jsou propasti, padající rampouchy a jiné. Cestou budete potkávat ledové kostky na které když skočíte tak zmizí a může zůstat srdíčko (život) nebo mince (bubz) případně artefakt do Jackpotu. Cílem je dojít ke dveřím a vejít do nich
Dále Paintball: Na začátku si můžete vybrat za koho budete hrát. Máte jednoho soupeře (z řad hráčů, proto může déle trvat než Vám počítač najde protihráče) a Vaším úkolem je trefit ho vícekrát než on Vás. Střelu Vám může ovlivňovat vítr, který je znázorněn šipkou. Za výhru je 0,03Bubz
Veg Attack: Útočící zelenina. Jedete na vozíku a máte za úkol sestřelit všechnu zeleninu, která se k Vám řítí. Hra má 10 kol a po splnění posledního kola dostanete prémii 0,1Bubz. Pokud sestřelíte kukuřici, získáte Bubz
Snuggy´s Pies: Vaření. Objeví se vám tabulka, kde vidíte kolik čeho potřebujete. Po kliknutí na ní se objeví hrací pole. Vašim úkolem je v časovém limitu získat všechny potřebné suroviny. Na hracím poli jsou čtverečky a v nich komodity. Vašim úkolem je dostat vedle sebe tři stejné komodity. Tím zmizí a přibydou další a tak budete pokračovat, až získáte vše co potřebujete.
Bubbly´s Bubbles: úkolem je shodit všechny koule. Střílíte z děla, vždy když budou tři stejné koule tak zmizí a pokud na nich něco vyselo (nic nemůže vyset ve vzduchu) tak spadnou také. Na některých koulích je obrázek - to jsou Bubzy, které když schodíte, tak je dostanete.
Sinkyfrog´s Ark: Skáčete žabákem. Vašim úkolem je vyskákat až ke zvířátku nahoře a tím ho zachránit. Cestou potkáváte kytičky, na které když skočíte, získáte Bubz. Hra má 16levelů. Na této hře se dá nahrát snad nejvíce
Sinkyfrog Ticket: Tiket, který setřete a pokud nemáte cihlu, tak vyhráváte podle legendy vedle stíracího pole - zde jsem vyhrála 0,05B
Taka: Jednoduchý hlavolam, skládáte obrázek podle nápovědy. Za složení dostanete určitý počet Bubz, za dohrání 5ti levelů je prémie 0,05Bub
The Dare of Diabolo: Něco jako tetris. Dáváte k sobě stejněbarevné čtverečky, tři a více stejné zmizí
Guardian Angel: Vymýšlíte králíčkovi cestu, jak pozbírat všechny mrkve. Cestou se objevují i Bubzy. Další hra, na které se dá dost vydělat :-)
Snuggy Ticket: Další tiket. Tentokrát stíráte košík a podle počtu mrkví získáte Bubz
Burning Tail: Lišák utíkající před ohněm. Cestou potkáváte různé překážky jako bomby nebo bedny s vykřičníkem, které kazí vaši koordinaci. Nebo naopak dopravní prostředek, který Vás urychlý a bedny se smajlíkem, které Vám buď přidají palivo, nebo se nad Vámi objeví hvězdička (nemusíte se ničemu vyhýbat) nebo Vám doplní palivo. Po stisku levého tlačítka myši letíte rychleji, ale jen omezenou dobu podle paliva (zelený sloupec v levo) Vzdálenost Vás a ohně vidíte v pravo. červený sloupec je oheň, bílé místo ukazuje vzdálenost Vaši od ohně. Cestou potkáte Bubz, které musíte sebrat, abyste je dostali. Hra má 5levelů, za dohrání je prémie 0,1bubz

Popis přední stránky Prizee

23. února 2008 v 22:21 Hry za dárky na internetu
Takže pokud jste se registrovali na Prizze tak si přejděte na hlavní stranu. Úplně nahoře jsou vlaječky na přepnutí jazyka.
V levo nahoře jsou dva řádky: User name: zde vyplníte přezdívku
your password: zde vyplníte heslo. Dole je ještě Memorize. Pokud zaškrtnete čtvereček, počítač si bude pamatovat vaše přihlašovací údaje.
Stiskněte ok
Po přihlášení se na místě přihlašovacích údajů objeví vaše přezdívka, hodnost, počet dní kolik hrajete a log off na odhlášení.
Dále je na levé straně bedna s pokladem kde je napsáno kolik máte Bubz (místní měna, 1bubz=1euro) a pod sebou: nápověda, Vaše konto, novinky, zprávy, dárky, vítězi, diskuzní fórum, maxpack (o tom bude dále), komiksy, kontakt, kniha návštěv.
Uprostřed jsou hry, za které získáváte Bubzy. V úplně pravém sloupci jsou hry placené, které si můžete koupit za Bubzy. Jedná se většinou o losy které stíráte. Tuto formu hazardu nedoporučuji, jelikož nejčastěji o své pracně našetřené Bubzy.
Pod hrami zdarma jsou tzv legendární hry, které můžete hrát pokud aktivujete tzv maxpack (o tom v dalším článku) a pod nimi jsou tajné hry, které dostanete za splnění úkolů (o tom také v dalším článku)
Tak to je snad celý popis první stránky. V případě dotazu nebo jen podělení se o své zkušenosti mě můžete kontaktovat přes tento web v komentářích nebo mi poslat zprávu

Registrace do Prizee

23. února 2008 v 22:07 Hry za dárky na internetu
Pokud rádi hrajete hry, je tu několik možností, jak hrát na internetu hru a ještě za to moci dostat nějaký dárek. Vše je zdarma. Hraní, dárky, poštovné. První, a podle mě nejlepší je prizze. Jedná se o francouzský web, ale je možné přepnout do angličtiny, což je schůdnější. Ale popravdě, po pár dnech se člověk zorientuje a ani nemusí číst, kam kliká :-)
Takže abychom mohli začít, musíme se zaregistrovat. když kliknete sem objeví se Vám úvodní stránka. V levém sloupci klikněte na INSCRIS TOI a otevře se registrační formulář:
User name: přezdívka
your password: heslo
your password: zopakovat heslo
e-mail adress: Vaše emailová adresa. Na ní Vám může přijít ověřovací link, proto musí být platná!
your Country: zde vyberete ze seznamu zemi (Czech)
v posledním řádku je jméno pod koho se registrujete. Výhody z toho máme oba. Já za Vás dostanu odměnu ve formě dárku, když si něco objednáte, Vy máte první den možnost hrát dvojnásobek her.
a kliknete na VALIDER Tím jste zaregistrovaní. Další popis v dalším članku :-)

Mostecko

23. února 2008 v 21:30 Moje město
www.zitnebotezit.cz
Tak tedy Mostecko, to je ten kraj, kterému říkám domov. Je to zvláštní. Když se o nás mluví, není to nic dobrého. Největší nezaměstnanost, chemický průmysl, doly, znečištění ovzduší, umírající lesy...a přeci se mi zde líbí. Je to tím, že zde žiji celý život? Možná. Ale také se mi libí na jihu Čech, okolo Prahy jsou také krásná místa, ale tady kde bydlím, jsou místa plná kontrastů které málo kdo uvidí. Díváte se na jednu stranu a vidíte jen díru. Díru, kovová monstra, občas hluk, prach, pouze měsíční krajina. Pak se otočíte o 180° a díváte se na majestátnost hor. Krušných hor, jejich hrbů, které se nad Vámi klenou. Na jaře nesměle zelených, v létě tmavých, šumících jako by chtěli něco řici, na podzim tak krásně barevnými až zrak přechází a v zimě můžete stát na zeleném trávníku a dívat se na zasněžené kopce které máte na dosah ruky. A stromy tak záhadně bílé. To je můj domov.

Kde bydlím?

23. února 2008 v 21:23 Moje město
www.zitnebotezit.cz
Tak tady bych chtěla napsat něco o mém městě a vůbec kraji kde žiji, pokud zrovna tedy nejsem nakoleji v Praze. A kde bydlíte vy? Máte tam nějakou zajímavost? Nějaký problém? Napište.

Pohled na život

23. února 2008 v 21:14 Veselé příběhy ze života
www.zitnebotezit.cz
Život je plný událostí. Na některé se člověku nevzpomíná hezky. Z těch je nejlepší vzít si nějaké poučení a jinak zapomenout a pak jsou chvíle, na které člověk vzpomíná s úsměvem a někdy se dokonce "mlátí" smíchy. A ty je dobré si uchovat. Třeba i někam zapsat. A vyvolávat si je vždy, když člověku není veselo. Snad následujícími články pomůžu překonávat smutné chvíle nejen mně, ale třeba pomohou i někomu jinému :-) A také budu ráda, když i Vy se podělíte o své veselé zážitky z obyčejného života

Moje povídky

23. února 2008 v 20:00 Pokus o literární tvorbu
Tak tady Vám představuji něco z toho co jsem kdy napsala, ať na základní škole nebo na střední. Některé jsou veselejší, jiné smutné, podle toho kde se zrovna má nálada nacházela. Už jsem delší dobu nic nenapsala, ale budu ráda, když písnete, co si o těhle pohádkách a povídkách myslíte.

Tanja - konec

23. února 2008 v 19:56 Pokus o literární tvorbu
www.zitnebotezit.cz
Ráno bylo všechno zasypané sněhem. Tanja by určitě sama cestu nahoru nezvládla. Neměla ponětí, kudy vede cesta. Ale Peter ji bezpečně prováděl, až se ke srubu konečně dostali.
Byly pomalu na zápraží, když Peter podal Tanje klíče aby odemkla, že si musí zavázat tkaničku. Nechápala sice, proč až před domem, když ty boty bude stejně sundávat. Ale přeci jen odemkla.
Už sahala na kliku, když za dveřmi zaslechla něco šramotit. Chvíli zaváhala, ale už nebylo nic slyšet. Pomalu kliku zmáčkla a zase něco zašelestilo. Peter dělal, že nic neslyší. Vzala odhodlaně za kliku a otevřela dveře dokořán. Vykutálelo se na ni klubíčko chlupů a podivně kníkalo. Tanja ho vzala do náručí a koule se uklidnila. Byl to dárek od Petera k vánocům. Aby tu nebyla tak sama. A co že to dostala? Štěně malamuta. Když si to lépe prohlédla, zjistila, že to má skutečně čtyři nohy a ocas a ne jen ten kulatý bříšek.
Štěně jí radostně olizovalo obličej a oni vešli dovnitř. V tu chvíli Tanja myslela, že tuto oblast postihlo zemětřesení. Deky z postelí rozházené po zemi, houpací křesla převrácená. Kančí kůže odtažená pomalu až ke dveřím. Dřevo na zátop rozeseté po celé podlaze. A těch loužiček. Tanja spráskla ruce. Peter se jen nešťastně drbal za uchem. A štěně bylo štěstím bez sebe, že není samo.
Nakonec se musela Tanja na něj přeci jen usmát, jak se tak snažil je všechny přivítat. A usmála se i na Petera, že to byl dobrý nápad, protože teď se už určitě nudit nebude.
Vzala hadr a za vydatné pomoci čtyřnohého Tahače, jak mu začali říkat, vytřela všechny loužičky. A Peter mezitím porovnal všechno ostatní. Nakonec roztopili v krbu, Tanja uvařila bylinkový čaj a posadili se do křesel. Zatím co Tanja vyprávěla co ve městě, Tahač jí blaženě usnul na klíně.
Tanja otevřela oči. Skorem se jí až zamotala hlava, jak se poděsila. Na nebi svítilo tisíce hvězd. Hladově snědla jídlo, co si sebou přinesla a zapila vodou z lahví. Pečlivě je zase ponořila a pod miliony lampičkami hvězd se vydala do opuštěného srubu.
A bylo další žíznivé ráno. Květiny pomalu vadly, potůček se ztrácel, ptáci nezpívali, a i louka vypadala jakoby bez života. Ale to se jen tak zdálo. Kdyby se někdo podíval zblízka, viděl by pomalu pod každým lístečkem odpočívat nějakého broučka.
Tanja si ohřála vodu, kterou se jí podařilo nachytat z potůčku a trochu se opláchla. Pak uvařila čaj a namazala si housku s medem. Pohlédla do rohu, kde měl Tahač udělaný pelíšek. Od toho osudného večera byl prázdný.
Utíkal den za dnem, a každý večer trávila Tanja u jezera, kde vzpomínala na svůj šťastný život. A okolní příroda usychala a vadla.
A přišel opět dusný, teplý večer. Nebe bylo bez hvězd a kulatý měsíc sliboval bouřku. Vše se chystalo na déšť, který spasí vysušenou krajinu. Měsíc se odrážel na hladině jezera a občas se zahalil závojem z mraků.
Nikde nebylo ani živáčka, vše se schovalo před slibovaným deštěm. Jedině Tanja. Jako už tolikrát, vydala se k jezeru. Se slzami v očích si sedla na trouchnivějící kmen. Ani koupat se jí nechtělo. Bože, jak je to dlouho, co tu nebyla sama. Ale on za to přeci nemůže! On není vrah! Tak proč tu tedy nemůže být teď s ní? Proč mu to nikdo nevěří?
"Seděli jsme tady. Přesně tady na tom kmenu. Pozorovali jsme plující hvězdy na hladině. Tahač mi ležel u nohou. Už to nebyla ta malá koule. Byl mu téměř rok, ale vypadal už jako dospělý. A taky se tak choval. Poslouchal na slovo. Byl připraven nás kdykoliv ochránit. Bylo to vlastně asi před rokem. Období sucha se blížilo tenkrát také ke konci.
Byl překrásný večer. Snad ještě hezčí než dnes. Všude bylo také mrtvé ticho, unavené suchým počasím.
Najednou nám za zády zapraskalo křoví. Tahač vyskočil a začal zle vrčet. S Peterem jsme se otočili. Před námi stál chlap a v ruce svíral nůž. Jeho čepel se leskla ve svitu měsíce. Peter sáhl po noži, který dostal ode mě a neustále ho nosil u sebe.
Ale to už Tahač nevydržel a skočil. Povalil ho na zem, Chlap řval a oháněl se nožem. Pak ho najednou, za strašného vytí, ten chlap odhodil. Dopadl na zem a bylo ticho.
A pak na chlapa skočil Peter. Pustili se do sebe. Prali se a mlátili. Měla jsem děsný strach. Ale mohla jsem pomoci jen Tahačovi.
Doběhla jsem k němu. Ještě dýchal. Byla strašná tma. Nebylo vůbec vidět, co všechno má zraněné. Sundala jsem si košili, kterou jsem měla na sobě a přetáhla Tahače na ni. Tak jsem ho dotáhla až ke srubu.
Když jsem ho konečně dostala dovnitř, nemohla jsem udržet slzy. Měl několik bodných ran a ze všech strašně krvácel. Snažila jsem se zastavit krvácení, ale marně. Pak už mi nezbylo než jen u něj sedět, hladit ho a sledovat, jak z něj vyprchává život.
Bylo už k ránu, když jsem zaslechla kroky. Schoulila jsem se nad psem ještě víc. Mohl to být kdokoliv. Byl to naštěstí Peter. Byl bílý jako stěna.
Pohlédl na psa a jen mě tiše objal. Potom se rozplakal i on. A já věděla, že to není jen kvůli psovi. Stalo se něco horšího.
To ráno jsme si už lehnout nešli. Peter mi v rychlosti vypověděl co a jak. A potom šel ohlásit na komisařství, co se stalo.
Oba věděli, že se perou na život a na smrt. A jen jeden věděl proč. A vyhrál Peter, aniž by se o to tolik snažil.
Když se prali, vyrazil mu ten člověk z ruky nůž. A tak měl dva. V tu chvíli Peter zazmatkoval, a protože věděl, že je ten chlápek na kraji propasti, strčil do něj. Zavrávoral a s výkřikem dopadl na dno jámy. A napíchl se na Peterův nůž.
Peter k němu seskočil, aby mu pomohl, ale už nebylo v čem. Byl mrtev. Zabodnut nožem, na kterém byly Peterovi otisky. A nikde žádný svědek.
A od toho dne tu na něj čekám, a vlastně ani sama nevím, jak to doopravdy bylo. Ale já mu věřím. Srdce mi říká, že mi nelhal."
Za dívkou se zlomila větvička. Na nic nečekala a dala se do běhu. Ve svém zmateném útěku neslyšela ten hlas, který ji volal. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a dupot nohou.
Obratně probíhala mezi nástrahami a ani si neuvědomila, že ten za ní se jim také dobře vyhýbá. Až když byla skoro u srubu, a pomalu nevěděla kudy kam, uslyšela výkřik. Konečně si oddechla.
Srub zakrýval ještě malý kopeček, který vyšla už pomalu. Jaké bylo její překvapení, že se ve srubu svítilo.
S bušícím srdcem otvírala dveře, ale bylo ji celkem jedno, na koho narazí. Od té doby co tu nebyl Peter, občas si přála, aby ani nežila.
Nahlédla dovnitř. Nikde nikdo. Jen přátelská zář světla ozařovala útulný srub.
Vešla dovnitř. Vše se jí zdálo na svém místě. Jen rádio potichu hrálo. Ale vždyť už ho nezapínala ani nepamatuje? Co se to tu děje?
A pak spatřila na stole připravenou večeři pro dva a hořící svíčky, pomalu pouštící svůj vosk na dubový stůl. "Bože Peter! Můj Peter!"
Vyběhla opět ven. Bosé nohy ji pálily, kamínky řezaly do chodidel. Všechno jí bylo v tu chvíli jedno. Peter je tu a někde tu leží zraněný. Musí mu pomoci. Běžela až do míst, kde zaslechla výkřik.
Byla bezhvězdná noc a měsíc zalezl za jeden z četných mraků, kupících se tady k bouřce. Nebylo vidět na krok. Jen lehký vánek pohupoval větvovím stromů. Jinak bylo naprosté ticho.
Tanja lezla po čtyřech a hledala všude kolem sebe. Až konečně něco nahmátla. Zpočátku si myslela, že je to větev, ale když to trochu zmáčkla, zaslechla slabé zasténání.
Konečně se měsíc vyhrabal z pod mraku a ozářil jeho tvář. "Petere! Můj Petere!" Nadzvedl hlavu a vyloudil úsměv zkřivený bolestí. A pak jeho hlava klesla opět do podušek ze spadaného listí a jehličí.
Bylo to naposled. "Petere!" Nic. Sem tam šustění netopýřích, křídel, zpěv větru ve větvích stromů a jinak naprosté ticho nad krajem.
Nikde nic. Jen tělo s vyprchaným životem a Tanja. Tanjino tělo se sesulo na Petera a slzy, jako kapičky deště začaly dopadat na chladnoucí tělo.
Hučelo jí v uších. Klepala se na celém těle, hlava třeštila. Ležela tam možná deset minut, možná hodinu, nebo tři. Jako ve snách se zvedla a pomalým, ale jistým krokem kráčela k jezeru.
Měsíc se opět schoval. Byla naprostá tma. A černá mračna se začala stahovat ze všech stran. Všude kolem bylo napjaté ticho, očekávající bouřku.
Když udeřil první hrom a blesk rozčísl oblohu, nebylo kolem živé duše. Jen na ozářené hladině jezera bylo ještě možno spatřit kruhy, jako by tam dopadlo něco těžkého. Ale to už je začaly překrývat další, menší kroužky dopadajících těžkých, teď už skutečně dešťových, kapek.

Tanja - prostředek

23. února 2008 v 19:55 Pokus o literární tvorbu
Budou vánoce. A v tu chvíli jí bylo tak trochu smutno, a tak trochu veselo. Těšila se na vánoce. Všude světla, úsměvy lidí, kteří se sice naznají, ale to je v tom vánočním čase přeci jedno. Výlohy vyzdobené větévkami stromů. Barevné kouličky, zvonečky, vánoční koledy, rozzářené oči dětí, zajíněné oči babiček a dědečků. To jsou vánoce ve městě. Ale co tady?
Byla tu šťastná, přešťastná, ale najednou se jí začalo stýskat po ostatních lidech, po rodičích. Jak dlouho je už neviděla. Peter ji nezakazoval, aby za nimi šla. Nikdy ji to nenapadlo. Až teď.
Musí jim přece koupit nějaký dárek, musí koupit něco i Peterovi. Musí se projít pod hvězdnou oblohou mezi stánky, kolem bude plno lidí, vánoční koledy budou hrát ze všech kazeťáků a magnetofonů. Rozbředlý sníh bude čvachtat pod nohama a nohavice budou tou břečkou zacákané až ke kolenům. A přijde domů. Celá promrzlá, unavená a možná i otrávená. Doma bude elektrické teplo, rozsvítí se lustr a pustí televize. Poběží pohádky, které dávali loni, předloni, před předloni a budou je dávat příští rok, přespříští rok a pořád dál, jako by neměli nic jiného na skladě.
Mezi úvahami o vánocích se jí do očí prodraly slzy. Peter to zpozoroval, ale myslel, že je Tanja vyděšená z počasí venku. Objal ji a odvedl zpět do postele. Byla moc unavená na to, aby mu vyložila, co ji tak dojalo. A možná, že by to stejně nepochopil.
S hlavou plnou myšlenek a zalehlýma ušima od hromu opět usnula. Zatím co venku to vypadalo na konec světa, uvnitř byl klid a mír.
Probudili se do čerstvého jitra. Vzduch byl provoněn tisíci vůněmi, ptáci zpívali jako o pouti a na louce bzučely včely, hemžili se broučci a motýli se vychloubali svými barevnými křídly.
Studna se opět zaplnila vodou, vodopád si vesele padal ze své skály a z tůňky pokračoval dál, určitě až někam k moři.
Příroda se radovala z vody a vše živé se rychle připravovalo na krátký podzim a tuhou zimu.
Slunce už nesvítilo s takovou intenzitou, a na palouk kolem srubu dolehl stín mnohem dřív. A večery byly ještě chladnější.
Nejkrásnější bylo, když večer praskal v krbu oheň, oni dva seděli v houpacích křeslech, pod nohami kůži z divočáků, které Peter ulovil. A to si pouštěli rádio, četli knihy, povídali si, nebo se jen mlčky dívali do praskajících plamenů.
A právě jednoho takového večera, kdy stromy, obarvené do různých podob podzimu tiše vrzaly ve větru, si Tanja nahlas povzdechla. Peter zvedl oči od knihy, kterou měl rozečtenou a zkoumavě se na ni podíval. Sklopila oči ke své knize, ale za chvíli se opět podívala do rudých plamenů ohně a opět si povzdechla.
"Copak je?" "Ale, vzpomněla jsem si, že se blíží vánoce. Už je to strašně dlouho, co jsem neviděla své příbuzné, ani kamarády. Také bych jim chtěla dát něco k vánocům a koupit taky něco pro tebe. A taky si tu připadám poslední dobou hodně osaměle. Tobě teď začne lovecká sezóna, budeš minimálně celý den pryč, a já tu jsem už teď pořád sama, protože kontroluješ pasti, jestli nezrezivěly, a vůbec jsi pořád někde pryč.
Chybí mi společnost a já bych se na chvíli, na den, dva, tak ráda vrátila do města."
Peter tím moc nadšený nebyl, nedovedl si představit cestu tam a zpět, když už nebylo tak jisté počasí a mohla kdykoliv začít sněhová vánice, přihnána čert ví odkud.
Ale měl Tanju moc rád a bál se, že by ji mohl ztratit. A proč by to pro ni neudělal? Dolů to půjde samo a nahoru už něco vymyslí. Den dva to tu zvládne, naplánuje si to tak, aby nebyl doma a mohl Tanju jen vyprovodit a pak jí jít rovnou naproti.
Byla nadšená. A nakonec z toho měl radost i Peter, protože ji měl strašně rád, když se, až s takovou dětskou nedočkavostí, na něco těšila.
Napadla malá pokrývka prvního sněhu. Tady nahoře je krásně bílý, ale jestli bude i dole, bude to šedá břečka, vystřikující při každém kroku.
Peter měl připravené pasti, Tanja mu zabalila jídlo na dva dny, a sobě připravila věci taktéž na dva dny. Byla nesmírně nedočkavá, kdy už konečně vyrazí. Nemohla sice rodičům dát vědět, že přijede, ale byla si téměř jistá, že budou doma.
Konečně se dali na cestu. Peter vzal Tanjinu tašku, protože se pro své věci do srubu vrátí, až Tanja odjede vlakem domů. Celou cestu ke statku sledoval oblohu, a měl strach, aby nepřišla vánice. Všechno dobře dopadlo. U statku nastartoval Peter auto, kterému se sice, po dlouhé pauze moc nechtělo, ale když mu Peter domluvil že to dělá pro Tanju, přeci jen se rozjelo.
Konečně byla Tanja ve vlaku a mávala Peterovi na nástupiště. A pocítila takový malý smutek. Vždyť to bude po dlouhé době poprvé, co se tak dlouho neuvidí. Ale brzy ho zahnala, protože pozítří odpoledne se přeci vrátí.
Hvězdy se i nadále kolébaly ve své kolíbce a měsíc stále sledoval dění svým velkým okem. Tanja se zvedla a vydala se ke srubu. Šla jistě a bezpečně kolem všech nástrah, které Peter vyrobil pro bezpečí samoty.
Rozsvítila na stole malou svíčku, a stíny, jako velká strašidla se rozeběhly po místnosti. Raději ji přeci jen sfoukla a šla spát.
Nastala doba, kdy i ranní slunce silně připalovalo. Ptáci byli znuděni teplem již od rána, a tak ani nezpívali. I většina lučních obyvatel zůstala v tichosti skryta pod usychajícími listy.
Tanja vzala nádoby na vodu a chtěla je ve studni naplnit, ale nebylo pomalu z čeho. Přišla pozdě. Nezbylo ji tedy nic jiného než si obout boty, přehodit lahve přes rameno a poprosit u sedláka. Jsou to hodní lidé, ale od té doby, co je Peter pryč, s nimi nemluvila a má strach, jak se k ní budou chovat. O podezření z vraždy tady vědí všichni.
Slunce neúprosně upalovalo a Tanja si v duchu slibovala, že až půjde nahoru, vykoupe se v jezeře.
Konečně viděla statek. V ohradě funěli krávy i býci, krocani hlasitě hudrovali a pes, přivázaný na řetěze, spustil svůj štěkavý přivítací rituál, jako by mu kradli chalupu i s lidmi.
Sedlákova manželka vyšla na zápraží a přátelsky vítala Tanju. Ta si oddechla. Vysvětlila důvod své návštěvy a paní ji ihned splnila její přání. Tanja jí byla nesmírně vděčná, a proto ani nemohla, a ani nechtěla odmítnout pozvání na čaj. Vždyť co by zase celý den doma sama dělala.
Na stole zavoněl čaj a domácí buchty, právě vytažené z trouby lákavě volaly: "vem si nás!" Když se Tanja do první zakousla, měla pocit, jako by se vrátila zpět do let, kdy byla ještě malé dítě a jezdívala na prázdniny k babičce. Ta také dělávala takové buchty.
Nakonec se přátelsky rozloučili a Tanja se vydala na cestu do své samoty.
Když plavala uprostřed jezera, uvědomila si, že je radši, že už je pryč. Občas se jí zdálo, že se na ni dívá jako na blázna, ale spíše chudinku, která se zapletla s vrahem a teď tu na něj čeká.
Snažila se zapudit myšlenky, že příjemné uvítání bylo jen proto, aby měla pocit přátelství, a že ve skutečnosti šlo o špiony, snažící se zjistit, jak se to tenkrát vůbec stalo. A samozřejmě jim šlo jen o to, aby byl vinen.
Přivázala nádoby s vodou ke břehu, tak jak to viděla loni dělat Petera. Jednu vzala hned sebou ke srubu. Studna už byla úplně vyschlá.
Ale doma chodila od jednoho k druhému, neměla ani hlad, ani žízeň, ani na nic chuť. A tak se brzy vydala k jezeru, kde si mohla schladit rozpálené tělo a plaváním se příjemně unavit. Přeci jen si vzala něco k jídlu, kdyby ji náhodou u vody vytrávilo.
Slunce pálilo na jezero, ale ve stínu stromů byl přeci jen trochu chládek. Natáhla se na kládu a chvíli sledovala modré nebe. Nakonec přivřela oči, a nechala se unášet do světa vzpomínek.
Vešla do svého dvoupokojového bytu. Vše leželo tak, jak to tu opustila, jen prach vše zahalil do tajuplné šedi. Vzala do ruky hadr, aby alespoň trochu ulehčila nábytku. Vešla do kuchyně a pocítila podivnou, nelibou vůni.
Za chvíli pochopila. Nechala v ledničce omáčku, které se ten dlouhý pobyt v ledovém království přestal líbit. Vzala ji a vylila do záchodu. Otevřela okno, aby tu nevůni vyvětrala. Do pokoje se dostal ostrý ledový vzduch zvenčí. Rozklepala se zimou a tak rychle okno zase zavřela.
Najedla se z toho, co si přivezla. Venku se rychle šeřilo. Vyhlédla na nebe a spatřila sypající se sníh. Pouliční lampy svítily a venku bylo nezvykle živo.
Oblékla si teplý kožíšek, rukavice a přes hlavu si hodila šátek. Vyšla ven, rovnou na náměstí, mezi stánky, kde už lidé na sebe pokřikovali, z magnetofonů vyhrávali koledy jedna přes druhou. Lidé se na sebe usmívali, a přece nebylo Tanje tak hezky, jak se těšila. Najednou zahlédla za tím úsměvem něco nepravdivého.
Měla pocit, že se lidé usmívají, protože se to od nich čeká a ne, že by chtěli. Ale ona se usmívala doopravdy.
Z výkladních skříní se na ni dívali sobi. Ach, to vnikání cizích kultur. Ale jinde měli přeci jen stromeček, ozdoben červenými jablíčky a slaměnými ozdobičkami, a to Tanje vrátilo úsměv do tváře.
Mezi stánky koupila tatínkovi jedny papuče, mamince novou zástěru, a sestře pořídila čepici s bambulí, jak o ní vždycky snila. Ale co Peterovi?
Chodila dlouho mezi stánky, a nemohla se dlouho rozhodnout. Doma si dávali dárky běžně. On jí natrhal květinu, ona mu upletla svetr, nebo jí vypálil v peci dva hrnečky a ona je krásně namalovala, jeden pro něj a jeden pro sebe. Ale co mu má koupit k vánocům?
Nakonec se rozhodla pro lovecký nůž. Je lovec, nůž se mu bude vždycky hodit. Vybrala hezký. V koženém pouzdře, čepel nože se leskla, jako by byla z křišťálu. Odrážey se v ní všechny barvy, které zdobily vánoční tržnici. Nakonec navštívila rybáře, který prodával ryby, jak tvrdil, nejkrásnější v celém okolí.
Nahlédla do kádě a spatřila několik malých potvor. Rozhodla se, že rybu sežene někde jinde. On na ni ale zamrkal a ukázal káď, kterou měl schovanou pod stolem. Byly v ní prvotřídní kusy. Vybral pěkný kousek, hodil na váhu a nakonec jí ho ještě vyvrhl. Zaplatila a šla domů.
Nějak se jí z toho točila hlava. Tak strašně se těšila, až tu bude, ale nakonec neměla ani chuť poslouchat televizi. Lehla si na postel a brzy usnula.
Ráno se probudila celá rozlámaná. Zvykla si spát na tvrdé matraci, a ta její byla dost měkká. Protáhla se, vykoupala se v koupelně a nasnídala. Zabalila dárky. Venku padal bílý sníh a Tanje to nedalo, aby se nešla podívat za město.
Přešla přes most, klenoucí se nad řekou a došla až na kluziště. Bylo plné dětí, ale i dospělých. Ti zde většinou po dvou nebo třech kroužili dokola a děti, neumějící tak dobře bruslit, se jim pletly pod nohy.
Potkala několik svých známých, většinou ani nevěděli s kým a kde žije. Jen se divili, že už je tak dlouho nenavštívila.
Dokonce se chvíli procházela i s jednou svojí dlouholetou kamarádkou, ale zjistila, že už si nemají moc o čem povídat. Pozvání na čaj raději odmítla. Skutečně by na to nebyl čas.
Bylo asi jedenáct, když si vzpomněla, že večer potkala sestru, která ji pozvala k rodičům na oběd. Rychle se vracela k domovu, aby vyzvedla své dárky a stihla oběd připravovaný na dvanáctou hodinu. Naštěstí rodiče nebydlí zase tak daleko a přesně úderem dvanácté zvonila u jejich dveří.
Otevřela jí sestra a pozvala ji dál. Maminka už chystala na stůl, ale když uviděla Tanju, všeho nechala a šla ji obejmout.
I tatínek opustil svou pracovnu, aby se přivítal se svou dcerou. A pak všichni vyzvídali jak se má a co dělá, a jestli se má dobře, a byl to takový příval otázek, že se Tanja zeptala, jestli se nebojí, že jim vystydne oběd. A nakonec ještě přiznala, že na něj má strašnou chuť. A to už začali další otázky, co jedí, jak jedí a jestli netrpí hlady. Naštěstí to bylo už u stolu, kde všichni ten svůj hlad už zaháněli.
Po obědě rozdala dárky, tatínka nové papuče potěšili, protože ty jeho se už rozpadaly. Maminka, sběratelka zástěr měla z nového přírůstku do sbírky taky ohromnou radost. A čepice s bambulí? Tak ta měla úspěch snad největší.
Nakonec si sedli k televizi a pochutnávaje si na cukroví sledovali pohádky. Krásný rodinný večer skončil společným zazpíváním několika koled a potom už se Tanja jen rozloučila a šla spát do svého bytu, kde už si nepřipadala ani jako doma. Zítra ji čeká návrat domů.
Peter čekal s autem na nádraží. Měl strach, jako nikdy. Nedávno četl Kytici, a měl podvědomě strach, aby nedopadl jako ten vodník.
Vlak přisupěl s půlhodinovým zpožděním. Zdálo se, že všichni lidé už vystoupili, ale Tanja nikde. Peter začal mít strach doopravdy. Ale nakonec se přeci jen dočkal. Mezi opozdilými cestujícími, vystupujícími z vlaku, se objevila i Tanja. Z jeho srdce spadl obrovský tíživý kámen a na tváři, zhrubené neutichajícím zimním větrem, se objevil úsměv.
Tanje chvíli trvalo, než Petera zpozorovala, a srdce ji tlouklo až někde v krku, jestli na ni nezapomněl.
A pak ho spatřila. Rozeběhla se k němu, tašku nechala ležet na nástupišti. Objali se a dlouze se políbili. Oběma začali téci po tváři slzy. A oba by tvrdili, že je tam vehnal ostrý vítr.
Peter došel pro povalenou tašku a naložil ji do auta. Nakonec naložili sami sebe a jeli do hor.
Když přijeli k zemědělské usedlosti, hustě sněžilo. Zůstali tedy chvíli v autě, ale začala být pěkná zima. A večer se kvapem blížil. Nakonec si jich všiml sedlák a pozval je dál. Povečeřeli a nakonec i přespali.

Tanja - začátek

23. února 2008 v 19:53 Pokus o literární tvorbu
Tanja
Vybledlý svit měsíce ozařoval siluetu dívky. Seděla na břehu velikého, tmavého jezera. Hvězdy se kolébaly na jeho vlnkách jako na loďce. Jemný větřík pročesával okolní větvoví stromů. Les hučel nočními zvuky.
Na nedalekou paseku se odvážily ve svitu měsíce srny. Tiše oddechovaly do noční tmy a snažily se zachytit i ten nejmenší šelest.
Ještě před chvílí bylo slyšet od jezera šustění. Vodní vlnky byly rušeny tempy dívky. Tiše si stěžovaly vodní hlubině.
Tanja vyšla za měsíčné noci k jezeru, jak měla ve zvyku. Byla se vykoupat. Milovala, když její nahé tělo omývala vlahá voda, všude kolem šuměl les a ona plavala mezi hvězdami. Připadala si jako v nebi.
Tiše vylezla na břeh a oblékla si noční košili. Okamžitě se namočila a zplihla. Nevadilo jí to. Byla teplá letní noc a košilka ji příjemně chladila.
Střídavě se dívala na tmavé nebe a do ještě temnější vody. Oči se jí zamžily slzami. Před rokem tu byla se svým Peterem. Člověkem, kamarádem, přítelem a … vrahem. A nebo ne? Co ona o něm vlastně ví?
Seznámili se…. Kdy se vlastně seznámili? A kdy se viděli naposledy? Aha, už ví. Bylo to tenkrát, někdy předloni. Jela na tah se svými kamarády. Tam jeli vlakem. Už ani neví, kde to bylo. Zapadli do nejbližší hospody. Dnes by řekla putyky. Několikrát se napili na zdraví a kluci zmizeli. Zůstala sama. Pěkní kamarádi. Když za ně chtěla zaplatit, zjistila, že nemá čím. Okradli ji.
Domů musela jet stopem. Počasí bylo zvečera stejně příjemné jako dnes, ale k ránu se spustil docela slušný deštík.
Zanechala v hospodě zlaté hodinky a vydala se domů. Šlapala po moknoucí špinavé silnici, zakouřené výfukovými plyny aut. Byla promočená až na kost, když se jí podařilo konečně stopnout auto.
Řidič otevřel dvířka. Pozdravila a nahlédla dovnitř. Nebylo nic vidět, jen červená špička cigarety. Nemyslela na žádné nebezpečí. Nasedla a jela.
Byla to docela příjemná cesta. Řidič byl asi unaven dlouhým mlčením, a tak se hned dal do řeči. Nabídl Tanje cigaretu. Jednu si vytáhla a zapálila nabídnutým ohněm. Přišla jí vhod. Cesta plynula spolu s hovorem. Tanja už nevnímala vzdálenost a dobu mezi ní a jejím domovem.
Auto zastavilo. Překvapeně vzhlédla na řidiče. "Myslel jsem, že jste říkala, že bydlíte tady?" řekl řidič. Tanjino srdce se uklidnilo, když se rozhlédla kolem. Měla za to, že domů to má ještě dlouho, a že teď stojí v hustém lese. Když se lépe podívala do tmy bičované deštěm, podařilo se jí rozpoznat ztmavlá okna vsazená do cihlových krychlí patřících lidem, kteří vědí, kdy se chodí spát. Byl to samozřejmě její dům.
Poděkovala a chtěla vystoupit. V tom ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Ve svitu pouličních lamp se zaleskly jeho oči. Zkoumavě se na ni díval. Jako by se chtěl těma očima provrtat k její duši.
Nakonec jen řekl, že si omylem koupil dva lístky do kina, jestli by nešla. Usmála se. Pustil její ruku a ona vystoupila do ranní tmy.
Ještě než zašla do vchodu, zavolal za ní: "tak tedy zítra v šest se pro tebe mam stavit!?! Němě kývla. Dvířka se zaklapla a auto se s obrovským řevem rozjelo. Netušila, jestli její kývnutí mohl vidět, ale nějak cítila, že to nebyla ani otázka, ale jen konstatování nebo rozkaz, neznající odporu.
Měsíc se schoval za mrak. Nebe ozařovaly už jen hvězdy. V jejich chabém světle prolétla silueta netopýra a zašustila jí nad hlavou. Zvedla hlavu složenou do klína a sledovala letovou dráhu okřídlené myši. Oči se jí zalily slzami, a tak je schovala opět do klína.
Světlo se odráželo od červených závěsů lemujících celou vinárnu. Nebo spíše vinárničku. Byli tam sami dva. Uprostřed stolu hořela svíčka mírným plamenem. Před oběma sklenička bílého. Ruce pod stolem zapletené. Oči zahleděné do sebe, jakoby hledaly u toho druhého oporu. Mluvili o krásném filmu a každý myslel budoucnost. Opět ji odvezl domů, ale už neodjel. Zůstal přes noc a pak ještě jednu. Nakonec si ji odvezl na léto sem, na srub. Daleko od civilizace.
Ukázal jí ráj modrého stropu a zelených stěn. A ona se do něj zamilovala každou žilkou svého těla.
Slunce stálo už vysoko na obloze, když se celí utrmácení dostali lesní necestou od sedláka, kde nechal Peter auto.
Vyjeli velmi brzy ráno. Peter hrozně stál o to, aby tak vyjeli. Cestou pochopila proč. Cesta byla velmi zdlouhavá a jít pěšky od statku, kde bylo možno koupit zásoby jídla, vedla nejprve po luční cestě a později přecházela do strmého kopce mezi stromy.
Pot se jí lil z čela, a popruhy od batohu, ve kterém měli oblečení, se jí začaly zařezávat do ramen. A pak uviděla jezero. Peter šel se zásobami jídla kousek před ní, ale u jezera zastavil a počkal na ni. Sundal svoji krosny ze hřbetu a pomohl i jí sundat náklad. Postavil batohy pod strom a objal ji kolem ramen. Políbil její obnažený krk a volnou rukou ukázal po hladině jezera, na kterém dováděly vlnky s paprsky letního slunce. "Tak tohle je jedna hranice mého království. Kousek odtud je můj srub."
Svlékl se do plavek, které měl na sobě. Na světle se zablýskaly jeho vypracované svaly, utužované pravidelným cvičením. Ne v tělocvičně, ale životem v přírodě.
I Tanja se nechala svést blyštivou vodou a vysvlékla se do spodního prádla. Došla na kraj jezera. Peter už plaval. Voda byla chladná a rozpálené tělo se rozklepalo zimou. Skočila do vodní modře a plavala za Peterem.
Na břehu jezera se posadili na padlý kmen, aby se nechali od slunce usušit. Panovalo naprosté bezvětří. A bylo ticho. Ani ptákům se nechtělo v takovém teple zpívat.
Peter vytáhl ze svého batohu několik lahví s vodou, přivázal na ně provázek. Ponořil je na kraji do jezerní vody a zatížil několika kameny. Voda v jezeře se nikdy neohřívala a proto plnila funkci přírodní chladničky. "U srubu mám studnu s velice dobrou vodou, ale za dva týdny teplem vyschne. Za týden se opět na plní a bude voda zase celý rok, ale ten týden musíme vydržet s touto zásobou. V nejhorším dojdu k sedlákovi, stejně mám u něj ještě kravské mléko. Loni jsem mu pomáhal opravovat střechu na chlévech a svou odměnu jsem si ještě nevybral."
Slunce se posunulo ještě o trochu víc k západu, když Peter zavelel k odchodu. "Ke srubu je to sice kousek, ale je to namáhavá cesta." Ušli asi pět set metrů, když Peter chytil Tanju za ruku. Celá se vyděsila. Peter jí ukázal díru, do které málem spadla a vysvětlil jí, že ji udělal on sám. Když se ho ptala na důvod, mávl rukou a varoval ji, že až ke srubu je to plné takovýchto a jiných pastí, ale že všechny jí ukáže až zítra. Držela se v těsné závěsu za Peterem a ten ji prováděl v bludišti pastí, jako by vedl loď na moři v nepřehledném místě plném zrádných skal. A ona si je musí zapamatovat a dobře znát.
Vyšli strmý kopec a obešli poslední překážku. Před Tanjou se rozevřel úžasný pohled. Stáli na kraji louky. Naproti nim stál srub, nad ním se tyčily vysoké skály, přes něž se valil potůček a vytvářel krásný vodopád. Padal do hluboké tůňky vedle srubu. Kousek dál už potůček tekl svým klidným tempem a uhlazeně se plížil ke svému cíli.
Všude kolem byly luční květiny, které Tanja v životě neviděla. Na nich se proháněli pestrobarevní motýli a bzučely včely. Malé obláčky jako beránci na všechno shlížely z modré oblohy. Od jezera se zvedl chladivý vánek a tiše šuměl v korunách okolních stromů.
Pomalu se blížil večer a rozpálená příroda chladla. Došli ke srubu a Peter vytáhl klíč ze své skrýše. Odemkl zámek a otevřel dveře. Před Tanjou se rozevřela místnost sloužící jako obývák, kuchyně a ložnice dohromady.
U okna po levé straně stála široká dubová lavice a stůl. Vedle byla skříňka s nádobím. V rohu, u komína kamna a vzadu ještě hromádka loňského dříví. V rohu na druhé straně stály dva kavalce, pečlivě překryté dekou. U nohou stál stolek s malým rádiem, o kterém Tanja pochybovala, jestli by mohlo být funkční. Na stěně, kde byly vchodové dveře, byl umístěn krb a u něj dvě houpací křesla, mezi nimiž stál dřevěný stolek.
Vešli dovnitř a prkenná podlaha zavrzala. V místnosti bylo už šero, přestože Peter otevřel okenice. Začalo se šeřit i venku. Tanja pocítila neodbytný hlad.
Odložili batohy na dubovou lavici a Peter vyndal dva rohlíky se salámem.
Jeden podal Tanje a do druhého se hladově zakousl on sám. Tanja se usadila do houpacího křesla. Celodenní putování ji velmi unavilo. Zatím co Peter rozdělával oheň v krbu, protože tu jsou noci stále studené, Tanja usnula. Rozestlal postele, vzal Tanju do náručí a spící ji uložil do postele.
Les tiše šuměl letním vánkem a kapičky rosy se třpytily na raním slunci. Na louce bzučeli první včely, pilné dělnice. Tanja, ještě neučesána, stála na zápraží v bílé noční košilce. Peter spal. Pozorovala ruch probouzející se přírody. Bylo velmi brzké ráno, ale vše již žilo svým životem. Cvrčci cvrkali, hrdličky na sebe volali své vrkůů, pavoučci předli sítě, na které se zachytávaly kapičky rosy. To vše se na raním slunci třpytilo v nesčetně krásných náhrdelnících.
Tanja zůstala jako v úžasu. Takovou nádheru snad nikdy neviděla. Šumící les, potok, zurčící ze skály dolů a tiše pějící svou píseň. Tak se zaposlouchala do hlasů přírody, že přeslechla tiché kroky Petera.
Potichu k ní došel a něžně ji objal kolem pasu. Podívala se mu do tváře a on ji dlouze políbil. Pak se jen tiše objímali a sledovali přírodní kouzlo spolu.
Peter vzal Tanju za ruku a dovedl ji k tůňce. Oba se vysvlékli ze svého nočního prádla a skočili do chladivé vody. Tanja se okamžitě rozklepala zimou. Přivinul si ji k sobě, aby ji trochu zahřál svým tělem. Dívali se z očí do očí. Každý viděl jen dva plamínky lásky.
Natáhli se vedle sebe na trávu, sledovali oblohu, tyrkysově modré plátno bez kazu, s jedním žhavým kotoučem, slunce. Něžně ji hladil, po tvářích, po rukou, po nohou, potom po prsou. Naklonil se nad její bledé tělo a začal ji líbat. Všude. Naprosto všude. Byla šťastná, ale náhle se polekala. Dostala strach.
Peter to pochopil, něžně se jí podíval do očí, a začal vyprávět o sobě, svém životě, a o náhlé změně, která se v něm udála. Nepřestával ji hladit, až mu ona začala odpovídat tímtéž. Vzal ji do náruče a odnesl do srubu. Položil ji na postel a lehl si vedle ní. Hladil ji a líbal tak dlouho, až se mu sama otevřela. Opatrně do ní vnikl. Trochu sykla bolestí. Nepřestával ji líbat a šeptat jemná slovíčka. Najednou byly jedno tělo, jedna duše.
Leželi jeden vedle druhého a hlasitě oddechovali. Přivinul ji k sobě. Položila si hlavu na jeho rameno a přivřela víčka. Peter začal zpívat písničku o krásné noci kdesi u řeky. Za zvuku tónů usnula.
Když se znovu probudila, na stole už voněl horký čaj a na rohlíku se roztékal včelí med. Slunce už bylo dost vysoko na obloze. Ptáci ještě doháněli svůj koncert, aby ho před polednem, kdy bude největší žár, stihli dokončit.
Po pozdní snídani se šli projít. Ukázal Tanje nejbližší okolí a zavedl ji na nejkrásnější místa světa. Prošli spolu všechny pasti a Peter jí vysvětlil jednoduchý kód jejich kladení.
Bylo dost pozdní odpoledne, když se vrátili, celí hladoví, do svého srubu.
Když zahoukala noční sova, Tanja se tiše zvedla a mlčky šla do srubu. Bosé nohy opatrně našlapovaly na spadané jehličí. V lese byla skoro úplná tma.
Když konečně došla na mýtinu kde stál srub, uviděla kouzelný obraz. Svit měsíce dopadal přesně na srub, a za ním se nenápadně rýsoval horský vodopád s malým, ale bystrým, potůčkem. Voda tiše zpívala svoji ukolébavku a Tanje se znovu vhrnuly slzy do očí.
Je tu sama. Naprosto sama. O Peterovi neví vůbec nic. Kolem je jen tma a divoká příroda. Při té myšlence ji prošel mráz po zádech. Ne, nesmí si nic takového říkat. Peter řekl počkej, já se vrátím. Tak tu musí počkat. On se vrátí.
Lehla si na postel, kde kdysi prožívali s Peterem jedny z nejkrásnějších chvil jejich života. Les šuměl tichou ozvěnou noci, a otevřeným oknem vál vlahý vítr, ulehčující dusnému teplu. Leželi tiše, mlčky hladili toho druhého, nebo si potichu špitali tak, aby nerušili okolní krásu přírody.
Jak krásné chvíle to byly, a ani jednoho z nich nenapadlo, že by to mohlo skončit. Teď tu už pomalu rok uléhá sama, se vzpomínkami na miláčka, jediné slunce, ostrov jejího života, kde si šťastně žila.
Usíná, a slzy, velké jako kuličky hrachu, se jí sypali po tvářích. Spánek byl pro ni vysvobozující. Pomáhal ji utéci před šťastnými vzpomínkami, které dokázaly tolik bolet.
Měsíc si prohlížel krajinu ze své tmavé rozhledny a Tanja se blížila k jezeru. Přivítala ji tichá voda, klidně houpající neposedné hvězdy na jemných vlnkách, jako by je vybízela, aby se vrátili spět na nebe.
Všude bylo nezvyklé ticho. Vítr si v korunách stromů nehrál na schovávanou, a noční ptáci šustili svými křídly někde daleko.
Ponořila své tělo, rozpálené steskem, do chladných vlnek, a hvězdy, vyplašené nezvyklým pohybem vody, se vrátily na své místo na nebi. Voda tiše ševelila, jako by chtěla Tanje poděkovat, že jí pomohla zbavit se té zátěže. Jen Tanja vylezla na břeh, aby oschla na měsícem osvětlené kládě, hvězdy se vrátily na vodu, která opět utichla, jakoby trpně snášela tuto zátěž.
Když se zahleděla zpět na vodu, vzpomněla si, že již brzy přijde doba, kdy jí bude nedostatek.
Vzpomínala na dobu, kdy s Peterem hrávali po večerech hry o to, kdo půjde druhý den k jezeru pro vodu. Škádlívali se hašteřívali kolikrát až dlouho do noci.
Peter se nakonec vzdal, ale neodpustil si ráno hlasité protáhnutí, které muselo vyděsit i lidi na statku. Tanja se většinou, s přivřenýma očima, otočila zády k němu. Pokrývka trochu sjela a odhalila nahá záda a šíji. Peter je něžně pohladil a políbil. Otočila se na něho a usmála. Občas se ještě naklonil a dlouze ji políbil na ústa. Měla v tu chvíli pocit, že se vznáší někde vysoko v oblacích.
Pak už pokračoval potichu, aby se Tanja mohla nerušeně věnovat odpočinku. Ona ho zatím po očku sledovala, jak tam přecházel, rozčesával své dlouhé, jako len zbarvené vlasy. Jeho snědé tělo zářilo v ranním slunci a svaly byly připraveny na další den. Ale to už většinou vnímala jen z velké dálky, kam ji unášel krásný sen.
Ještě než odešel, tak ji pohladil a posadil svůj lehký polibek na její víčka, pod nimiž putoval neznámý sen plný vůní, květů, jarní trávy a vší možné radosti, že je na světě.
A když se vracíval, voněl už domem ranní čaj, uvařený ze zbytku včerejší vody a těch nejvoňavějších bylin.
Nechal vodu ve stínu starého stromu a vešel do srubu. Na stole se kouřilo z hrnečků a na talířku byl chléb namazán medem lesních včel, které měly nedaleko, díky Peterovi, svůj úl.
Jedné tmavé noci probudili Tanju strašné rány, a světlo, ozařující co chvíli noční nebe. Vyděšeně se posadila na posteli a sledovala dění venku. Přešla se podívat k oknu, a uviděla hotové peklo. Déšť bičoval stromy ohýbané větrem, blesk stíhal blesk a hrom nad tím vším rámusil.
Svou nezvyklou noční aktivitou probudila Petera, který došel potichu k oknu a položil jí ruku na rameno. V první chvíli se trochu polekala, ale když se ohlédla a uviděla jeho tvář, dívající se ven, uklidnila se.
Byla noc. Noc oddělující den ode dne, a teď i období sucha od období příjemného počasí. Ale nebude to trvat dlouho, napadne sníh a bude zima. Popadané listí a rezavé jehličí na zemi, ale i to zelené na stromech, překryje bílá peřina sněhu. Hladina jezera zamrzne a místo hvězd na ní budou tančit sněhové vločky.

Sněhulák

23. února 2008 v 19:51 Pokus o literární tvorbu
Sněhulák
Jednoho krásného, téměř jarního odpoledne, kdy byl ještě sníh, si kluci z vesnice postavily na vršku, ze kterého měli udělanou klouzačku, krásného sněhuláka. Měl tři koule. Ta největší sloužila jako nohy. Ta prostřední, o něco menší, sloužila jako tělo, a mělo vysázené kamínky jako knoflíky na kabátku. A ta nejmenší, no přece hlava, byla ozdobena uhlíky místo očí a pusy. Ale místo nosu neměl ten sněhulák mrkev, jak se to v té době dělávalo, protože chlapci byli chudí, a kdyby jim rodiče dali mrkev na sněhuláka, chudáci by neměli co jíst. A tak dali sněhulákovi místo mrkve klacík, a byl stejně hezký jako s mrkví. Starý, děravý rendlík na hlavu, a do ruky koště. Snad nám bude ochraňovat slepice, před zlou liškou.
Sněhulák stál tedy na vršku a říkal si, jak je krásný, jen že nemá tu mrkev. A přece mu to nevadilo. Kluci se za ním chodívali denně dívat a kontrolovat, jestli mu někdo neublížil. Jen v noci bylo našemu sněhulákovi občas smutno, protože byl sám. A to ani sněhuláci nemají rádi. A tak si i on občas povzdechl, proč mu nepostavily kamaráda. Přes den byl však rád, protože by se musel dělit o přátelství chlapců. Ti hned po ránu přišli a když se rozbimbaly
Zvony v kostelíčku, utíkali honem domů, aby nebyl sekec.Náš sněhulák ale nevěděl, co jsou to zvony, ani co je to kostel a proč vyzvání. Ale ohromně se mu to líbilo.
Jednoho dne se ale stalo, že kluci ráno nepřišli. Až odpoledne přišel Pepík, zkontroloval sněhuláka, několikrát se svezl na klouzačce a pelášil domů. Však už dětem skončili jarní prázdniny a ony už neměli čas běhat za sněhulákem. Sněhulák byl moc smutný, protože se nudil.
A tak, když se zase ozvali zvony a vytrhli ho ze snění o tom, co se svými kamarády prožil, se trochu odstrčil, a juchá za hlasem těch krásných nástrojů.Sjel z klouzačky, už minul strom, za který se někteří odvážlivci chytali, aby nesjeli až na silničku, a už byl na silničce a konečně na návsi před starým, rozbitým a zuboženým kostelem. To on ale nevěděl. Zvony dozněli dávno před tím, než on se dostal dolů. A starý kostel ho nezajímal, vždyť byl celý pomlácený. No bodejť, už tam stojí pěknou řádku let. Jen ty zvony jsou téměř nové.
Sněhulák byl zklamán. Na ulici nikde nikdo, začalo se stmívat. Ale nepřišel noční mrazík, jak byl sněhulák zvyklí z Klouzacího vršku. Mráz byl nahoře. Tady dole již začíná jaro.Kdyby náš sněhulák zůstal nahoře, bylo by mu dobře. Ale tady je moc teplo.Smutně se dívá na vršek, ale spět už nemůže.
Dříve, než se rozední, zbude ze sněhuláka jen kaluž vody, koště, rendlík, kamínky, uhlíky a ten klacík, co mu dali chudí chlapci místo mrkve. Ráno jsou chlapci překvapení a zklamaní. Jejich sněhulák už není. Byl moc zvědavý. Však oni příští rok postaví jiného, a toho dobře poučí, aby zůstal tam, kde ho postavili. Vždyť oni vědí, co dělají.

Mravenec

23. února 2008 v 19:49 Pokus o literární tvorbu
Mravenec
Byl jednou jeden mravenec. Chodil po louce sám a sám. Ztratil se rodině. Včera se přestěhovali na novou mýtinu. A teď je tu sám, bez přátel a kamarádů.
Chodí od jednoho stébla trávy k druhému a volá o pomoc. Najednou udělal krok do prázdna a padal. Padá, padá a volá o pomoc. Nikdo ho neslyší. Až konečně dopadl. Byla tam taková tma, že si myslel, že je až na samém dně té jámy.
Ale najednou se zem zatřásla a ten kousíček horniny, na které stál, se ulomil. A mravenec zase spadl. Ale teď jen o kousek níž. Zase si myslel, že je na dně, ale začal doufat, že tomu tak být zase nemusí. Vždyť nevidí vůbec nic.
Řekl si, že se trochu projde. Udělal krok, druhý, třetí, a málem mu podjela noha. Zjistil tedy, že na dně ještě není.
Vrátil se tedy přibližně na místo, na které spadl. A začal tykadly prohledávat stěnu jámy.
Nalezl kořen. Chytil se ho tedy pevně a snažil se lézt nahoru. Šlo to těžko, nožky klouzali. Popolezl kousek, a kousek zase sjel dolů.
Nakonec se ale dohrabal k dalšímu stupínku. Vylezl na něj, oklepal se. Zatočila se mu hlava a on zase spadl na místo, ze kterého vylezl.
Schoulil se do klubíčka. Plakal, volal, vztekal se, nechtěl tam být. A nechtěl být ani nikde jinde. Chtěl to skončit.
Připravoval se, že skočí dolů. Ale pak si vzpomněl na tátu, tetu, strejdu a na celou svoji rodinu. Jak by jim asi bylo, kdyby se už nevrátil?
Vzpomněl si na všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Vzpomněl si na slunce, jak je krásné, když svítí nad hlavou. Ptáci zpívají, květiny voní.
Přišlo mu líto, koho všeho by zklamal a o co všechno by přišel, kdyby to vzdal.
Vstal tedy, našel tykadlem výstupek ve stěně, dal tam nožku. Chytil se kousek výš, přitáhl se, hledal další výstupek a lezl nahoru. Hlína se drolila, klouzal dolů a zase lezl nahoru.
Nakonec se na další výstupek vyškrábal. Sedl si a odpočíval. Nevěřil, že to dokáže, ale myslel na to, aby nezklamal tátu. A možná i někoho jiného.
Vždyť každý, na koho si vzpomněl, měl určité trable. A nikdo to, koho znal, nevzdal. Všichni se bili. A všichni se se svým osudem rvali.
Znovu se postavil na nohy. Byla mu zima, měl hlad a měl strach. Nohy se mu klepali. Ale on se chytil zdi a škrábal se nahoru.
Najednou se začala drolit hlína nad ním. A jedna hrouda ho porazila. Letěl dolů. Letěl dlouho. Měl zavřené oči. Myslel, že s ním bude konec.
Najednou otevřel oči. Bolelo ho celé tělo. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Bylo mu smutno. Byl rozhodnut. Skočí. Tohle nemá cenu.
Našel si stěnu a šel na druhou stranu od ní. Narazil na stěnu protější. Otočil se a šel na druhou stranu. Našel opět zeď. Konečně mu to došlo. Je na dně. Na samém dně propasti.
Buď sebere zbytek svých sil, a nebo bude dlouho umírat, a sám. Úplně sám. Bez blízkých přátel, bez kamarádů.
Seděl a čekal na smrt. A ona nikde. Ještě před chvílí si myslel, že už to nebude dlouho trvat. A najednou, jako by na něj smrt zapomněla.
A pak si vzpomněl na krásné jarní slunce a touha, dostat se nahoru, byla veliká.
Sebral se. Zvedl své tělo, řekl své mysli, že to dokáže, a lezl. Šlo to pomalu. Unavené nohy klouzali. Často odpočíval. Čelil řítícím se kamenům a otřásavší se zemi.
Trvalo to dlouho. Stálo ho to hodně sil. Když uviděl světlo otvoru, jeho znavené tělo odmítlo poslušně lézt nahoru.
Ale v mysli se utvořila taková radost, že to dokáže, že zapomněl na únavu, zapomněl na rozlámané tělo, a lezl jen pro myšlenku slunce.
Když se konečně, unaven a z posledních sil vydrápal na povrch, čekalo ho tam, kromě slunce, hromada nejbližších přátel a kamarádů.
A všichni měli strašnou radost, a on se mohl radovat s nimi. Byl to jeho boj na život a na smrt, a on ho vyhrál. A našel i nové kamarády, které po přestěhování ztratil.

Mikropopis

23. února 2008 v 19:47 Pokus o literární tvorbu
škvíra
Sedím na židli od pracovního stolu a rozhlížím se po mém uhlazeném pokoji. Nikde žádné smítko, ani žádné místo nesmí přijít na zmar.
Náhle mě upoutalo jedno místo. Bylo to na rohu skříně, nebo spíše u zdi? Ba ne. Konečně jsem to opět objevila.
Z malé škvírky, kde skříň nedoléhá těsně ke zdi, na mě něco mává. Malé, tenké vlákénko. Snažím se zaostřit svým zrakem na to jedno místečko. A nebylo to jen jedno vlákénko. Bylo jich hned osm. Osm tenkých vlákének pavoučích nožek. A na nich jeden pracant, dělníček, snažící se vytvořit svůj úkryteček.
Začala jsem si uvědomovat, že nejde jen o škvíru, nesprávné postavení nábytku, či křivou zeď. Tato malá dírka, škvírka, vypouklinka, či jak to mám nazvat, se stala útočištěm malého tvorečka, mého momentálního spolubydlícího.
Vrátila jsem se až za tmy. Rozsvítím světlo a můj první pohled patří onomu místečku za skříní. Ze stínu skříně se na mě šklebí škvíra. Tichá a pustá, jako měsíční krajina. Jen zplihlé cáry potrhané pavučiny, prázdné jako srdce vraha, zbyly po mém společníkovi. Osm nožek, jen o málo silnějších, než vlákna pavučiny mě nebude doprovázet svým jemným šustěním při chůzi po zadní stěně skříně. Ted už čeká jen hrobové ticho samoty a marné doufání, že tmavá mezírka bude mít někdy opět pana domácího.

Mám tě ráda mami - začátek

23. února 2008 v 19:47 Pokus o literární tvorbu
www.zitnebotezit.cz

Mám tě ráda, mami!

No to je hrozné. Oni snad ani nepostřehli, že je mi šestnáct a půl a právě jsem velmi dobře zakončila první rok gymnázia. Bydlím na intru a domů moc nejezdím. Respektive domů vůbec nejezdím, jenom na vánoce a teď, na prázdniny. Jednak se to nevyplatí finančně, ale hlavně se mi ani moc nechce.
Přijela jsem po půl roce domů, celá šťastná, že udělám mámě radost známkama. Otevřela jsem dveře, nikde nikdo. Prošla jsem všechny místnosti, (máme tři) a teprve v obýváku jsem našla mamku, jak žehlí. Řekla mi ahoj, ani oči nezvedla a chovala se, jako bych včera odešla.
Docela mě to překvapilo. Byla jsem zvyklá na všelicos, různé trapasy a výstupy, ale to bylo na veřejnosti, aby se ukázala jako dobrá matka a vychovatelka svého jediného dítěte. Podle mě se spíše znemožňovala a zesměšňovala. Ale teď jsme doma, to má být nějaký tichý protest? Ale co jsem provedla? A je to vůbec na mě? Kde je taťka? Vždyť už tu měl být? A nebo je na těch řečech, co mi psala kamarádka o tátovi skutečně nějaká pravda? Ale můj táta a nějaká? To rozhodně ne! Táta má přece mámu rád. Aspoň to tak bylo dokud jsem byla doma. Ale jak je to teď? Vždyť já vlastně nic nevím. Začínám mít pocit, že sem už nějak nepatřím. Ten rok pryč mě úplně odcizil. Sebral mi rodinu. Škola mi sebrala to jediné zázemí, co mám. Ne! Má tvrdohlavost mi sebrala mamku a taťku. Vždyť bych mohla jezdit domů častěji. Určitě by mi toho v rodině tolik neuteklo.
Máma se mě nezeptala ani na známky. Zato já jsem se zeptala, pro jistotu, kde je táta. "Kde by byl, v pátek odpoledne. V práci asi, ne? Vrátí se v sedm. Má nějaké důležité jednání." Asi se mi to zdálo, ale zaslechla jsem v tom hlase míchaný pocit nejistoty, naděje a důvěry. Tak i mamka začíná být podezřívavá.
Potřebovala jsem si vše řádně srovnat v hlavě a odklidila jsem se do koupelny. Vždycky se mi tam nejlépe přemýšlí. A taky se mi po plné vaně vody s mydlinkami stýská. Na intru jsou jen sprchy.
Stále přemýšlím o důvodu tátovi nepřítomnosti. Vždyť na pátek si nikdy jednání nedával, protože jich měl prý za celý týden dost a chtěl být aspoň v pátek brzy doma. Vždycky jsme plánovali kam v sobotu vyrazíme. Přece by si nedal jednání na poslední školní den, kdy se má vrátit jeho dcera po tak dlouhé době. Ale rande by si také nedával, to by bylo přeci jen dost nápadné. A pak, kdo by na něm co viděl. Vždyť je to… No jo,vždyť je to docela hezkej, sympatickej , vysokej mužskej. Akorát je mu něco přes čtyřicet, ale to není žádná překážka. Že by si vážně někoho našel.
Důkladně jsem si umyla vlasy a vylezla z vany s pevným přesvědčením, že tomu přijdu na kloub.
Klaply dveře. Taťka vešel a já jsem mu vlítla do náruče. Bylo mi šestnáct, ale proč se nepomazlit s mužským, když je to ještě ke všemu takovej vysokej, hezkej, hnědovlasej……táta.
Vyzvedl mě tak, že jsem přes jeho ramena viděla za dveře. Tam se na mě usmíval krásnej, černej, chlupatej, plyšovej pes. Vždycky jsem milovala plyšová zvířátka.
Opustila jsem tátu a s hlasitým hurá jsem se vrhla mazlit s plyšákem. Jsem to ale nevděčnice.
Ale to už máma volala k večeři. A tak jsme šli jíst, a povídali si, a máma se konečně zeptala na známky a vysvědčení, a já jsem jí ho s radostí přinesla. A mamka když ho viděla, tak měla asi taky radost, protože řekla tátovi, ať mi řekne, co budeme o prázdninách dělat.
A taťka se postavil a vážným hlasem pronesl: "milá dcero, byl jsem u jednoho obchodníka a přesvědčil jsem ho, že takové dobré známky, jako ty, na vysvědčení mít nikdo nebude, a že za ty známky si kupuješ zájezd. Do Itálie. A on mi ten zájezd dal, ale ty mu máš to vysvědčení přinést, protože on za něj koupí domů něco k jídlu."
Tak jsem se bavili, smáli se, povídali, plánovali co budeme v Itálii dělat a na tátovu neprověřenou nevěru jsem úplně zapomněla. Když jsem si na ni pak v posteli vzpomněla, rozesmálo mě to a přišlo úplně nemožné. Zavrtala jsem hlavu do nového chlupáče a spokojeně usnula.

Kobyla nazývaná Babyka

23. února 2008 v 19:45 Pokus o literární tvorbu
Kobyla nazývaná Babyka
Byla nebyla, ale spíše byla, holčička nazývaná Babyka. Její paní učitelka si vymyslela, že se mají naučit vyjmenovaná slova.
Druhý den, protože babyka žvýkala žvýkačku, si ji paní učitelka vyzkoušela u tabule. Diktovala jí pohádku a ona psala:
Byla jednou jedna kobyla, která se nazývala stejně jako ty, Babyka. Měla krásný byt s krásným nábytkem, ale měla také dobytek. A nejen ten dobytek. Každé ráno sypala slepici, syčela na hada, dávala myši sýr. V noci slyšela poletovat netopýra a sama klopýtala po bytě.
Jednoho dne se býk rozhodl, že bude spát v myším domečku. To se myšce nelíbilo. Myška se s býkem pohádala. Později had začal syčet na myšku, že ji vymýtí a myška se načepýřila. Sýček se nachomýtl tam, kde zrovna neměl a neopatrný netopýr vyslal omylem nebohého sýčka k zemi. Kobyla Babyka vycítila, že se musí zamyslit, jestli bude mít nábytek nebo dobytek. Rozhodla se pro nábytek, ale dobytek ji nechtěl opustit. Kobyla Babyka vyměnila byt za domek s příbytkem. Tam mohla mít nábytek, ale i dobytek. Všichni byli spokojení, až na myšku, která se nechtěla stěhovat. Kobyla Babyka už toho měla dost a smýkla s myškou do pytle. Konečně se mohli stěhovat do krásného příbytku s krásným nábytkem, ale i dobytkem. A nejen s tím dobytkem. Také se slepicí, hadem, netopýrem, sýčkem a také s myškou.
Paní učitelka nakonec Babyce řekla, aby napsala jednu vlastnost kobyly Babyky. Babyka napsala: Kobyla Babyka byla chitrá. Paní učitelce to nedalo, a přece se zeptala, proč je chytrá s měkkým i. Babyka odpověděla, že kobyla Babyka byla sice chytrá, ale ne zase tolik, protože by jinak nechala bydlet myšku tem, kde chtěla. A proto, aby se nemuselo plát, že kobyla Babyka zase tak chytrá nebyla, napsala to zkráceně s měkkým i.

Fejeton - Na vodě a pod vodou

23. února 2008 v 19:43 Pokus o literární tvorbu

Na vodě a pod vodou

Člověk je tvor suchozemský. Přesto občas neodolá, nasedne do lodi a vyrazí do vln moří, jezer i řek.
A tak si lidský tvor vyrazí na řeku, pluje v lodi, pádluje si tím, co je sjednocením množin kamenů, bahna, droliny a šotoliny, vzácně pak racků, ryb a vody - což nazýváme řekou.
Sedí-li v lodi vodák-začátečník, má oči na vrch hlavy, zatíná nehty do pádla a tiše se modlí. Nachází li se ale v místě, kde je rychlost proudění vody pomalejší, nežli rychlost chůze úplně pomalé, nahlas nadává.
Nachází li se v lodi vodák-něco už jsem sjel, hledí apaticky do vln, snaží se včas odhalit kámen, přičemž modlení již vzdal, neboť měl vícero příležitostí, aby postřehl, že je to věc zcela zbytečná, překážející při soustředění i následném lovení lodi, bagáže, pádel a háčka. Olej takovýto vodák používá k odpočinku, "rauchpauzám" či soulodění za jiným účelem.
Také cvaknutí, čochtnutí se či jiné otočení má své zákonitosti. Hlavně musí býti zima a nejlépe ještě pršet. Důležitý je také dostatečný počet diváků, nejlépe z řad místních "frajerů". Samozřejmě největší úspěch má udělání se o jediný kámen, který se na daném úseku řeky nachází, nejlépe, pokud vyčnívá z vody.
Nesmí se však zapomenout, že i sjíždění řek patří mezi sporty a jak se říká: sportem ku zdraví!……"Hepčí" - je to pravda.

Domeček z cihel

23. února 2008 v 19:42 Pokus o literární tvorbu
Domeček z cihel
Byl jednou jeden skřítek Zedník. Byl to takový malý človíček s červenou čapkou a červeným nosem, nosem jako bambuli. Jeho oči, velké pichlavé oči neukazovali nic dobrého, a přeci to byl hodný skřítek. Nechtěl nikomu ubližovat, ale protože se ho všichni báli, začali ubližovat jemu.
A tak se také stalo, že jednoho dne přišel ke svému domečku. Vlastně k místu, kde jeho domeček stával, a zjistil, že tam není. Někdo mu jeho domeček ukradl, zbořil nebo zničil, a nebylo vidět, kde domeček byl. Protože ale skřítek znal svůj domeček dobře, vždyť tam bydlel celý svůj dosavadní život, věděl, jak domeček stál. Zašel za svým kamarádem skřítkem Bydlílkem a poprosil ho, jestli by u něj nemohl bydlet.
Skřítek Bydlílek našeho skřítka znal, a věděl, že je to hodný skřítek. Ale jeho žena se skřítka Zedníka bála, právě pro ty jeho pichlavé oči, a nechtěla s ním bydlet pod jednou střechou. Skřítkovi Zedníkovi tedy nezbylo nic jiného, než spát pod širým nebem. Blíží se zima, snad to náš křítek Zedník stihne dřív, než přijde první mráz.
Druhého dne si koupil lopatu, krumpáč, cihly, míchačku, cement a další nářadí, potřebné na stavbu domu.Než vše oběhl a dovezl vše na svůj pozemek, zabralo mu to celý den. Přípravy na stavbu jsou opravdu náročné. Aby svůj domeček opravdu dobře postavil, dlouho do noci kreslil a plánoval tak, aby mu vše krásně vyšlo. Nakonec ulehl a usnul.
Avšak v noci si jeho nepřátelé užili. Našli jeho plány a aniž by věděli, co to vlastně je, protože těm čmáranicím nerozuměli, těm rozumí jen zedníci a to oni nejsou, je roztrhaly, rozcupovali a zničily tak, že nebylo jednotlivých kousků ani rozpoznatelných.
Skřítek Zedník to ráno všechno zjistil. Nezalekl se však, a statečně ještě téhož dne nakreslil plány znovu a dal se do díla. Celý týden mu trvalo, než vykopal základy. Pracoval ve dne v noci, aby mu nikdo nic nezničil a stále se rozhlížel, jestli někde nečíhá nebezpečí. Když měl tedy základy hotové, již to nevydržel a usnul.Když se však ráno probudil, čekalo ho nové překvapení. Jeho vykopané základy byly opět z části zasypány. Naštěstí to dělal nějaký nedbala a nedalo tolik práce, aby je opravil. Odpoledne tam dal kamení, zalil betonem a začal v noci stavět zeď. Druhý den byl ovšem tak unaven, že usnul.
Ráno se z hrůzou probudil, ale když si prohlédl stavbu, s radostí zjistil, že stojí přesně tak, jak ji postavil. Začal tedy stavět jen ve dne, v noci spořádaně spal. Však mu šla práce jinak od ruky, když si v noci odpočinul. Domeček už měl skoro hotový,
však už bylo na čase. Již se brzy stmívá a zima je stále blíž a blíž. Co nevidět začne mrznout.
Ve chvíli, kdy mu chyběla poslední řada tašek na střeše zjistil, že už žádné nemá a musí si je jít koupit. Když se vracel s nákupem, začal poletovat sníh a byla čím dál tím větší zima. Skřítek Zedník si liboval, jak až dá na střechu poslední tašky, si zatopí v nových kachlových kamnech, a jaké bude mít teploučko. Když však došel ke svému, skoro hotovému domečku, domeček nenašel.Jen pár cihel, jako střípků, z něho objevil. Jeho domeček mu opět někdo zničil.Náš skřítek Zedník je však již unaven věčným zápolením s nepřítelem.
Jde opět prosit ke svému kamarádu skřítkovi Bydlílkovi, jestli by ho nenechal přes zimu doma. Skřítek Bydlílek však řekl, že by se jeho žena odstěhovala. Náš skřítek Zedník tedy pochopil, že jestli ho kamarád Bydlílek nenechá bydlet u něj, bude ho nenávidět. Ale jestli ho tam bydlet nechá, bude Bydlílek nenávidět Zedníka, protože mu Zedník zničí rodinné štěstí. Zedník se tedy rozhodl zničit si své štěstí, a tak tedy opustil práh Bydlílkova domu a řekl si, že mu nebude překážet. Jestli přežije tuto zimu, to neví. On ani neví, jestli ji přežít chce. Vždyť kdo by chtěl žít tak, že by na něm nikomu nezáleželo, a on měl pocit, že jen překáží a brání někomu ve štěstí?

Moji zvířáci

22. února 2008 v 23:14 Moji zvířecí kamarádi
Tak teď bych trošku představila zvířáky, se kterými žiji.
Tak začnu třeba Dixem. Je to německý ovčák, v tuto chvíli je mu přes 7měsíců a je to takové malé telátko, které miluje lidi, hlavně ty cizí :o) Je černý s pálením na hlavě a tlapkách. Je velice živý a moc učenlivý. Jeho hlavním znakem je hravost a dost rád si dělá legraci, hlavně z nás, když mu nadáváme :) Ještě se nikomu nepodařilo ho potrestat, jelikož všechno bere jako hru a všechno jako hra taky končí. Aspoň nemá negativní pohled na svět :-D
Dalšími jsou dva rádoby zakrslí králíci Kiko a Sindybád. No, původně to byli Kiki a Sindy, ale jak už se stává, ze dvou holčiček se povedli dva chlapečci, což překazilo původní rozhodnutí proč dva. (no přece proto, aby si dělali společnost) Spolu vydrželi rok, dnes už jim je rok a třičtvrtě a jsou rozděleni. Doma má každý svoji klec a venku mají rozdělený výběh. Začali se opravdu hodně prát a berou to opravdu vážně :( Ale z Dixína si dělají taky legraci a on se rozčiluje, že když na ně štěká, tak oni jen přežvykují seno nebo travičku.
A ještě čtyři činčilky, Čita, Dery, Sany a nejmladší Sárí. Čita je mamka, Dery nejstarší syn, Sany dcera a Sárí je nejmladší synátor. Jsou to velice společenská zvířátka a tak vesele bydlí v jedné kleci. Krásně se u nich večer sedí a pozoruje rodinný život. S těmi zvířátky už není potřeba televize :-)
Zatím posledním přírůstkem do rodiny je rezavý kocourek Jonáš (já mu říkám Jontík). Je to ještě kotě, ale věk se nepodařilo určit, když k nám přišel, vypadal na 5měsíců, ale teď po měsíci už vypadá víc na těch devět, jak říkala paní, která nám ho přinesla.

Fotografie na rajce.net: http://caterpillar.rajce.idnes.cz/

Takže to jsem já :-)

22. února 2008 v 22:46 Něco o mně
www.zitnebotezit.cz

Takže když jste si klikli sem tak určitě chcete něco o mně vědět, že?:-)

Takže já se jmenuji Hanka, je mi 23let a studuji momentálně Českou zemědělskou univerzitu v Praze
na fakultě Agrobiologie, potrafinových a přírodních zdrojů...úúúúúúff, trošku komplikovaný název :-)
a název mého oboru je ještě komlikovanější, ale v podstatě jde o využívání půdy, vody, vzduchu..
aniž by docházelo k jejich nevratné nebo těžce odstranitelné degradaci

Tak když jsme vyřešili mou školu, tak jdeme dál, k mým zálibám. Tak mou největší zálibou
jsou zvířátka, o těch co mám doma, se dozvíte na jiné podstránce, dál je to hudba, dříve jsem
hrála na altovou a sopránovou zobcovou flétnu, trubku a melafon.

Asi největší posedlostí mojí jsou koně, přátelství s koňmi, starání se o koně, jízda na koni..

No a další, nemenší zálibou je sjíždění řek, kde jsem byla a jiné vodácké legrácky a pravdy
se dozvíte také na další podstránce :-) Takže teď už je Vám jasné, že bych měla spíš hrát
na kytaru, ale na tu stále ještě neumím, ale stále ještě doufám...:-)

A další zálibou, no, možná spíš posedlostí je psaní. Co jsem napsala, si zatím můžete přečíst a zkritizovat,
doporučuji hlavně, až se fakt budete nudit :-)

Tak snad jste si o mě udělali nějaký obrázek a snad jste se nezalekli, abyste mi neutekli! :-)