Mravenec

23. února 2008 v 19:49 |  Pokus o literární tvorbu
Mravenec
Byl jednou jeden mravenec. Chodil po louce sám a sám. Ztratil se rodině. Včera se přestěhovali na novou mýtinu. A teď je tu sám, bez přátel a kamarádů.
Chodí od jednoho stébla trávy k druhému a volá o pomoc. Najednou udělal krok do prázdna a padal. Padá, padá a volá o pomoc. Nikdo ho neslyší. Až konečně dopadl. Byla tam taková tma, že si myslel, že je až na samém dně té jámy.
Ale najednou se zem zatřásla a ten kousíček horniny, na které stál, se ulomil. A mravenec zase spadl. Ale teď jen o kousek níž. Zase si myslel, že je na dně, ale začal doufat, že tomu tak být zase nemusí. Vždyť nevidí vůbec nic.
Řekl si, že se trochu projde. Udělal krok, druhý, třetí, a málem mu podjela noha. Zjistil tedy, že na dně ještě není.
Vrátil se tedy přibližně na místo, na které spadl. A začal tykadly prohledávat stěnu jámy.
Nalezl kořen. Chytil se ho tedy pevně a snažil se lézt nahoru. Šlo to těžko, nožky klouzali. Popolezl kousek, a kousek zase sjel dolů.
Nakonec se ale dohrabal k dalšímu stupínku. Vylezl na něj, oklepal se. Zatočila se mu hlava a on zase spadl na místo, ze kterého vylezl.
Schoulil se do klubíčka. Plakal, volal, vztekal se, nechtěl tam být. A nechtěl být ani nikde jinde. Chtěl to skončit.
Připravoval se, že skočí dolů. Ale pak si vzpomněl na tátu, tetu, strejdu a na celou svoji rodinu. Jak by jim asi bylo, kdyby se už nevrátil?
Vzpomněl si na všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Vzpomněl si na slunce, jak je krásné, když svítí nad hlavou. Ptáci zpívají, květiny voní.
Přišlo mu líto, koho všeho by zklamal a o co všechno by přišel, kdyby to vzdal.
Vstal tedy, našel tykadlem výstupek ve stěně, dal tam nožku. Chytil se kousek výš, přitáhl se, hledal další výstupek a lezl nahoru. Hlína se drolila, klouzal dolů a zase lezl nahoru.
Nakonec se na další výstupek vyškrábal. Sedl si a odpočíval. Nevěřil, že to dokáže, ale myslel na to, aby nezklamal tátu. A možná i někoho jiného.
Vždyť každý, na koho si vzpomněl, měl určité trable. A nikdo to, koho znal, nevzdal. Všichni se bili. A všichni se se svým osudem rvali.
Znovu se postavil na nohy. Byla mu zima, měl hlad a měl strach. Nohy se mu klepali. Ale on se chytil zdi a škrábal se nahoru.
Najednou se začala drolit hlína nad ním. A jedna hrouda ho porazila. Letěl dolů. Letěl dlouho. Měl zavřené oči. Myslel, že s ním bude konec.
Najednou otevřel oči. Bolelo ho celé tělo. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Bylo mu smutno. Byl rozhodnut. Skočí. Tohle nemá cenu.
Našel si stěnu a šel na druhou stranu od ní. Narazil na stěnu protější. Otočil se a šel na druhou stranu. Našel opět zeď. Konečně mu to došlo. Je na dně. Na samém dně propasti.
Buď sebere zbytek svých sil, a nebo bude dlouho umírat, a sám. Úplně sám. Bez blízkých přátel, bez kamarádů.
Seděl a čekal na smrt. A ona nikde. Ještě před chvílí si myslel, že už to nebude dlouho trvat. A najednou, jako by na něj smrt zapomněla.
A pak si vzpomněl na krásné jarní slunce a touha, dostat se nahoru, byla veliká.
Sebral se. Zvedl své tělo, řekl své mysli, že to dokáže, a lezl. Šlo to pomalu. Unavené nohy klouzali. Často odpočíval. Čelil řítícím se kamenům a otřásavší se zemi.
Trvalo to dlouho. Stálo ho to hodně sil. Když uviděl světlo otvoru, jeho znavené tělo odmítlo poslušně lézt nahoru.
Ale v mysli se utvořila taková radost, že to dokáže, že zapomněl na únavu, zapomněl na rozlámané tělo, a lezl jen pro myšlenku slunce.
Když se konečně, unaven a z posledních sil vydrápal na povrch, čekalo ho tam, kromě slunce, hromada nejbližších přátel a kamarádů.
A všichni měli strašnou radost, a on se mohl radovat s nimi. Byl to jeho boj na život a na smrt, a on ho vyhrál. A našel i nové kamarády, které po přestěhování ztratil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama