Tanja - konec

23. února 2008 v 19:56 |  Pokus o literární tvorbu
www.zitnebotezit.cz
Ráno bylo všechno zasypané sněhem. Tanja by určitě sama cestu nahoru nezvládla. Neměla ponětí, kudy vede cesta. Ale Peter ji bezpečně prováděl, až se ke srubu konečně dostali.
Byly pomalu na zápraží, když Peter podal Tanje klíče aby odemkla, že si musí zavázat tkaničku. Nechápala sice, proč až před domem, když ty boty bude stejně sundávat. Ale přeci jen odemkla.
Už sahala na kliku, když za dveřmi zaslechla něco šramotit. Chvíli zaváhala, ale už nebylo nic slyšet. Pomalu kliku zmáčkla a zase něco zašelestilo. Peter dělal, že nic neslyší. Vzala odhodlaně za kliku a otevřela dveře dokořán. Vykutálelo se na ni klubíčko chlupů a podivně kníkalo. Tanja ho vzala do náručí a koule se uklidnila. Byl to dárek od Petera k vánocům. Aby tu nebyla tak sama. A co že to dostala? Štěně malamuta. Když si to lépe prohlédla, zjistila, že to má skutečně čtyři nohy a ocas a ne jen ten kulatý bříšek.
Štěně jí radostně olizovalo obličej a oni vešli dovnitř. V tu chvíli Tanja myslela, že tuto oblast postihlo zemětřesení. Deky z postelí rozházené po zemi, houpací křesla převrácená. Kančí kůže odtažená pomalu až ke dveřím. Dřevo na zátop rozeseté po celé podlaze. A těch loužiček. Tanja spráskla ruce. Peter se jen nešťastně drbal za uchem. A štěně bylo štěstím bez sebe, že není samo.
Nakonec se musela Tanja na něj přeci jen usmát, jak se tak snažil je všechny přivítat. A usmála se i na Petera, že to byl dobrý nápad, protože teď se už určitě nudit nebude.
Vzala hadr a za vydatné pomoci čtyřnohého Tahače, jak mu začali říkat, vytřela všechny loužičky. A Peter mezitím porovnal všechno ostatní. Nakonec roztopili v krbu, Tanja uvařila bylinkový čaj a posadili se do křesel. Zatím co Tanja vyprávěla co ve městě, Tahač jí blaženě usnul na klíně.
Tanja otevřela oči. Skorem se jí až zamotala hlava, jak se poděsila. Na nebi svítilo tisíce hvězd. Hladově snědla jídlo, co si sebou přinesla a zapila vodou z lahví. Pečlivě je zase ponořila a pod miliony lampičkami hvězd se vydala do opuštěného srubu.
A bylo další žíznivé ráno. Květiny pomalu vadly, potůček se ztrácel, ptáci nezpívali, a i louka vypadala jakoby bez života. Ale to se jen tak zdálo. Kdyby se někdo podíval zblízka, viděl by pomalu pod každým lístečkem odpočívat nějakého broučka.
Tanja si ohřála vodu, kterou se jí podařilo nachytat z potůčku a trochu se opláchla. Pak uvařila čaj a namazala si housku s medem. Pohlédla do rohu, kde měl Tahač udělaný pelíšek. Od toho osudného večera byl prázdný.
Utíkal den za dnem, a každý večer trávila Tanja u jezera, kde vzpomínala na svůj šťastný život. A okolní příroda usychala a vadla.
A přišel opět dusný, teplý večer. Nebe bylo bez hvězd a kulatý měsíc sliboval bouřku. Vše se chystalo na déšť, který spasí vysušenou krajinu. Měsíc se odrážel na hladině jezera a občas se zahalil závojem z mraků.
Nikde nebylo ani živáčka, vše se schovalo před slibovaným deštěm. Jedině Tanja. Jako už tolikrát, vydala se k jezeru. Se slzami v očích si sedla na trouchnivějící kmen. Ani koupat se jí nechtělo. Bože, jak je to dlouho, co tu nebyla sama. Ale on za to přeci nemůže! On není vrah! Tak proč tu tedy nemůže být teď s ní? Proč mu to nikdo nevěří?
"Seděli jsme tady. Přesně tady na tom kmenu. Pozorovali jsme plující hvězdy na hladině. Tahač mi ležel u nohou. Už to nebyla ta malá koule. Byl mu téměř rok, ale vypadal už jako dospělý. A taky se tak choval. Poslouchal na slovo. Byl připraven nás kdykoliv ochránit. Bylo to vlastně asi před rokem. Období sucha se blížilo tenkrát také ke konci.
Byl překrásný večer. Snad ještě hezčí než dnes. Všude bylo také mrtvé ticho, unavené suchým počasím.
Najednou nám za zády zapraskalo křoví. Tahač vyskočil a začal zle vrčet. S Peterem jsme se otočili. Před námi stál chlap a v ruce svíral nůž. Jeho čepel se leskla ve svitu měsíce. Peter sáhl po noži, který dostal ode mě a neustále ho nosil u sebe.
Ale to už Tahač nevydržel a skočil. Povalil ho na zem, Chlap řval a oháněl se nožem. Pak ho najednou, za strašného vytí, ten chlap odhodil. Dopadl na zem a bylo ticho.
A pak na chlapa skočil Peter. Pustili se do sebe. Prali se a mlátili. Měla jsem děsný strach. Ale mohla jsem pomoci jen Tahačovi.
Doběhla jsem k němu. Ještě dýchal. Byla strašná tma. Nebylo vůbec vidět, co všechno má zraněné. Sundala jsem si košili, kterou jsem měla na sobě a přetáhla Tahače na ni. Tak jsem ho dotáhla až ke srubu.
Když jsem ho konečně dostala dovnitř, nemohla jsem udržet slzy. Měl několik bodných ran a ze všech strašně krvácel. Snažila jsem se zastavit krvácení, ale marně. Pak už mi nezbylo než jen u něj sedět, hladit ho a sledovat, jak z něj vyprchává život.
Bylo už k ránu, když jsem zaslechla kroky. Schoulila jsem se nad psem ještě víc. Mohl to být kdokoliv. Byl to naštěstí Peter. Byl bílý jako stěna.
Pohlédl na psa a jen mě tiše objal. Potom se rozplakal i on. A já věděla, že to není jen kvůli psovi. Stalo se něco horšího.
To ráno jsme si už lehnout nešli. Peter mi v rychlosti vypověděl co a jak. A potom šel ohlásit na komisařství, co se stalo.
Oba věděli, že se perou na život a na smrt. A jen jeden věděl proč. A vyhrál Peter, aniž by se o to tolik snažil.
Když se prali, vyrazil mu ten člověk z ruky nůž. A tak měl dva. V tu chvíli Peter zazmatkoval, a protože věděl, že je ten chlápek na kraji propasti, strčil do něj. Zavrávoral a s výkřikem dopadl na dno jámy. A napíchl se na Peterův nůž.
Peter k němu seskočil, aby mu pomohl, ale už nebylo v čem. Byl mrtev. Zabodnut nožem, na kterém byly Peterovi otisky. A nikde žádný svědek.
A od toho dne tu na něj čekám, a vlastně ani sama nevím, jak to doopravdy bylo. Ale já mu věřím. Srdce mi říká, že mi nelhal."
Za dívkou se zlomila větvička. Na nic nečekala a dala se do běhu. Ve svém zmateném útěku neslyšela ten hlas, který ji volal. Slyšela jen tlukot vlastního srdce a dupot nohou.
Obratně probíhala mezi nástrahami a ani si neuvědomila, že ten za ní se jim také dobře vyhýbá. Až když byla skoro u srubu, a pomalu nevěděla kudy kam, uslyšela výkřik. Konečně si oddechla.
Srub zakrýval ještě malý kopeček, který vyšla už pomalu. Jaké bylo její překvapení, že se ve srubu svítilo.
S bušícím srdcem otvírala dveře, ale bylo ji celkem jedno, na koho narazí. Od té doby co tu nebyl Peter, občas si přála, aby ani nežila.
Nahlédla dovnitř. Nikde nikdo. Jen přátelská zář světla ozařovala útulný srub.
Vešla dovnitř. Vše se jí zdálo na svém místě. Jen rádio potichu hrálo. Ale vždyť už ho nezapínala ani nepamatuje? Co se to tu děje?
A pak spatřila na stole připravenou večeři pro dva a hořící svíčky, pomalu pouštící svůj vosk na dubový stůl. "Bože Peter! Můj Peter!"
Vyběhla opět ven. Bosé nohy ji pálily, kamínky řezaly do chodidel. Všechno jí bylo v tu chvíli jedno. Peter je tu a někde tu leží zraněný. Musí mu pomoci. Běžela až do míst, kde zaslechla výkřik.
Byla bezhvězdná noc a měsíc zalezl za jeden z četných mraků, kupících se tady k bouřce. Nebylo vidět na krok. Jen lehký vánek pohupoval větvovím stromů. Jinak bylo naprosté ticho.
Tanja lezla po čtyřech a hledala všude kolem sebe. Až konečně něco nahmátla. Zpočátku si myslela, že je to větev, ale když to trochu zmáčkla, zaslechla slabé zasténání.
Konečně se měsíc vyhrabal z pod mraku a ozářil jeho tvář. "Petere! Můj Petere!" Nadzvedl hlavu a vyloudil úsměv zkřivený bolestí. A pak jeho hlava klesla opět do podušek ze spadaného listí a jehličí.
Bylo to naposled. "Petere!" Nic. Sem tam šustění netopýřích, křídel, zpěv větru ve větvích stromů a jinak naprosté ticho nad krajem.
Nikde nic. Jen tělo s vyprchaným životem a Tanja. Tanjino tělo se sesulo na Petera a slzy, jako kapičky deště začaly dopadat na chladnoucí tělo.
Hučelo jí v uších. Klepala se na celém těle, hlava třeštila. Ležela tam možná deset minut, možná hodinu, nebo tři. Jako ve snách se zvedla a pomalým, ale jistým krokem kráčela k jezeru.
Měsíc se opět schoval. Byla naprostá tma. A černá mračna se začala stahovat ze všech stran. Všude kolem bylo napjaté ticho, očekávající bouřku.
Když udeřil první hrom a blesk rozčísl oblohu, nebylo kolem živé duše. Jen na ozářené hladině jezera bylo ještě možno spatřit kruhy, jako by tam dopadlo něco těžkého. Ale to už je začaly překrývat další, menší kroužky dopadajících těžkých, teď už skutečně dešťových, kapek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama