Tanja - prostředek

23. února 2008 v 19:55 |  Pokus o literární tvorbu
Budou vánoce. A v tu chvíli jí bylo tak trochu smutno, a tak trochu veselo. Těšila se na vánoce. Všude světla, úsměvy lidí, kteří se sice naznají, ale to je v tom vánočním čase přeci jedno. Výlohy vyzdobené větévkami stromů. Barevné kouličky, zvonečky, vánoční koledy, rozzářené oči dětí, zajíněné oči babiček a dědečků. To jsou vánoce ve městě. Ale co tady?
Byla tu šťastná, přešťastná, ale najednou se jí začalo stýskat po ostatních lidech, po rodičích. Jak dlouho je už neviděla. Peter ji nezakazoval, aby za nimi šla. Nikdy ji to nenapadlo. Až teď.
Musí jim přece koupit nějaký dárek, musí koupit něco i Peterovi. Musí se projít pod hvězdnou oblohou mezi stánky, kolem bude plno lidí, vánoční koledy budou hrát ze všech kazeťáků a magnetofonů. Rozbředlý sníh bude čvachtat pod nohama a nohavice budou tou břečkou zacákané až ke kolenům. A přijde domů. Celá promrzlá, unavená a možná i otrávená. Doma bude elektrické teplo, rozsvítí se lustr a pustí televize. Poběží pohádky, které dávali loni, předloni, před předloni a budou je dávat příští rok, přespříští rok a pořád dál, jako by neměli nic jiného na skladě.
Mezi úvahami o vánocích se jí do očí prodraly slzy. Peter to zpozoroval, ale myslel, že je Tanja vyděšená z počasí venku. Objal ji a odvedl zpět do postele. Byla moc unavená na to, aby mu vyložila, co ji tak dojalo. A možná, že by to stejně nepochopil.
S hlavou plnou myšlenek a zalehlýma ušima od hromu opět usnula. Zatím co venku to vypadalo na konec světa, uvnitř byl klid a mír.
Probudili se do čerstvého jitra. Vzduch byl provoněn tisíci vůněmi, ptáci zpívali jako o pouti a na louce bzučely včely, hemžili se broučci a motýli se vychloubali svými barevnými křídly.
Studna se opět zaplnila vodou, vodopád si vesele padal ze své skály a z tůňky pokračoval dál, určitě až někam k moři.
Příroda se radovala z vody a vše živé se rychle připravovalo na krátký podzim a tuhou zimu.
Slunce už nesvítilo s takovou intenzitou, a na palouk kolem srubu dolehl stín mnohem dřív. A večery byly ještě chladnější.
Nejkrásnější bylo, když večer praskal v krbu oheň, oni dva seděli v houpacích křeslech, pod nohami kůži z divočáků, které Peter ulovil. A to si pouštěli rádio, četli knihy, povídali si, nebo se jen mlčky dívali do praskajících plamenů.
A právě jednoho takového večera, kdy stromy, obarvené do různých podob podzimu tiše vrzaly ve větru, si Tanja nahlas povzdechla. Peter zvedl oči od knihy, kterou měl rozečtenou a zkoumavě se na ni podíval. Sklopila oči ke své knize, ale za chvíli se opět podívala do rudých plamenů ohně a opět si povzdechla.
"Copak je?" "Ale, vzpomněla jsem si, že se blíží vánoce. Už je to strašně dlouho, co jsem neviděla své příbuzné, ani kamarády. Také bych jim chtěla dát něco k vánocům a koupit taky něco pro tebe. A taky si tu připadám poslední dobou hodně osaměle. Tobě teď začne lovecká sezóna, budeš minimálně celý den pryč, a já tu jsem už teď pořád sama, protože kontroluješ pasti, jestli nezrezivěly, a vůbec jsi pořád někde pryč.
Chybí mi společnost a já bych se na chvíli, na den, dva, tak ráda vrátila do města."
Peter tím moc nadšený nebyl, nedovedl si představit cestu tam a zpět, když už nebylo tak jisté počasí a mohla kdykoliv začít sněhová vánice, přihnána čert ví odkud.
Ale měl Tanju moc rád a bál se, že by ji mohl ztratit. A proč by to pro ni neudělal? Dolů to půjde samo a nahoru už něco vymyslí. Den dva to tu zvládne, naplánuje si to tak, aby nebyl doma a mohl Tanju jen vyprovodit a pak jí jít rovnou naproti.
Byla nadšená. A nakonec z toho měl radost i Peter, protože ji měl strašně rád, když se, až s takovou dětskou nedočkavostí, na něco těšila.
Napadla malá pokrývka prvního sněhu. Tady nahoře je krásně bílý, ale jestli bude i dole, bude to šedá břečka, vystřikující při každém kroku.
Peter měl připravené pasti, Tanja mu zabalila jídlo na dva dny, a sobě připravila věci taktéž na dva dny. Byla nesmírně nedočkavá, kdy už konečně vyrazí. Nemohla sice rodičům dát vědět, že přijede, ale byla si téměř jistá, že budou doma.
Konečně se dali na cestu. Peter vzal Tanjinu tašku, protože se pro své věci do srubu vrátí, až Tanja odjede vlakem domů. Celou cestu ke statku sledoval oblohu, a měl strach, aby nepřišla vánice. Všechno dobře dopadlo. U statku nastartoval Peter auto, kterému se sice, po dlouhé pauze moc nechtělo, ale když mu Peter domluvil že to dělá pro Tanju, přeci jen se rozjelo.
Konečně byla Tanja ve vlaku a mávala Peterovi na nástupiště. A pocítila takový malý smutek. Vždyť to bude po dlouhé době poprvé, co se tak dlouho neuvidí. Ale brzy ho zahnala, protože pozítří odpoledne se přeci vrátí.
Hvězdy se i nadále kolébaly ve své kolíbce a měsíc stále sledoval dění svým velkým okem. Tanja se zvedla a vydala se ke srubu. Šla jistě a bezpečně kolem všech nástrah, které Peter vyrobil pro bezpečí samoty.
Rozsvítila na stole malou svíčku, a stíny, jako velká strašidla se rozeběhly po místnosti. Raději ji přeci jen sfoukla a šla spát.
Nastala doba, kdy i ranní slunce silně připalovalo. Ptáci byli znuděni teplem již od rána, a tak ani nezpívali. I většina lučních obyvatel zůstala v tichosti skryta pod usychajícími listy.
Tanja vzala nádoby na vodu a chtěla je ve studni naplnit, ale nebylo pomalu z čeho. Přišla pozdě. Nezbylo ji tedy nic jiného než si obout boty, přehodit lahve přes rameno a poprosit u sedláka. Jsou to hodní lidé, ale od té doby, co je Peter pryč, s nimi nemluvila a má strach, jak se k ní budou chovat. O podezření z vraždy tady vědí všichni.
Slunce neúprosně upalovalo a Tanja si v duchu slibovala, že až půjde nahoru, vykoupe se v jezeře.
Konečně viděla statek. V ohradě funěli krávy i býci, krocani hlasitě hudrovali a pes, přivázaný na řetěze, spustil svůj štěkavý přivítací rituál, jako by mu kradli chalupu i s lidmi.
Sedlákova manželka vyšla na zápraží a přátelsky vítala Tanju. Ta si oddechla. Vysvětlila důvod své návštěvy a paní ji ihned splnila její přání. Tanja jí byla nesmírně vděčná, a proto ani nemohla, a ani nechtěla odmítnout pozvání na čaj. Vždyť co by zase celý den doma sama dělala.
Na stole zavoněl čaj a domácí buchty, právě vytažené z trouby lákavě volaly: "vem si nás!" Když se Tanja do první zakousla, měla pocit, jako by se vrátila zpět do let, kdy byla ještě malé dítě a jezdívala na prázdniny k babičce. Ta také dělávala takové buchty.
Nakonec se přátelsky rozloučili a Tanja se vydala na cestu do své samoty.
Když plavala uprostřed jezera, uvědomila si, že je radši, že už je pryč. Občas se jí zdálo, že se na ni dívá jako na blázna, ale spíše chudinku, která se zapletla s vrahem a teď tu na něj čeká.
Snažila se zapudit myšlenky, že příjemné uvítání bylo jen proto, aby měla pocit přátelství, a že ve skutečnosti šlo o špiony, snažící se zjistit, jak se to tenkrát vůbec stalo. A samozřejmě jim šlo jen o to, aby byl vinen.
Přivázala nádoby s vodou ke břehu, tak jak to viděla loni dělat Petera. Jednu vzala hned sebou ke srubu. Studna už byla úplně vyschlá.
Ale doma chodila od jednoho k druhému, neměla ani hlad, ani žízeň, ani na nic chuť. A tak se brzy vydala k jezeru, kde si mohla schladit rozpálené tělo a plaváním se příjemně unavit. Přeci jen si vzala něco k jídlu, kdyby ji náhodou u vody vytrávilo.
Slunce pálilo na jezero, ale ve stínu stromů byl přeci jen trochu chládek. Natáhla se na kládu a chvíli sledovala modré nebe. Nakonec přivřela oči, a nechala se unášet do světa vzpomínek.
Vešla do svého dvoupokojového bytu. Vše leželo tak, jak to tu opustila, jen prach vše zahalil do tajuplné šedi. Vzala do ruky hadr, aby alespoň trochu ulehčila nábytku. Vešla do kuchyně a pocítila podivnou, nelibou vůni.
Za chvíli pochopila. Nechala v ledničce omáčku, které se ten dlouhý pobyt v ledovém království přestal líbit. Vzala ji a vylila do záchodu. Otevřela okno, aby tu nevůni vyvětrala. Do pokoje se dostal ostrý ledový vzduch zvenčí. Rozklepala se zimou a tak rychle okno zase zavřela.
Najedla se z toho, co si přivezla. Venku se rychle šeřilo. Vyhlédla na nebe a spatřila sypající se sníh. Pouliční lampy svítily a venku bylo nezvykle živo.
Oblékla si teplý kožíšek, rukavice a přes hlavu si hodila šátek. Vyšla ven, rovnou na náměstí, mezi stánky, kde už lidé na sebe pokřikovali, z magnetofonů vyhrávali koledy jedna přes druhou. Lidé se na sebe usmívali, a přece nebylo Tanje tak hezky, jak se těšila. Najednou zahlédla za tím úsměvem něco nepravdivého.
Měla pocit, že se lidé usmívají, protože se to od nich čeká a ne, že by chtěli. Ale ona se usmívala doopravdy.
Z výkladních skříní se na ni dívali sobi. Ach, to vnikání cizích kultur. Ale jinde měli přeci jen stromeček, ozdoben červenými jablíčky a slaměnými ozdobičkami, a to Tanje vrátilo úsměv do tváře.
Mezi stánky koupila tatínkovi jedny papuče, mamince novou zástěru, a sestře pořídila čepici s bambulí, jak o ní vždycky snila. Ale co Peterovi?
Chodila dlouho mezi stánky, a nemohla se dlouho rozhodnout. Doma si dávali dárky běžně. On jí natrhal květinu, ona mu upletla svetr, nebo jí vypálil v peci dva hrnečky a ona je krásně namalovala, jeden pro něj a jeden pro sebe. Ale co mu má koupit k vánocům?
Nakonec se rozhodla pro lovecký nůž. Je lovec, nůž se mu bude vždycky hodit. Vybrala hezký. V koženém pouzdře, čepel nože se leskla, jako by byla z křišťálu. Odrážey se v ní všechny barvy, které zdobily vánoční tržnici. Nakonec navštívila rybáře, který prodával ryby, jak tvrdil, nejkrásnější v celém okolí.
Nahlédla do kádě a spatřila několik malých potvor. Rozhodla se, že rybu sežene někde jinde. On na ni ale zamrkal a ukázal káď, kterou měl schovanou pod stolem. Byly v ní prvotřídní kusy. Vybral pěkný kousek, hodil na váhu a nakonec jí ho ještě vyvrhl. Zaplatila a šla domů.
Nějak se jí z toho točila hlava. Tak strašně se těšila, až tu bude, ale nakonec neměla ani chuť poslouchat televizi. Lehla si na postel a brzy usnula.
Ráno se probudila celá rozlámaná. Zvykla si spát na tvrdé matraci, a ta její byla dost měkká. Protáhla se, vykoupala se v koupelně a nasnídala. Zabalila dárky. Venku padal bílý sníh a Tanje to nedalo, aby se nešla podívat za město.
Přešla přes most, klenoucí se nad řekou a došla až na kluziště. Bylo plné dětí, ale i dospělých. Ti zde většinou po dvou nebo třech kroužili dokola a děti, neumějící tak dobře bruslit, se jim pletly pod nohy.
Potkala několik svých známých, většinou ani nevěděli s kým a kde žije. Jen se divili, že už je tak dlouho nenavštívila.
Dokonce se chvíli procházela i s jednou svojí dlouholetou kamarádkou, ale zjistila, že už si nemají moc o čem povídat. Pozvání na čaj raději odmítla. Skutečně by na to nebyl čas.
Bylo asi jedenáct, když si vzpomněla, že večer potkala sestru, která ji pozvala k rodičům na oběd. Rychle se vracela k domovu, aby vyzvedla své dárky a stihla oběd připravovaný na dvanáctou hodinu. Naštěstí rodiče nebydlí zase tak daleko a přesně úderem dvanácté zvonila u jejich dveří.
Otevřela jí sestra a pozvala ji dál. Maminka už chystala na stůl, ale když uviděla Tanju, všeho nechala a šla ji obejmout.
I tatínek opustil svou pracovnu, aby se přivítal se svou dcerou. A pak všichni vyzvídali jak se má a co dělá, a jestli se má dobře, a byl to takový příval otázek, že se Tanja zeptala, jestli se nebojí, že jim vystydne oběd. A nakonec ještě přiznala, že na něj má strašnou chuť. A to už začali další otázky, co jedí, jak jedí a jestli netrpí hlady. Naštěstí to bylo už u stolu, kde všichni ten svůj hlad už zaháněli.
Po obědě rozdala dárky, tatínka nové papuče potěšili, protože ty jeho se už rozpadaly. Maminka, sběratelka zástěr měla z nového přírůstku do sbírky taky ohromnou radost. A čepice s bambulí? Tak ta měla úspěch snad největší.
Nakonec si sedli k televizi a pochutnávaje si na cukroví sledovali pohádky. Krásný rodinný večer skončil společným zazpíváním několika koled a potom už se Tanja jen rozloučila a šla spát do svého bytu, kde už si nepřipadala ani jako doma. Zítra ji čeká návrat domů.
Peter čekal s autem na nádraží. Měl strach, jako nikdy. Nedávno četl Kytici, a měl podvědomě strach, aby nedopadl jako ten vodník.
Vlak přisupěl s půlhodinovým zpožděním. Zdálo se, že všichni lidé už vystoupili, ale Tanja nikde. Peter začal mít strach doopravdy. Ale nakonec se přeci jen dočkal. Mezi opozdilými cestujícími, vystupujícími z vlaku, se objevila i Tanja. Z jeho srdce spadl obrovský tíživý kámen a na tváři, zhrubené neutichajícím zimním větrem, se objevil úsměv.
Tanje chvíli trvalo, než Petera zpozorovala, a srdce ji tlouklo až někde v krku, jestli na ni nezapomněl.
A pak ho spatřila. Rozeběhla se k němu, tašku nechala ležet na nástupišti. Objali se a dlouze se políbili. Oběma začali téci po tváři slzy. A oba by tvrdili, že je tam vehnal ostrý vítr.
Peter došel pro povalenou tašku a naložil ji do auta. Nakonec naložili sami sebe a jeli do hor.
Když přijeli k zemědělské usedlosti, hustě sněžilo. Zůstali tedy chvíli v autě, ale začala být pěkná zima. A večer se kvapem blížil. Nakonec si jich všiml sedlák a pozval je dál. Povečeřeli a nakonec i přespali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama