Tanja - začátek

23. února 2008 v 19:53 |  Pokus o literární tvorbu
Tanja
Vybledlý svit měsíce ozařoval siluetu dívky. Seděla na břehu velikého, tmavého jezera. Hvězdy se kolébaly na jeho vlnkách jako na loďce. Jemný větřík pročesával okolní větvoví stromů. Les hučel nočními zvuky.
Na nedalekou paseku se odvážily ve svitu měsíce srny. Tiše oddechovaly do noční tmy a snažily se zachytit i ten nejmenší šelest.
Ještě před chvílí bylo slyšet od jezera šustění. Vodní vlnky byly rušeny tempy dívky. Tiše si stěžovaly vodní hlubině.
Tanja vyšla za měsíčné noci k jezeru, jak měla ve zvyku. Byla se vykoupat. Milovala, když její nahé tělo omývala vlahá voda, všude kolem šuměl les a ona plavala mezi hvězdami. Připadala si jako v nebi.
Tiše vylezla na břeh a oblékla si noční košili. Okamžitě se namočila a zplihla. Nevadilo jí to. Byla teplá letní noc a košilka ji příjemně chladila.
Střídavě se dívala na tmavé nebe a do ještě temnější vody. Oči se jí zamžily slzami. Před rokem tu byla se svým Peterem. Člověkem, kamarádem, přítelem a … vrahem. A nebo ne? Co ona o něm vlastně ví?
Seznámili se…. Kdy se vlastně seznámili? A kdy se viděli naposledy? Aha, už ví. Bylo to tenkrát, někdy předloni. Jela na tah se svými kamarády. Tam jeli vlakem. Už ani neví, kde to bylo. Zapadli do nejbližší hospody. Dnes by řekla putyky. Několikrát se napili na zdraví a kluci zmizeli. Zůstala sama. Pěkní kamarádi. Když za ně chtěla zaplatit, zjistila, že nemá čím. Okradli ji.
Domů musela jet stopem. Počasí bylo zvečera stejně příjemné jako dnes, ale k ránu se spustil docela slušný deštík.
Zanechala v hospodě zlaté hodinky a vydala se domů. Šlapala po moknoucí špinavé silnici, zakouřené výfukovými plyny aut. Byla promočená až na kost, když se jí podařilo konečně stopnout auto.
Řidič otevřel dvířka. Pozdravila a nahlédla dovnitř. Nebylo nic vidět, jen červená špička cigarety. Nemyslela na žádné nebezpečí. Nasedla a jela.
Byla to docela příjemná cesta. Řidič byl asi unaven dlouhým mlčením, a tak se hned dal do řeči. Nabídl Tanje cigaretu. Jednu si vytáhla a zapálila nabídnutým ohněm. Přišla jí vhod. Cesta plynula spolu s hovorem. Tanja už nevnímala vzdálenost a dobu mezi ní a jejím domovem.
Auto zastavilo. Překvapeně vzhlédla na řidiče. "Myslel jsem, že jste říkala, že bydlíte tady?" řekl řidič. Tanjino srdce se uklidnilo, když se rozhlédla kolem. Měla za to, že domů to má ještě dlouho, a že teď stojí v hustém lese. Když se lépe podívala do tmy bičované deštěm, podařilo se jí rozpoznat ztmavlá okna vsazená do cihlových krychlí patřících lidem, kteří vědí, kdy se chodí spát. Byl to samozřejmě její dům.
Poděkovala a chtěla vystoupit. V tom ji chytil za ruku a přitáhl si ji k sobě. Ve svitu pouličních lamp se zaleskly jeho oči. Zkoumavě se na ni díval. Jako by se chtěl těma očima provrtat k její duši.
Nakonec jen řekl, že si omylem koupil dva lístky do kina, jestli by nešla. Usmála se. Pustil její ruku a ona vystoupila do ranní tmy.
Ještě než zašla do vchodu, zavolal za ní: "tak tedy zítra v šest se pro tebe mam stavit!?! Němě kývla. Dvířka se zaklapla a auto se s obrovským řevem rozjelo. Netušila, jestli její kývnutí mohl vidět, ale nějak cítila, že to nebyla ani otázka, ale jen konstatování nebo rozkaz, neznající odporu.
Měsíc se schoval za mrak. Nebe ozařovaly už jen hvězdy. V jejich chabém světle prolétla silueta netopýra a zašustila jí nad hlavou. Zvedla hlavu složenou do klína a sledovala letovou dráhu okřídlené myši. Oči se jí zalily slzami, a tak je schovala opět do klína.
Světlo se odráželo od červených závěsů lemujících celou vinárnu. Nebo spíše vinárničku. Byli tam sami dva. Uprostřed stolu hořela svíčka mírným plamenem. Před oběma sklenička bílého. Ruce pod stolem zapletené. Oči zahleděné do sebe, jakoby hledaly u toho druhého oporu. Mluvili o krásném filmu a každý myslel budoucnost. Opět ji odvezl domů, ale už neodjel. Zůstal přes noc a pak ještě jednu. Nakonec si ji odvezl na léto sem, na srub. Daleko od civilizace.
Ukázal jí ráj modrého stropu a zelených stěn. A ona se do něj zamilovala každou žilkou svého těla.
Slunce stálo už vysoko na obloze, když se celí utrmácení dostali lesní necestou od sedláka, kde nechal Peter auto.
Vyjeli velmi brzy ráno. Peter hrozně stál o to, aby tak vyjeli. Cestou pochopila proč. Cesta byla velmi zdlouhavá a jít pěšky od statku, kde bylo možno koupit zásoby jídla, vedla nejprve po luční cestě a později přecházela do strmého kopce mezi stromy.
Pot se jí lil z čela, a popruhy od batohu, ve kterém měli oblečení, se jí začaly zařezávat do ramen. A pak uviděla jezero. Peter šel se zásobami jídla kousek před ní, ale u jezera zastavil a počkal na ni. Sundal svoji krosny ze hřbetu a pomohl i jí sundat náklad. Postavil batohy pod strom a objal ji kolem ramen. Políbil její obnažený krk a volnou rukou ukázal po hladině jezera, na kterém dováděly vlnky s paprsky letního slunce. "Tak tohle je jedna hranice mého království. Kousek odtud je můj srub."
Svlékl se do plavek, které měl na sobě. Na světle se zablýskaly jeho vypracované svaly, utužované pravidelným cvičením. Ne v tělocvičně, ale životem v přírodě.
I Tanja se nechala svést blyštivou vodou a vysvlékla se do spodního prádla. Došla na kraj jezera. Peter už plaval. Voda byla chladná a rozpálené tělo se rozklepalo zimou. Skočila do vodní modře a plavala za Peterem.
Na břehu jezera se posadili na padlý kmen, aby se nechali od slunce usušit. Panovalo naprosté bezvětří. A bylo ticho. Ani ptákům se nechtělo v takovém teple zpívat.
Peter vytáhl ze svého batohu několik lahví s vodou, přivázal na ně provázek. Ponořil je na kraji do jezerní vody a zatížil několika kameny. Voda v jezeře se nikdy neohřívala a proto plnila funkci přírodní chladničky. "U srubu mám studnu s velice dobrou vodou, ale za dva týdny teplem vyschne. Za týden se opět na plní a bude voda zase celý rok, ale ten týden musíme vydržet s touto zásobou. V nejhorším dojdu k sedlákovi, stejně mám u něj ještě kravské mléko. Loni jsem mu pomáhal opravovat střechu na chlévech a svou odměnu jsem si ještě nevybral."
Slunce se posunulo ještě o trochu víc k západu, když Peter zavelel k odchodu. "Ke srubu je to sice kousek, ale je to namáhavá cesta." Ušli asi pět set metrů, když Peter chytil Tanju za ruku. Celá se vyděsila. Peter jí ukázal díru, do které málem spadla a vysvětlil jí, že ji udělal on sám. Když se ho ptala na důvod, mávl rukou a varoval ji, že až ke srubu je to plné takovýchto a jiných pastí, ale že všechny jí ukáže až zítra. Držela se v těsné závěsu za Peterem a ten ji prováděl v bludišti pastí, jako by vedl loď na moři v nepřehledném místě plném zrádných skal. A ona si je musí zapamatovat a dobře znát.
Vyšli strmý kopec a obešli poslední překážku. Před Tanjou se rozevřel úžasný pohled. Stáli na kraji louky. Naproti nim stál srub, nad ním se tyčily vysoké skály, přes něž se valil potůček a vytvářel krásný vodopád. Padal do hluboké tůňky vedle srubu. Kousek dál už potůček tekl svým klidným tempem a uhlazeně se plížil ke svému cíli.
Všude kolem byly luční květiny, které Tanja v životě neviděla. Na nich se proháněli pestrobarevní motýli a bzučely včely. Malé obláčky jako beránci na všechno shlížely z modré oblohy. Od jezera se zvedl chladivý vánek a tiše šuměl v korunách okolních stromů.
Pomalu se blížil večer a rozpálená příroda chladla. Došli ke srubu a Peter vytáhl klíč ze své skrýše. Odemkl zámek a otevřel dveře. Před Tanjou se rozevřela místnost sloužící jako obývák, kuchyně a ložnice dohromady.
U okna po levé straně stála široká dubová lavice a stůl. Vedle byla skříňka s nádobím. V rohu, u komína kamna a vzadu ještě hromádka loňského dříví. V rohu na druhé straně stály dva kavalce, pečlivě překryté dekou. U nohou stál stolek s malým rádiem, o kterém Tanja pochybovala, jestli by mohlo být funkční. Na stěně, kde byly vchodové dveře, byl umístěn krb a u něj dvě houpací křesla, mezi nimiž stál dřevěný stolek.
Vešli dovnitř a prkenná podlaha zavrzala. V místnosti bylo už šero, přestože Peter otevřel okenice. Začalo se šeřit i venku. Tanja pocítila neodbytný hlad.
Odložili batohy na dubovou lavici a Peter vyndal dva rohlíky se salámem.
Jeden podal Tanje a do druhého se hladově zakousl on sám. Tanja se usadila do houpacího křesla. Celodenní putování ji velmi unavilo. Zatím co Peter rozdělával oheň v krbu, protože tu jsou noci stále studené, Tanja usnula. Rozestlal postele, vzal Tanju do náručí a spící ji uložil do postele.
Les tiše šuměl letním vánkem a kapičky rosy se třpytily na raním slunci. Na louce bzučeli první včely, pilné dělnice. Tanja, ještě neučesána, stála na zápraží v bílé noční košilce. Peter spal. Pozorovala ruch probouzející se přírody. Bylo velmi brzké ráno, ale vše již žilo svým životem. Cvrčci cvrkali, hrdličky na sebe volali své vrkůů, pavoučci předli sítě, na které se zachytávaly kapičky rosy. To vše se na raním slunci třpytilo v nesčetně krásných náhrdelnících.
Tanja zůstala jako v úžasu. Takovou nádheru snad nikdy neviděla. Šumící les, potok, zurčící ze skály dolů a tiše pějící svou píseň. Tak se zaposlouchala do hlasů přírody, že přeslechla tiché kroky Petera.
Potichu k ní došel a něžně ji objal kolem pasu. Podívala se mu do tváře a on ji dlouze políbil. Pak se jen tiše objímali a sledovali přírodní kouzlo spolu.
Peter vzal Tanju za ruku a dovedl ji k tůňce. Oba se vysvlékli ze svého nočního prádla a skočili do chladivé vody. Tanja se okamžitě rozklepala zimou. Přivinul si ji k sobě, aby ji trochu zahřál svým tělem. Dívali se z očí do očí. Každý viděl jen dva plamínky lásky.
Natáhli se vedle sebe na trávu, sledovali oblohu, tyrkysově modré plátno bez kazu, s jedním žhavým kotoučem, slunce. Něžně ji hladil, po tvářích, po rukou, po nohou, potom po prsou. Naklonil se nad její bledé tělo a začal ji líbat. Všude. Naprosto všude. Byla šťastná, ale náhle se polekala. Dostala strach.
Peter to pochopil, něžně se jí podíval do očí, a začal vyprávět o sobě, svém životě, a o náhlé změně, která se v něm udála. Nepřestával ji hladit, až mu ona začala odpovídat tímtéž. Vzal ji do náruče a odnesl do srubu. Položil ji na postel a lehl si vedle ní. Hladil ji a líbal tak dlouho, až se mu sama otevřela. Opatrně do ní vnikl. Trochu sykla bolestí. Nepřestával ji líbat a šeptat jemná slovíčka. Najednou byly jedno tělo, jedna duše.
Leželi jeden vedle druhého a hlasitě oddechovali. Přivinul ji k sobě. Položila si hlavu na jeho rameno a přivřela víčka. Peter začal zpívat písničku o krásné noci kdesi u řeky. Za zvuku tónů usnula.
Když se znovu probudila, na stole už voněl horký čaj a na rohlíku se roztékal včelí med. Slunce už bylo dost vysoko na obloze. Ptáci ještě doháněli svůj koncert, aby ho před polednem, kdy bude největší žár, stihli dokončit.
Po pozdní snídani se šli projít. Ukázal Tanje nejbližší okolí a zavedl ji na nejkrásnější místa světa. Prošli spolu všechny pasti a Peter jí vysvětlil jednoduchý kód jejich kladení.
Bylo dost pozdní odpoledne, když se vrátili, celí hladoví, do svého srubu.
Když zahoukala noční sova, Tanja se tiše zvedla a mlčky šla do srubu. Bosé nohy opatrně našlapovaly na spadané jehličí. V lese byla skoro úplná tma.
Když konečně došla na mýtinu kde stál srub, uviděla kouzelný obraz. Svit měsíce dopadal přesně na srub, a za ním se nenápadně rýsoval horský vodopád s malým, ale bystrým, potůčkem. Voda tiše zpívala svoji ukolébavku a Tanje se znovu vhrnuly slzy do očí.
Je tu sama. Naprosto sama. O Peterovi neví vůbec nic. Kolem je jen tma a divoká příroda. Při té myšlence ji prošel mráz po zádech. Ne, nesmí si nic takového říkat. Peter řekl počkej, já se vrátím. Tak tu musí počkat. On se vrátí.
Lehla si na postel, kde kdysi prožívali s Peterem jedny z nejkrásnějších chvil jejich života. Les šuměl tichou ozvěnou noci, a otevřeným oknem vál vlahý vítr, ulehčující dusnému teplu. Leželi tiše, mlčky hladili toho druhého, nebo si potichu špitali tak, aby nerušili okolní krásu přírody.
Jak krásné chvíle to byly, a ani jednoho z nich nenapadlo, že by to mohlo skončit. Teď tu už pomalu rok uléhá sama, se vzpomínkami na miláčka, jediné slunce, ostrov jejího života, kde si šťastně žila.
Usíná, a slzy, velké jako kuličky hrachu, se jí sypali po tvářích. Spánek byl pro ni vysvobozující. Pomáhal ji utéci před šťastnými vzpomínkami, které dokázaly tolik bolet.
Měsíc si prohlížel krajinu ze své tmavé rozhledny a Tanja se blížila k jezeru. Přivítala ji tichá voda, klidně houpající neposedné hvězdy na jemných vlnkách, jako by je vybízela, aby se vrátili spět na nebe.
Všude bylo nezvyklé ticho. Vítr si v korunách stromů nehrál na schovávanou, a noční ptáci šustili svými křídly někde daleko.
Ponořila své tělo, rozpálené steskem, do chladných vlnek, a hvězdy, vyplašené nezvyklým pohybem vody, se vrátily na své místo na nebi. Voda tiše ševelila, jako by chtěla Tanje poděkovat, že jí pomohla zbavit se té zátěže. Jen Tanja vylezla na břeh, aby oschla na měsícem osvětlené kládě, hvězdy se vrátily na vodu, která opět utichla, jakoby trpně snášela tuto zátěž.
Když se zahleděla zpět na vodu, vzpomněla si, že již brzy přijde doba, kdy jí bude nedostatek.
Vzpomínala na dobu, kdy s Peterem hrávali po večerech hry o to, kdo půjde druhý den k jezeru pro vodu. Škádlívali se hašteřívali kolikrát až dlouho do noci.
Peter se nakonec vzdal, ale neodpustil si ráno hlasité protáhnutí, které muselo vyděsit i lidi na statku. Tanja se většinou, s přivřenýma očima, otočila zády k němu. Pokrývka trochu sjela a odhalila nahá záda a šíji. Peter je něžně pohladil a políbil. Otočila se na něho a usmála. Občas se ještě naklonil a dlouze ji políbil na ústa. Měla v tu chvíli pocit, že se vznáší někde vysoko v oblacích.
Pak už pokračoval potichu, aby se Tanja mohla nerušeně věnovat odpočinku. Ona ho zatím po očku sledovala, jak tam přecházel, rozčesával své dlouhé, jako len zbarvené vlasy. Jeho snědé tělo zářilo v ranním slunci a svaly byly připraveny na další den. Ale to už většinou vnímala jen z velké dálky, kam ji unášel krásný sen.
Ještě než odešel, tak ji pohladil a posadil svůj lehký polibek na její víčka, pod nimiž putoval neznámý sen plný vůní, květů, jarní trávy a vší možné radosti, že je na světě.
A když se vracíval, voněl už domem ranní čaj, uvařený ze zbytku včerejší vody a těch nejvoňavějších bylin.
Nechal vodu ve stínu starého stromu a vešel do srubu. Na stole se kouřilo z hrnečků a na talířku byl chléb namazán medem lesních včel, které měly nedaleko, díky Peterovi, svůj úl.
Jedné tmavé noci probudili Tanju strašné rány, a světlo, ozařující co chvíli noční nebe. Vyděšeně se posadila na posteli a sledovala dění venku. Přešla se podívat k oknu, a uviděla hotové peklo. Déšť bičoval stromy ohýbané větrem, blesk stíhal blesk a hrom nad tím vším rámusil.
Svou nezvyklou noční aktivitou probudila Petera, který došel potichu k oknu a položil jí ruku na rameno. V první chvíli se trochu polekala, ale když se ohlédla a uviděla jeho tvář, dívající se ven, uklidnila se.
Byla noc. Noc oddělující den ode dne, a teď i období sucha od období příjemného počasí. Ale nebude to trvat dlouho, napadne sníh a bude zima. Popadané listí a rezavé jehličí na zemi, ale i to zelené na stromech, překryje bílá peřina sněhu. Hladina jezera zamrzne a místo hvězd na ní budou tančit sněhové vločky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama