Říjen 2008

Zemřela jedna činčilka :-(

29. října 2008 v 18:35 Moji zvířecí kamarádi
Ano, je to tak, prostě nemáme šťastný rok :-(

Mamka mi psala, že dnes ráno (29.10.2008) našla jednu činčilku mrtvou
neví která to je, ale to je vlastně úplně jedno...protože ať je to která koliv,
nemám žádné přání která by to měla být...to snad ani není možné takové přání mít!
Prostě ať je to kdokoliv...místo v mém srdci pro něj stále zůstává.

Bohužel nevím co se stalo, v pondělí byli v pohodě, a včera večer jim mamka nabízela rozinky
a prý také všichni v pohodě si přišli..:-(

Snad náš špatný podzim končí a bude lépe...i když mě je o jednoho méně..

29. října 2008

29. října 2008 v 18:29 Deníček
Dnešní den začal docela dobře, od dvanácti mám předmět Základy chovu koní a jezdectví, což se odehrává na statku s koňmi a na jízdárně, což je pro mě, jako milovníka koní fakt super :-)

Navíc mi to dneska na jízdárně asi i šlo, protože zatímco trenérka na ostatní furt něco volala co mají změnit, tak když jsem jela kolem já, řekla jen "dobrý" :-) (jenom doufám, že po těch čtyřech lekcích můj výcvik nevzdala :-D )

Ale když jsme uklízeli sedla, tak mi řekla, že to byl dobrý výkon :o) Tak jsem byla moooc spokojená! Také jsem se dost snažila.

Ale když jsem zapla ICQ, tak mě nečekala žádná dobrá zpráva :-( Jedna z mých činčilek zemřela.
Nevím která, protože je mamka od sebe nerozezná, ale to je vedlejší...každá z nich mi bude chybět a nesejde na tom, která to je...v pátek to zjistím, až přijedu domů..

Jsem ráda, že jsem jejich album stihla dát na web v době, kdy jsem byla spokojená...a nemyslela na ně se slzami v očích..


28. října 2008

28. října 2008 v 22:20 Deníček
Dnes má být sváteční den

díky tomu, že rektor nedal na pondělí rektorské volno a já mám v ten den až do sedmi do večera tak jsem uvízla v Praze. Takže pro mě žádný svátek.

Ať mi tatínek Masaryk odpustí, ale 90.výročí vzniku Československé republiky pro mě není prostě šťastné..

Dosáhla jsem zase po delší době mé melancholické nálady a rozjímání a nějak to nikam nevede, takže asi dneska nic pozitivíního nenapíši..tak snad raději dobrou noc

P.S. to že do deníčku moc nepíši neznamená, že se nic neděje, vždyť "každý den je co slavit" ale prostě není čas sem psát, škola si žádá své

Možná na tenhle svět ani nepatřím..

28. října 2008 v 22:16 Něco o mně
..tak tohle si říkám dost často, když pozoruju lidi kolem sebe a srovnávám se mnou..

fakt si občas přijdu divná, jiná, s jiným myšlením...a nějak nevím, jestli jsem ten kousek, co "posouvá chybou genů svět dopředu" a nebo naopak jsou mé geny určeny buď k opravě v podobě mých potomků nebo záhubě..tedy narážím na Darwinovu teorii výběru..

Asi je to tím, že je podzim, to, že jsem ve třeťáku a čekají mě státnice, kterých se fakt bojím, to, že jsem v Praze kterou začínám opravdu nenávidět (omlouvám se všem co Prahu milují, jsou tu nádherná místa, ale ta přelidněnost...prostě pro mě není..)

Praha je pro mě místo tragédie života. I když Praha za to samozřejmě nemůže...všechno jsem si mohla zařídit jinak...kdyby člověk nebyl zamilovaný...

Dneska se toho bojím jak čert kříže. A nejen toho, že by to dopadlo tak, jako předtím nebo ještě hůř, ale začínám mít pocit, že chci být sama napořád...na jednu stranu, na druhou stranu toužím po tom, abych zas slyšela ta slova "mám Tě rád" a vlastně bych je ji já chtěla šeptat někomu jinému než do chlupatého ucha našeho Dixe..

Takže už tu zase mám melancholickou náladu, daleko od všech mých chlupáčů a ještě mi do toho hrají Brontosauři...což už je fakt asi konečná.

Prostě nevím co se životem.

Teda vlastně vím, ale všechno mi to přijde tak nemožné...a dost lidem také, ale jsou lidi, kteří tomu věří, navíc jsou lidi co to fakt dokázali! Viz holky z farmy Čapí letka, kam opravdu doporučuju zajet, protože je to tam super.

No nic..v hlavě mám takových myšlenek, ale nějak je nelze uchopit a vložit do slov..spíše je v nich zmatek který působí pocit naprosté bezmoci...takže bližší myšlenku asi dnes nenapíši, ale snad se mi to podaří jednou napsat...a tím i pochopit.

Prizee club

26. října 2008 v 11:41 Hry za dárky na internetu
Tak jsem byla poprvé jeden měsíc v Prizee clubu, který stojí 6 Maxpacků. Dost jsem o tom četla, že se to vyplatí, a můj názor je ten, že se to opravdu vyplatí více, než aktivovat Maxpacky na hry.

Výhody clubu jsou:
každý den 2 pokusy (gosy) do normálních her
pokusy do her, které neuhrajete v jeden den se převádí do dalších dnů (max 100pokusů)
pokusy do her zůstanou, i když se daný den nepřihlásíte
výhry v normálních hrách se dvojnásobí (mimo prémie 0,10 za dohrání hry)
výhry v době aktivovaného klubu jsou větší, nebyla výjimka v prvních levelu mít 0,07B, měla jsem několikrát i 0,20B...což po zdvojnásobení bylo 0,40B - největší výhry jsou na začátku aktivace klubu, pak to trošku opadá
hry mi přijdou o fous lehčí
nemusíte denně potvrzovat frontu na dárky
každý den jeden pokus do hry The poem tree, kde lze získat diamanty
v době kdy jste v klubu si můžete za diamanty koupit dárek, na který nemusíte stát frontu

Pozor:
tajné hry mají stále jen jeden pokus
neuhrané pokusy z tajných her se nepřevádějí do dalšího dne
výhry z tajných her se nedvojnásobí

Já - samotář a pozorovatel

13. října 2008 v 22:21 Něco o mně
..jj, tak to jsem přesně já. Mám docela ráda, když přijdu po celodením vegetěním mezi lidmi a na pokoji nikdo není...a dokážu tak být i několik dnu...samozřejmě, po týdnu samoty už člověk začne trošku blbnout...ale pokud pokud mezi tím chodím do práce či školy...tak neznám nic lepšího! :-)
Ale jelikož jsme na pokoji tři, tak to jsou jen vzácné chvilky...takže pokud chci po konci školy být sama...tak se jdu projít.

Tenhle víkend jsem zůstávala v Praze kvůli škole, a byla na pokoji sama. Kdybych nebyla naštvaná, že nejsem doma, tak jsem i spokojená :o) a rozhodně se mi z toho klidu na žádné cvičení nechtělo...ale teď už tu jsme všici tři...spolubydli jsou v pohodě, já si nemůžu stěžovat a doufám, že ani ony ne...ale můj sen je mít bydlení sama pro sebe...vědět, že tam nikdo nepřijde (kromě zloděje)...a prostě mít své království...takové nějaké královstvíčko mám doma ve svém pokoji...i to je důvod, proč jsem tam tak ráda :)

Tak jsem přemýšlela, jak mi před pár dny bylo smutno, že jsem sama, bez přítele, a začla přemýšlet o tom, že snad bych si mohla někoho pustit k tělu...po té, co jsem tu tenhle víkend zůstávala a od lidí si přes klid na pokoji moc neodpočinula...tak mě ta představa opět začla děsit! Jenom ta představa, že bych přišla domů a on tam už čekal....místo klidu zase člověk! A kdybych se rozhodla jít projít, abych byla sama...ty dlouhé výslechy a vysvětlování proč...:-( a nedejbože, kdyby chtěl jít semnou! To by to pak ztratilo smysl...neříkám, je fajn se procházet s někým, ale já prostě potřebuju být sama se sebou...protože jinak semnou nevydržím ani já! :-)

No, a pozorovatel, to jsem také já...Dost často totiž jen tak pozoruji chování lidí kolem sebe, moc se do záležitostí nepletu, pokud se mě netýkají, jen to tak pozoruji...a zjištuji, že nic není černé nebo bílé..vše je v odstínech šedi. Dost často zjišťuji, že je docela těžké určit, kdo má právdu...když se nad tím člověk zamyslí...

Výsledkem je, že nikdy nejsem ve středu kolektivu, ale vždy na jeho kraji...ale zase jsem celkem nestranná :-)
Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy má pravdu jedna strana a ta druhá ne, ale někdy to tak není, tak na to nezapomínejte. Ne všechno co se třpytí je drahý kov!

Prodána druhá činčilka :-) :-(

12. října 2008 v 14:22 Moji zvířecí kamarádi
Jéjej, tak jsem nějak zapomněla napsat, že jsem prodala i druhého činčilýho chlapečka..odstěhoval se do Bíliny a věřím, že bude mít hezký život. Se slečnou jsem stále ve spojení a je to fajn, že vím, co se s ním děje...přeci jen jsem i já částečně odpovědná za to, že přišel na svět!
Trošku mě mrzí, že o jeho bráškovi už nic nevím...ale snad je tam také vše ok :-)
Zde jsou webové stránky, které vytvořila nová panička maléch Chipa, jak je klučina pojmenovaný:
Tak hlavně, ať jsou oba dlouho spolu spokojení! :-)

12. října 2008

12. října 2008 v 14:18 Deníček
Dneska jsem vstávala po sedmé hodině, a i když jsem se musela hodně přemlouvat, vyrazila jsem na další část rerénního cvičení ze sadovnictví.
Začali jsme na Ládví a zeleni v zastavěné oblasti. Na to, že vyučující říkal, že je to jedna z nejlépe udělané městské zeleně v Praze natom nacházel spoustu chyb :-)
Ale chtěla bych vidět jeho projekt na zeleň...když tomu tak rozumí, tak proč to nedělá on? No, ale nejspíš to bude jako filmový kritik...ten také v životě nenatočil film, ale jeho hodnocení je pomalu rozhodující..
Nic méně jsem na cvičení byla od devíti asi do dvanácti...ne, že by to nepokračovalo...ale nějak jsme s kamarádkou "zapomněli vystoupit" při přesunu a jeli o pár stanic dál, kde jsme vystoupili na metro a domů...
Fakt už toho na mě bylo dost. Dneska nás tam bylo více, takže nemohl tak hnát a byla to fajn vycházka...ale čeho je moc, toho je příliš..to nejzajímavější (tedy to co mě zajímalo nejvíce) jsem si vyslechla, o tom, co bych chtěla slyšet nejvíc - o rekultivacích - nám až zas tolik neřekl, ale byla jsem tam, vím co povídal..teda, v životě jsem takhle odnikud nezdrhla, ale jednou je všechno poprvé...tak snad si nás nebude pamatovat. Zase jsme museli zdrhnout dřív, pokud jsme chtěli zdrhat, protože hooodně lidí plánovalo zdrhnout při dalším přesunu. Což už by bylo dost nápadné. Takhle si chvíli nikdo ničeho nevšimne...doufám :o) Navíc není účast povinná..
Také mi slečna, které jsem prodávala malého činčiláčka poslala adresu webové stránky, která je na něj zaměřena. Dala mu jméno Chip a vypadají, že už spolu začínají být dobrými přáteli. To je fajn!:-)
Tady je ta adresa, abyste se také mohli pokochat ;-) http://www.chip.wgz.cz/

11. října 2008

11. října 2008 v 17:40 Deníček
Tak cože to vlastně poslední dobou dělám, že tu nic nepřibývá? No, vlastně ani nevím, ani nevím co jsem psala posledně, tak jen pro pořádek...prodala jsem obě mláďátka činčilek, o jednom dokonce pravidelné zprávy, což je super :-)
Sice teď má trošku asi zdravotní problémy :-( ale vypadá to naštěstí jen na krátkodobý problém, asi způsobený změnou prostředí, i když slečna je skvělá a strašně se mu věnuje...
Mám z toho dobrý pocit, že se našel někdo, kdo ho má rád.
Jinak včera jsem byla od dvou do půl sedmé na terénním cvičení ze sadovnictví (také kvůli tomu zůstávám v Praze). Na jednu stranu je to zajímavé, na stranu druhou...no...popíšu:
Začali jsme v Dendrologické zahradě v Průhonicích, kde jsme byli od dvou do půl páté. Zastavovali jsme se u dřevin a vyučující nám vysvětloval co to je a jak to poznáme (základní poznávací znaky) Což by bylo fajn...kdybychom od jedné dřeviny ke druhé v podstatě neběhali. On natáhl nohy...a my klusaly :o) Super na hoďku a půl, jako jsme to měli ve středu, ale takových hodin...:-( no měli jsme toho dost..
Pak jsme se přesunuli do Zámeckého parku v Průhonicích, kde už se jednalo o popis krajiný...což mě nesmírně baví...ovšem vše opět v poklusu :-D
V šest hodin večer se ptal, jestli už někdo chce domů...no, asi jsme chtěli všichni, ale bylo nám blbé to přiznat, takže pár lidí se přihlásilo, pár lidí řeklo, že půjdeme ještě dál...tak jsem se také přidala, přeci jen tohle byla konečně část výkladu, která mě bavila, Průhonický park je fakt krásný, a navíc už by nás moc nebylo...a tak by se dalo doufat že u zápočtu by se snaha cenila :) (No prostě hnusná vypočítavost..) No nakonec jsme zůstali jen dva a vyučující :-D zbytek prostě vzal roha i s tím zbytkem, ačkoliv říkali, že půjdou...takže nás bylo ještě méně..ale v půl sedmé už jsme čekali na bus, takže o tolik horší už to nebylo, naopak jsme viděli a dozvěděli se něco navíc.
Průšvih je, že se mi udělal puchýř (bohužel ať mám na noze cokoliv, tak na ně trpím :-( ) a v neděli je od devíti do šesti pokračování...takže to bude ještě jednou tak dlouhé..opět bez přestávky.
Bohužel nemám tu vlastnost být neustále pozorná a vnímat, opravdu mi ty dvě hodiny stačí, a pak už nic nevnímám...a myslím, že nejsem sama. Bohužel to, že někdy je méně více ne každý pochopí.
Na druhou stranu bylo hezké pozorovat jak běhá po parku a radostně vykřikuje, když najde něco, co dlouho neviděl :o)
Také se mi stala jedna věc...dlouho jsem nebyla na ICQ..nějak jsem neměla náladu ještě na další lidi, i když jsou to přátelé (já vím, že jsem divná..) ale prostě od rána do večera hromada lidí ve škole a pak na pokoji jsme tři...pustit si další lidi do pokoje, třeba jen on-line, se mi nechtělo.
A pak najednou telefonát (Tedy opět tichý, vyzvánění puštěno nemám a jen tak mít nebudu..ale všimla jsem si toho, že někdo volá) a on kamarád z vody..tak jsem to vzala a první otázka: Žiješ?! :o) uezpečila jsem, že ano, trošku jsme pokecali, omluvila jsem svou nepřítomnost na ICQ...pak jsem se večer přihlásila a všici se tam na mě sesypali...Je hezké vědět, že na člověku někomu záleží! :-)
Tak vám všem přátelům moc děkuju, nějak nemám nejlepší období a tohle mi fakt pomohlo! Tak večer na ICQ zase napísmenkovanou!

Tak je tu podzim..

7. října 2008 v 23:00 Něco o mně
Tak je tu podzim...a opět mě potkal nepřipravenou...jeden den samý smích a druhý den...no nic, zase přemýšlím co se všechno stalo, zase přemýšlím proč se to stalo, jak jsem to měla změnit..bojím se toho co bude, chybí mí vtip jiných lidí.
Deset měsíců v roce dokážu rozesmát všechny kolem, ale teď tu jsou dva kritické měsíce...a jen málokdo mě vědomě rozesměje.
Taky než bych někoho svoji náladou otravovala, tak se radši ani nehlásím na ICQ...asi lidičkové neví co se děje, ale nebojte, žiju, ale chybí mi vtip, který mám po zbytek roku..prostě podzim..však já se odhodlám a zase se zapnu :-)

Moc nechápu, co se semnou děje...na jednu stranu představa jiného než přátelského vztahu mě děsí, na druhou stranu strašně toužím po pohlazení...nevím jestli někdy překonám ten strach..nechci aby mě zas někdo ustříhl křídla, ani já je někomu nechci stříhat...ale vždyť já nevím jestli to nejde i tak..mít přítele..

Vždyť já to ani neumím..o to víc se bojím, že udělám další "botu" další chybu...když si vzpomenu když mi bylo šestnáct, nečekala jsem dokonalého prince jako většina holek co jsem znala, já jdu opačnou cestou. Mé nároky se zvyšují, neklesají. Přijde mi to zvláštní, a bojím se, aby někdo někdy dokázal vše splnit..Chci aby byl hodný, milý, něžný, laskavý, nekuřák, ne alkoholik (abstinent být nemusí) měl rád mě, zvířata a přírodu, byl inteligentní, měl rád děti, měl zájmy a kamarády (i třeba kamarádky) nepotřeboval abych mu celý den stála "za zadkem" a nebude to dělat ani mě, nebude chtít nahlásit předem každý můj krok a dlouho ho se mnou rozebírat. Rozebírat, proč jdu po pěti letech se ségrou (kýmkoliv jiným) na oběd, večeři...atd a třeba u ní i přespala..prostě se to tak děje! Možná to vypadá zvláštně, ale fakt na sebe se ségrou třeba pár let nemáme pořádně čas a pak si chcem všechno vypovídat, tak to holt trvá, no! Ale to může být i kamarádka, kamaráda mám jednoho a to je spíš můj brácha, než kamarád :-) tak i toho by musel akceptovat, což je asi problém...ale on má také přítelkyni a pro ni já problém nejsem! Tak by to někdo třeba mohl zkousnout, protože on je super kamarád.

Vím jen, že když budu někoho mít...nechci se bát někam jít bez něj! A nechci se bát někam jít s ním, co tam bude provádět. Nechci být řízená a nechci nikoho řídit, chci mít své záliby a koníčky, něco dělat společně a u něčeho mít čas sama vydechnout...nechci se bát najíst. Ideální postavu nemám, ale přiměřeně jíst prostě chci. Nechci aby mi někdo vyčítal, že jsem si dala suchou housku, nechci aby mi někdo zakazoval jíst. Jo, je to zvláštní...ale já si prožila svoje.

Proto se tak bojím...chci být ve vztahu sama sebou, ale bojím se, abych i partnera nechala "dýchat" a být sám sebou a stále nezkoumala, jestli je vše ok.

Také bych chtěla aby se šel někdy bavit beze mě s přáteli, ale třeba abych někdy mezi jeho přátele mohla jít i já...a totéž samozřejmě i obráceně...prostě když je dámský pokec, tak je dámský pokec :-) A že je tak často! (Asi 1-2x do roka)

Chci aby respektoval mé zájmy a můj cíl. To samé ale platí i pro mě vzhledem k němu. Jenže, kdo by mohl chtít mít rád mě, chtít bydlet někde v domě s velkou zahradou, mít koně za barákem, jestli se povede plán s farmou...rozhodně nikoho nenutím mi pomáhat, ale nechci, aby mi někdo něco vyčítal..

Přála bych si věrnost...ale když pozoruji ten svět..přeji si o případné nevěře nic nevědět a hlavně ani nic netušit. - tak to je něco, co jsem myslela, že nikdy nepřipustím, ale jo, když bude nevěrný a já se to nikdy nedozvím...třeba bude šťstnější..třeba mě opustí...ale co s takovým, co je nevěrný a nechce se mnou žít?

Chci toho tedy strašně moc...to jeden člověk asi nikdy zvládnout nemůže..takže jsem asi odsouzená k celoživotní samotě.

5. října 2008

5. října 2008 v 20:09 Deníček
Tak jsem delší dobu nic nepsala, ne že bych tu nebyla či se nic nedělo..spíše naopak, dělo se toho až moc.
Nevím kde začít, tak začnu tím, že jsem včera prodala posledního činčilýho chlapečka. Naštěstí z jeho nového domova mám dobrý pocit, je u slečny, která ho má opravdu ráda a to je super! Doufám, že všechno bude ok a oni spolu uzavřou pěkné přátelství :-)
Jinak jsem již týden ve škole. Ve třetím ročníku...takže v květnu mě čekají státnice :-( Mám z toho dost vítr..a nejen z těch státnic, ale i z "normálních" zkoušek a ze cvičení..
Můj velký kamarád H. se zdržel na půl cesty mezi druhým a třetím ročníkem, takže na některé předměty sice chodíme spolu, ale na většinu ne :-(
Navíc na mě opět začal šíleně působit podzim a to jsem pesimismus sám..:(
A ještě dopředu vím, že příští víkend domů nepojedu, protože máme terénní cvičení..takže fakt super..i když...na druhou stranu je to možná lepší.
To koukáte, co? Já, která se snaží být z Prahy vždy co nejdříve doma..Ale jo, doma je to furt super! Rozhodně nechci natrvalo zůstat v Praze, jenže včera mamka vyprávěla něco co jí vyprávěla holka sousedů..
A prostě u toho byla tak nadšená..daleko víc, než by mluvila o mně..jo, já vím, že to zní blbě, že ve svých 23letech žárlím na sousedku..jenže to je prostě pořád. Tahle udělala to, tenhle jel támhle, tahle dělá tohle, oni všichni jsou tak úžasný a ty...:-(
Přiznám se, že je mi to fakt líto, že je mi fakt líto, když udělám zkoušku, třeba za dvě a mamka se zeptá, jestli měl někdo jedničku. A když řeknu že jo, tak vidím jak se očima ptá: "A proč ji nemáš taky?" A já přitom mám dvojku ze zkoušky, kde má pár lidí jedničku, pár dvojku, pár trojku...a nejvíc jich vyrazí!!!
Sakra! A pak mamka nadšeně vypráví, jak ta holčina chodí někam jezdit na koni, jak jezdí westernově, jak jí to jde, jak chce mít svého koně a že ho mít bude, že jí ho rodiče už slíbili...a úplně klidně to vypráví mně. Mně, která od mala o ničem jiném nesní, která se celý svůj život snaží se ke koním aspoň přiblížit...která kvůli nim přikývla i na zdrávku v Mostě, kam v životě nechtěla, jenom proto, že budu blíž koní a budu mít šanci tam chodit...ano, šance byla, byla jsem blízko, ale něco chybělo.
Chyběly peníze (jako chybí stále) ale hlavně tam chyběl čas a síla se tam doplazit po tom pro mě šíleném školním maratonu, protože mě to vůbec nebavilo a urdžet se na škole bylo pro mě hrozný..pak jsem to vzdala. Nakonec jsem byla prohlášená stejně za blázna..že jezdit na koni jen tak někdo nemůže, natož ho mít...
A pak mi ještě s nadšením vypráví, jak se holce od vedle plní její sny...ježiši, ne že bych jí to nepřála! Strašně jí to přeju! Ale taky jí to hrozně závidím :( A to mě štve ještě víc. Normálně takovádle nejsem..ale v tomhle asi jo.
Ve škole je také kamarádka, která má koně, párkrát jsem u ní byla, ale moc ne. Ne že bych nechtěla...ale prostě se pak tím trápím ještě víc.
A ještě jsem se prokecla, že jsem si tenhle rok dala ve škole jezdectví jako volitelný předmět...a jediné, čeho jsem se doma doslechla bylo: A to jako můžeš ve třeťáku? A sakra kdy už jindy! To mám čekat až ze mě bude stará babka?! Nebo kdy!?
Nejhorší je, že to našim nechci vyčítat, většinu svého života trávili v komunismu, vždycky patřili spíše do té chudší vrstvy a vše co měli nastrkali do domu, který jsem chtěla i já..vím, že nemůžu mít všechno a také se to snažím respektovat, ale proč mi v mém snažení musí házet klacky pod nohy a vyprávět, co si povídá s jinými, když u mě je vždycky jediná otázka: "Co škola?" a občas ještě druhá "Chodíš tam ještě?" Když chci něco vyprávět, třeba i trošku vtipného jak jsem šla pro zápočet nebo něco a vyskytne se v tom malý zádrhel, který bych brzy objasnila jak to dopadne, mamka nepočká a hned chce vědět jak to dopadlo. Takže já řeknu dobře a zbytek vyprávění spolknu, protože už to nemá ani cenu, ani na to nemám náladu. A pak mi řekne, že s ní nemluvím. Kurňa já nejsem žádnej pubertální fracek a troufám si říci, že jsem jím nikdy nebyla, ale na svojí náladu mám prostě právo. V jakémkoliv věku!
A jestli jí po 23let unikalo, že chci jezdit na koni (což je blbost, protože jsem měla slíbeno, že od 13let začnu jezdit ve Svinčicích a dokonce v jedné slabé chvíli, kdy potřebovala taťku přesvědčit abychom se pustili do přestavby toho domku mi slíbila i toho koně) tak nevím, co si celý můj život o mě myslela:(
No, to jsem se trošku rozepsala o svých pocitech, protože je mi fakt smutno. Navíc jedu zítra do Prahy a na náladě mi to nepřidá a fakt se tam netěším.
Edit: už je mi o fous líp :-) jen tak jsem zalétla na seznamku na lide.cz a našla jeden hezkej inzerát. (Ne že bych se chtěla seznamovat, po tom co jsem si prožila se mi při takové představě ježí vlasy na hlavě) Ale byl to vtipně podaný inzerát, který zaujme na první pohled a rozhodně se mezi tou záplavou nezatratí :-) Jednou mě třeba ta hrůza ze vztahu přejde a já aspoň vím, co mě na druhém pobaví a zaujme:-) tak pisateli děkuji za zvednoutí dnešní pochmurné nálady, protože teď už půjdu do nového týdne s úsměvem a novou silou vše řešit. A to jsem potřebovala, vidět vše v pravých barvách a ne černých.