Prosinec 2008

Utíkám..

30. prosince 2008 v 22:09 Mé pocity..
..už zase utíkám...před lidmi..známými i neznámými..

s neznámými se bojím seznámit, známým nechci ukázat, že je mi smutno, nechci aby věděli, že potřebuji obejmout...tak se jim raději vyhýbám :-(

Je to zvláštní způsob, ale už jsem prostě taková...o radost se rozdělím, bolest si nechám..jinak to prostě neumím..

a tak budu čekat, až mi bude lépe..a pak se zas budu se všemi smát. Ale dneska ne.

Něco mě začíná opravdu vytáčet...

30. prosince 2008 v 10:24 Něco o mně
..a to jsou věčné reklamy pod články. Zapoj se do soutěže, pošli mi hlas, koukni na můj blog...:-(

Na to tu je rubrika Reklama!

To opravdu nikdo neumí číst?

Doufám, že mi blog.cz smaže můj blog, až jim začnu sprostě nadávat! (a že se to kvůli nim naučím) :-( teda jestli má sloužit jen pro náctileté holčičky, tak to tedy moc velké ambice nemá

proto Vás prosím, chcete-li abych vám někam hlásla, tak do reklam. chete-li komentář k věci pod vašim článkem, do reklam. Na blogy chodím i bez reklamy, ale třeba nenavštívím zrovna ten váš...na to je reklama!

Jsem zvědavá, který inteligent si dá reklamu přímo pod tento článek :-(

Když srdce bolí..

30. prosince 2008 v 10:04 Mé pocity..
..a všechny sny jsou už do kouta zahnány, když už člověk pochopí, že slova nejsou nic než slova..

když zjistí, že jeho naděje pro kterou chvíli dýchal se rozplynula...pak si člověk připadá bezbranný, bezradný, bez energie a bez smíchu..

není to tak dlouho, co jsem psala, že až mi dojde smích, budu mrtvá. Nebyla jsem daleko od pravdy..ne, dýchám, srdce tluče...ale to je asi tak vše, co o svém žití mohu momentálně říci..

ne, nebyla chyba nechat se rozehřát v jeho dlaních...jenže když teplé dlaně couvnou, člověka zachvátí mráz..

..teď už jen doufám, že brzy zamrznu a nechám city opět klesnout k ledu...a budu se modlit, že další, kdo je rozehřeje, mě už zmrznout nenechá..

Jsem snílek, blázen a divná

30. prosince 2008 v 9:57 Něco o mně
Jsem divná. Nekouřím, skoro nepiju, na diskotéky nechodím... asi to všem vadí.

Jsem bĺázen. Přesto, že nekouřím, skoro nepiju a na diskotéky nehcodím se nenudím..pár ztřeštěností udělat umím..

A jsem snílek. Přes všechno stále ještě někde vnitřně doufám, že je někde člověk, kterého bych mohla mít ráda a on mohl mít rád mě. Vlastně i díky tomu se považuji za blázna..protože logicky to není možné.

Jsem divná, když něco píši nebo říkám, tak to myslím upřímně..jo..vždycky mi dlouho trvalo, než jsem ze sebe vypravila ta dvě slůvka "Miluji Tě" o to jsem je myslela vážněji..vždyť já ani tu pusu smskou neumím poslat jen tak...a bohužel to samé čekám od druhých..

Nechci je říkat jen tak..moje srdce není rohožka, kde si kdekdo očistí boty..pokud miluju, tak opravdu. Neumím flirtovat, i když to možná teď tak nevypadá...já do toho šla vážně. Bohužel asi jen já.

Jsem blázen, ani představa druhého konce republiky mě nvyděsila..vždyť už jsem jeden vztah nadálku zažila, vím jaké to je..proto jsem blázen, že jsem do toho chtěla jít znovu, že jsem věřila, že i ten na druhé straně to zvládne..

Jsem divná, vždycky těm krásným slovům uvěřím..proč u mě vždycky ten "radar" selže, když ho potřebuju? Proč vždycky dokážu poradit druhým a ne sobě? Asi proto, že jsem snílek..

Sním o rodině, o domově, kam by se každý rád vracel, kde by panovala pohoda, kde by se problémy daly říci nahlas a vyřešit je, aby pohoda mohla pokračovat..nechci utíkat ze vztahu při první hádce, nechci se rozvádět kvůli spálený večeři..copak to už dnes není možné? Asi ne..asi jen sním..

Chci tak moc..?

28. prosince 2008 v 21:03 Mé pocity..
Když si jen přeji, aby mě měl někdo rád? Když chci mít komu říci "Miluji Tě" ? Když bych si přála, aby se někdo z mé přítomnosti těšil? Když bych někomu chtěla dát své srdce a vzít si jeho?

Proč láska bolí když je i když není?

Proč mám potřebu pomáhat ostatním a na sebe kašlat?

Proč, když se našel někdo, kdo by mi mohl pomoci cítím to co cítím?

Proč si říkám, jestli mi nebylo lépe, když jsem nic necítila? Když jsem nic a nikoho nechtěla, když jsem byla studený rampouch ve skleněném zámku.

Proč se musel najít někdo, kdo rozbil můj zámek? Někdo, kdo nemá asi tušení, co způsobil. Děkuji mu a přesto se zlobím. Proč? Proč se zlobím?

Protože nejsem tak silná jak jsem namlouvala sobě, protože nejsem tak silná, jak jsem namlouvala svému okolí.

Protože ve mně stále dříme ta malá holčička, kterou nikdo neobejmul.

Protože vím, že nikdy pro nikoho nebudu víc než kamarádka.

Protože jsem jen blázen a snílek co má velké plány, které se nemohou nikdy splnit.

Musím vstát a jít dál. Ale už ani úsměv nepomáhá. Kdybych tak stále mohla věřit na osud a doufat, že mi brzy osud řekne, co má v úmyslu.
Za světla se směji, při západu slunce smutním, s první tmou pláču..

A můžu si za to sama.

Potřebuji obejmout..

26. prosince 2008 v 21:14 Mé pocity..
To je přesně to, co bych teď potřebovala...
od někoho obejmout a slyšet, že to bude dobrý..

vzpomínám si, když jsem se jako malá byla přitulit u mamky..a ona mi řekla, že už jsem na mazlení snad dost velká...

a já můžu říci jen, že nejsem...ani teď ne, po 18ti letech stále ještě nejsem na přitulení velká...a už asi nikdy nebudu...stále to bude pro mě ten krásný pocit bezpečí, kterého si moc neužívám

No jo, ale vždyť to také nikdo neví, protože se za to stydím...vždyť jsem přece na mazlení velká..byla jsem už tenkrát, takže teď není co řešit..

přitom jsem to byla často já, kdo přátele v jejich těžkých chvílích objímal a těšil...a nepřišli mi na to velcí...snažila jsem se jim pomoci, rozveselit...


Oni to pro mě nemůžou udělat, protože to prostě neví...

Dva roky jsem se schovávala za smích, místo pláče jsem se smála...má pravdu...jako vždycky...prostě je to tak...smát se a rozdávat smích mi dávalo sílu..

Dneska nemám sílu ani smích...a cítím se osamělá..sesypaly se na mě dva roky zadržovaných emocí a namluvených pravd...ale pravda je jiná...

prostě jsem smutná a sama.

Třeba je dobře, že se vypláču...třeba už prostě jen potřebuji vyhnat poslední stíny minulosti, třeba začnu žít a ne jen přežívat? Ale třeba také ne..

Slova jako: třeba, možná, snad, asi ... jsou v mém slovníku jako doma..

Je mi smutno..

26. prosince 2008 v 19:18 Mé pocity..
omlouvám se všem, kdo čekají rozjásané články...

posledních pár dnů jsem sem nic nedávala...ale je mi opravdu smutno..

a vlastně stačila jediná otázka "Tobě není smutno?"....jo, je mi smutno...připadám si jako želva..jen si nevyplavuji sůl z očí..ta jde s tou vodou co padá sama..

Je to jen pár týdnů (2?) co jsem říkala, že jsem celkem spokojená...sama, ale spokojená..
ale není to tak...přiznávám barvu...není to tak..

ale to by nebyl takový průšvih, stala se horší věc..

já jsem se......................ne, nemůžu...prostě to nejde. Navíc je to platonické...jsem blázen a já to vím..přežiju to...všechno se dá přežít mimo smrti. Jen budu sama..

Možná se mi ulevilo..

23. prosince 2008 v 11:55 Mé pocity..
...a možná také ne..

ale dopadlo to tak, jak jedině to dopadnout mohlo a asi i mělo..

oba jsme slyšeli to, co jsme čekali, možná nás to přesto překvapilo...ale ta druhá verze by mě překvapila mnohem víc :-)

Vyslovila jsem se první, nebyla to chyba...aspoň je jasno :o) Nebudu říkat, že jsem úplně ok, ale pravda je, že jsem to vnitřně věděla, jen vidět to černé na bílem trošku pošmodrchalo mé sny :)

Naštěstí vím, že zamilovat se do mě není možné...trošku mě zmámila ta představa..

Zmámilo mě to, že během několika málo vět dokázal rozpustit mnou pracně vystavěný skleněný zámek...

A za to mu patří rozhodně díky, přestala jsem si namlouvat něco, co není pravda..

Vím, že ráj nečeká, ale také vím, že nejsem v pekle...a jestli jsem v očistci? Já si myslím, že ani tam ne. Věta o kamarádství možná na první pohled bolí...ale na druhý...co je trvanlivější než právě přátelství? Láska? Ne, ta ne..:-)

Doufám, že ví, že na druhé straně republiky je někdo, kdo za něj bude dýchat, když to bude potřebovat a někdo, kdo s ním jen tak rád popovídá, i když nebudeme řešit problémy světa :-)

Jsem ráda, že alespoň jeden z nás měl rozum...(a já jsem to nebyla), v těhle chvílích je mnojem jednodužší věřit na osud...možná vám přijdu jako zbabělec, ale budu to tak brát...prostě to tak mělo být. Nic víc, nic míň..

Třeba máme do vodácké party jednoho kamaráda navíc :-) A třeba ne. Třeba pojedem něco daleko od něj...a třeba pojedeme něco na Moravě, kde jsme ještě nebyli (a je to docela pravděpodobné, v Čechách už snad všechno sjeli, i když beze mě)

Uvidíme. Důležité je, aby nám bylo fajn :-) ať už je to jakkoliv.

Připadám si jako letadýlko..

21. prosince 2008 v 14:15 Něco o mně
Připadám si jako letadýlko, o němž někdo před lety prohlásil, že už nikdy nepoletí a schoval ho do hangáru.

Připadám si jako letadýlko, nad kterým se někdo rozhodl nezlomit hůl a po mnoho letech ho vytáhl na světlo.

Připadám si jako letadýlko, které si není jisto svými schopnostmi k letu, protože se léta cítilo bezcenné.

Připadám si jako letadýlko ve vzduchu, které neví jak se tam drží.

Připadám si jako letadýlko, které nevěří, že je opravené.

Stejně tak jako to nešťastné letadýlko se komýhám nahoru a dolů

Stejně tak se komíhá má nalada...

Ne, není mi zas veselo, ale třeba bude líp

Hlavně se člověk musí usmívat :-)

Když potkáte normálního člověka..

21. prosince 2008 v 10:43 Mé pocity..


Je zvláštní potkat člověka, se kterým se dá bavit úplně o všem, ne, neměla jsem "normální" vztah, to už sice dávno vím, ale nikdy jsem se o tom otevřeně s nikým nebavila, jako teď..

Snad tím neotravuju, prostě to asi musí ven..a stejně jako on dělá vrbu mně, se snažím vrbit i já jemu, snad tím aspoň trošku pomohu i jemu.

Jen mi tak dochází, že mít vedle sebe normálního člověka a ne poloboha je strašná úleva. Doufám, že budu moci říkat, že mám 2super kamarády :-)

Myslet na cokoliv víc je bláznovství..:-)

(jsem blázen, ale to už všichni vědí :o) )

ale abych se dostala trošku k věci...je prostě fajn pokecat a přitom vědět, že když budu muset na chvíli odejít, že se na druhé straně nikdo nebude zlobit...je to fajn :-)

Jsem divná, ale kdybyste to zažili, taky byste se báli i dýchat. Proto jsou takové samozřejmé maličkosti pro mě jako rajská hudba :-)

Pár přátel stačí mít...:-)

20. prosince 2008 v 18:59 Mé pocity..
No jestli tu je dneska někdo, kdo to trošku sleduje, tak se mu tu musí zdát docela dobrý citový kolotoč :-D

Ale ona je to pravda, jako v té písničce, co právě hrajou..Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít..:)

Díky tomu mám dnes náladu trošku na vodě, ale koneckonců je mi stejně fajn. Jen doufám, že mí vodáci jsou v pořádku :-)

Možná mám v hlavě zase o kousek víc světla :-)a možná se mi to jen zdá a zítra budu zase v troubě, ale co...pár přátel stačí mít..a já věřím, že je mám :-) Nebo dnes aspoň jednoho, protože zbytek se topí na Sázavě:-)

Asi jsem si fakt potřebovala s nějakým člověkem promluvit o sobě. Mrzí mě, že ho otravuju, většinou jsem vrba já..ale i vrby občas potřebují pohladit proutí :-)

Děkuju, je mi zase jednou fajn :-)

"Co Tě nezabije, to Tě posílí"..

20. prosince 2008 v 13:44 Mé pocity..
Nějak nemám ten pocit..

Pevně jsem v to doufala a byla to ta dobrá věc, co jsem na celém tom vztahu viděla..

ale připadám si ještě zranitelnější...a mám strach, že nějak poraním i já teď..

jo, už se v sobě zase pitvám, články tu přibývají jeden za druhým a rozřešení nikde :-)

je čas se zase ponořit do učení...vždyť je na to konečně čas..

kdo mě chce pochopit, prolistuje blog a třeba mu to k něčemu bude, třeba ne :-)

Ale třeba tím ,že si to vypisuji se připravuji na něco nového...dělám místo, inventuru a pořádek.

Snad to bude mít smysl..:-)

Nebudeme nikam spěchat...

20. prosince 2008 v 12:31 Mé pocity..
:-) vím, že jsem tuhle "památeční" větu napsala já :-) a teď jsem z toho v háji..:-D

Ne, musím se smát, jinak bych musela brečet...tak to je lepší ten smích...

Nechci nikam spěchat protože se bojím..vím co se mnou láska dělá, vím jak se dokážu zamilovat...možná jsem to, že nebudeme spěchat myslela tak, že bych já neměla spěchat :-)

Ne, nejsem EMO, jak jsem zjistila, že něco takového existuje :-D

jen si prostě pouštím do života emoce...člověk je pak bohatší...ale občas i o negativní zážitky..jo, to je život..jen jsem je nechtěla už mít...ale bez toho žít asi nelze..

Nevím, jestli jsem po dvou letech na cokoliv připravená, slibovala jsem si deset let pauzu, pak přemýšlela, že možná pětiletka by stačila. Tak je z toho dvouletka a já si asi dám opět na frak a můžu začít pak znova :-D

Jen je mi líto, co po takovém "krachu" vždycky následuje..:-(

Spousta ošklivých vět na účet toho druhého..ano, i já jsem je použila, nevím jestli tady, nevím jestli na hlas, ale v hlavě mi jich běželo spousta..

Ale proč se člověk zlobí? Já myslím, že jsem to nedělala ani tak ze zloby na něj jako na sebe..dovolila jsem mu vstoupit do svého života, naprosto ho přetočit, pošlapat a pošpinit si svoji duši a neměla sílu se s ním rozloučit dřív..

Možná by bylo světu prospěšné, kdybychom si uvědomili, komu vlastně máme nadávat. Za své štěstí i neštěstí si můžeme povětšinou sami. Uvědomit si tohle docela bolí.

Doufám, že jsem se konečně nasměrovala správným směrem. Od Někoho jsem četla větu: " život je o hledání" mám ji uloženou v mobilku. Dost často na ni myslím. Kdyby platilo i její pokračování, byla bych ráda.

Tohle jsem Ti koupila já, ne tatínek!

20. prosince 2008 v 11:54 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
To byl útržek hovoru, který jsem včera zaslechla na ulici..

Ano, nevím co se stalo a proč se to stalo, nechci nikoho soudit..

jen chci říci, že tohle bych nikdy nechtěla zažít. Abych jednou svému dítěti v podobě dárků dokazovala, že jsem lepší než jeho táta..

Neumím si to představit, ale také nemám děti...je možné, že se tím člověk hodně změní..ale nikdy by na ně neměl zapomenout a snažit se, aby byli šťastné..

Nebude dobrý způsob jak udržet děti šťastné držet rodinu za každou cenu a dostat se do stavu "křeče", pro klid všech je určitě lepší se nějak domluvit..a rozejít..jóó, mně se to kecá..sama jsem zažila něco, při čem bych děti nechtěla mít ani náhodou, možná bych se tak chovala také.

Možná, když už máme konečně "stalking zákon" by to soud vyřešil za mě...ale v našem státě asi ne :-(

Jen mi přijde smutné, že dva lidé, které něco spojilo, se dokáží takto rozejít...přeci k sobě něco cítili, když mají děti, ne?

Tak kde je ta úcta jeden k druhému? To už nezbylo opravdu nic? Aspoň kvůli dětem?

Ne, neumím si to představit, měla jsem štěstí, moji rodiče jsou spolu dodnes..

Chtěla bych to dokázat jako oni...ale když to dokázat nejde, tak to nelze lámat přes koleno...přesto alespoň kvůli tomu, že díky tomu někomu třeba mám hezké děti by stálo za to zamyslet se, jestli trošku té úcty se najít někde nedá..

Můj blog..

20. prosince 2008 v 11:42 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Můj blog je jako má duše..

plný emocí, lásky, nenávisti, strachu, radosti, smutku, bolesti, touhy pomoci..

a nikoho nezajímá :-)

Je to úplně stejné..

a možná i díky tomu jsem schopná sem napsat věci, které nejsem schopná říci...na jednu stranu má člověk pocit, že se svěřil, na druhou stranu to nikdo nečte, takže se to jen málokdo dozví :-)

Sleduje Vás Váš anděl?

20. prosince 2008 v 10:46 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Ne, nejsem věřící, ale nemohu v tomhle světě nikomu vyčítat, že je..(ale ať mi prosím nikdo nevyčítá, že nejsem)

Pokud člověk věří, zdá se život být mnohem jednodužší..stále je někdo o kom lze říci, že si prostě nepřál, aby se nám něco povedlo, nebo někdo, komu můžeme věřit, že nám pomůže..vyšší síla ze zhora..

Nechodím do kostela, neklaním se 5x denně k východu. Ale přesto vždycky někoho prosím, aby to dobře dopadlo a pak zase děkuji. Nevím, možná je to jen alibismus, až přijde jednou konec..

Pravda je taková, že to člověku asi opravdu pomáhá..pomáhá mu to vzít si vlastní sebedůvěru do hrsti a vyrazit do útoku..

Ale co když na nás nekouká jen anděl? Co když je tam i ďábel? a nebo jen on?

A co když nad člověkem dohlíží někdo z masa a kostí, někdo o kom nevíte, že o Vás ví a on přesto ví o každém Vašem kroku..je to zvláštní pocit, je to nepříjemný pocit, ale i to se v dnešní přetechnizované době může stát..

Že bych konečně plnila sliby? - sexík :-)

20. prosince 2008 v 10:17 Něco o mně
No, asi ne až tak úplně...ale nalezla jsem na jedné stránce pár řádků, které mi jsou trošku blízké..tak vám je sem dám. Nesedí na mě úplně...ale asi nechám na vaši fantazii, cože to na mě nesedí :-D a pokud máte takovou partnerku...třeba vám to pomůže ;-) A pokud ji nemáte...tak třeba zjistíte, jestli se štírce obloukem vyhnout :-D

text je ze stránky:www.horoskopy.sms.cz
Žena narozená ve znamení štíra je temperamentní, ohnivá a sexy. Pro muže je neuvěřitelně přitažlivá. Vysílá zvláštní signály, které mohou některým mužům nahánět dokonce strach. Muž který ale tyto signály zachytí, je ztracen. Je nezapomenutelná, ale náročná milenka, pravá bohyně sexu. Své partnery pořád něčím provokuje. Nemá žádné zábrany, je schopna experimentovat s čímkoliv. Láska je možná kdykoliv a kdekoliv, klidně v kině, ve vlaku, v parku na lavičce. Překvapí vás rozličnými oblečky, ráda používá podvazky, boty na vysokém podpatku, bičík nebo pouta. Vlastní roberty různých velikostí a tvarů. Dokáže být jemná a něžná kočička, ale i ostrá dračice. V sexu má dominantní postavení. Málo zkušeného zajíčka rychle naučí novým kouskům a sexuální kanci s ní zažijí novou rozkoš. Pokud se vám ji podaří vzrušit, zažijete slastný sex. Předehra pro ni není vůbec nutná, klidně půjde přímo na věc. Hlavně když má pořádný živočišný sex. Dává přednost probdělé noci plné vášně, nikdy jí nebude stačit pouze jeden orgasmus. Své první zkušenosti se sexem prožívá dříve než její vrstevníci. Pokud není v dosahu žádný muž, klidně se sexuálně vybouří s ženou. Žena narozená v tomto znamená hledá inteligentního, mužného a přitažlivého muže. Nedá ani tak na peníze a postavení, ale spíše na sexuální výdrž. Je však velmi žárlivá. Svého muže sleduje na každém kroku. On se nesmí ani očkem zabloudit na pozadí kolemjdoucí krásky. Ve sporech je hádavá a neústupná. Musí mít vždy poslední slovo. Když je zamilovaná, patří k těm nejvěrnějším partnerkám.

Erotogenní zóny
Jejím nejcitlivějším místem je oblast genitálií. V předehře ji laskejte jazykem nebo masírujte prsty v intimních partiích. Skvěle se uvolní a úplně se vám poddá. Pokud jste spolu ještě nezkoušeli sado-maso-techniky, určitě je při nejbližší příležitosti zkuste. Budete překvapeni, jak štírku nažhaví svázané ruce a nohy. Z poloh má nejraději klasického misionáře. V tomto ohledu je dost staromódní.

Strach...

19. prosince 2008 v 22:25 Mé pocity..
tak ten člověk může mít asi opravdu ze všeho...

nejhorší je, když člověka naprosto ovládne a člověk se nechová tak, jak by se normálně choval..

asi je to i můj případ..

nejhorší je, že nevím co s tím? rozhodla jsem se překonat svůj strach z lásky...pokud ztratím rozum a zapomenu na tu dálku, tak platonicky bych i mohla mít s kým..ale...co když se snažím o něco odsouzeného k nezdaru?

Zbytečné naděje, které mě zas na nějakou dobu pošlou ke dnu? A co když já pošlu toho druhého ke dnu? Prostě jenom tím, že mám strach?

Vždycky, když přijde nový rok, tak si říkám, že to zlé už mám za sebou a teď bude jen dobře..tenhle rok mohl být snad nejklidnější z celého mého života..a těsně před jeho koncem si ho takhle komplikuju :o)

Asi jsem nejlepší komplikátor na světě :-D

Bojím se, mám hrozný strach, jsem nervní, trápím se...a přesto všechno bych chtěla...alespoň nějakou naději...alespoň naději...že třeba budem přátelé..

Asi jsem blázen...jakou dobu jsem sama, občas s někým pokecám, ale nikoho si nepouštím k tělu a bydlí i mnohem blíž...a pak se mi Někdo dostane pod kůži...a přesvědčí mě o naprostém opaku...to dokáže jen opravdu úžasný člověk...stojí za to takového neztratit...jen nevím, jestli mu za to stojím i já..

19. prosince 2008

19. prosince 2008 v 14:43 Deníček
Jak je to možný, že by člověk jeden den lítal a druhý den nemá sílu ani dýchat?

jo, nesmyslný stav mysli dává zabrat :-)

Ráno jsem vyčistila králíky a činčily, všichni se proběhli a pak jsem jela s taťkou do města, jeli s mamkou nakupovat a já ještě do zveráče něco těm našim zvířákům k vánocům..

Asi jsem jim vykoupila všechny tyčinky pro psy :-D protože když chtěl taťka ještě nějaké, tak neměli :-D

Pak jsme zas jeli domů, uklidila jsem nákup, udělala oběd, najedli jsme se...je mi dneska divně..

Taťka tvrdí, že jsem prázdné krabice od nákupu uklidila já, ale já si to vůbec nepamatuju. Když jsme odjížděli, tak jsem zamykala garáž a pak jsem si nepamatovala, kam jsem dala klíče, bolí mě hlava..

Já si nemyslím, že bych se po tom pádu bouchla do hlavy, i když je fakt, že je helma od písku :-(

Ve středu večer ještě po mě chtěl někdo nějaké kódy...a já si nebyla schopná uvědomit, jestli jsem fakt někde něco do her nenabízela...naštěstí se to ukázalo jako omyl...ale jistá jsem si nebyla :-(

Doufám, že to brzy přejde a budu zas v poho, a že je to jen hloupá shoda náhod..
Ono mi asi celkově není dobře...po tolika letech...což znamená, že zítra nejedu na vodu :-(

Jede se Sázava, strašně jsem se těšila, ale nemůžu si dovolit proležet celé vánoce, mám toho do školy moc..:-/

Stejně to všechno nestihnu..

Chtěla jsem formátovat PC...ale nějak na to nemám sílu...asi to ještě nějakou dobu vydrží
Snad bude dnes čas popovídat si s člověkem, který mi umí dodat dobrou náladu :o)

18. prosince 2008

18. prosince 2008 v 23:12 Deníček
Asi jsem v problémech..

Ne, neřeším teď školu, to je kapitola sama pro sebe..

neřeším snad ani minulost, i když ta do toho kecá dost..

ale cokdyž jsem se zamilovala?

Nebo co to může být, když Vám zasvítí telefon a spolubydla Vám řekne, že jste se rozzářili jak vánoční stromeček?

Samozřejmě že vím, co to je..

člověku se chce smát i brečet najednou..ne, už zas ze mě není flegmatik, zas do toho kecá ta melancholická část díky které se mnou melou emoce jak divý.

Posledních pár dnů uteklo jak sen. A to jsem byla v Praze...to snad není ani možné u mě říci..

Jenže rozum, ta hnusná část mého já mi svítí majáčkem a šeptá "blázne, touhle cestou už jsi jela"

A je to pravda, jsem blázen, ani se pořádně neznáme, dělí nás délka republiky a je to bláznovství.

Nezažila jsem to už jednou? Ano, bylo to blíž, ale ať je to 100km, 300km nebo 600..v těhle číslech už to začíná být opravdu jedno..

Navíc ani nevím, jak to myslí On...třeba jsem "jen" kamarádka. Ano, "jen" je v úvozovkách, dobrých přátel není nikdy dost, dostat se alespoň na tu úroveň by byl zázrak, natož něco víc...

Dneska jsem si asi poprvé připustila to, co tuším...že dokážu milovat, a ne že ne...

a to je ten průšvih.....bojím se, hrozně se bojím

V pekle už jsem byla....třeba čeká ráj....?