Leden 2009

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsem velbloud..

31. ledna 2009 v 9:56 Veselé příběhy ze života
..ano, tuhle větu jsem pronesla já. Ne, nevolejte do Bohnic. Sice představa klidu vypolstrované cely mě poslední dobou láká, ale ještě pár dní bych to zkusila..

Bylo mi asi šestnáct, chodila jsem na zdrávku. Šla jsem ze školy na tramvaj a semnou jedna holčina ze třídy. Nikdo ji moc nemusel, byla prostě jiná.

Šli jsme po tramvajovém ostrůvku a ona mi povídá: "Jak ty to děláš? Jseš tady celý den a ani svačinu, ani pití si nenosíš?"

Nevěděla jsem, co na to odpovědět, říct, že nemám hlad ani žízeň mi přišlo dost fádní. Spíše jsem v té době řešila jak něco sníst a přežít to.

A tak jsem prostě odpověděla: "Víš, když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že jsem velbloud" Kousla jsem se do rtu, abych se nerozesmála a čekala smích od kolegině. Marně. Ušli jsme ještě dost kroků, přemýšlela. Když z ní naprosto a nehraně vážně vypadlo: "Ty, a je to normální?"

Vybuchla jsem smíchy.

29. ledna 2009

31. ledna 2009 v 9:40 Deníček
Nedá mi to, ač už je to několik dní zpátky, musím se k tomu dni vrátit.

Ač se vlastně nic nestalo. Tedy nic, s čím bych neměla počítat. Jenže já jsem stále ještě naivní a důvěřivá.

Jak je to možný, říkám si?! Přeci už jsem toho zažila dost, abych tyhle vlastnosti odhodila.

No nic..
Byl to čtvrtek, den zkuošky z hydrologie. Bála jsem se jí. Ale ne tolik, jak jsem čekala, že budu. Byla to chyba.

Ráno jsme přišli na písemnou část. Panu ODBORNÍKOVI, který nám celý semestr dokazuje jak ho jen zdržujem, jsme nestáli ani za to, aby nás přišel pozdravit. Poslal hlídat nějakou slečnu.

Rozdala test a psali jsme. Nezdálo se mi to tak strašné. Dokud jsem nedošla na poslední stránku, kde bylo vypsáno bodování a hodnocení.

Celkem bylo 50bodů. Na projití písemnou zkouškou bylo potřeba získat 42bodů. Nedalo mi to a spočítala jsem si, kolik bych jich asi mohla mít. Vyděsila jsem se. Ačkoliv jsem test měla kompletně mimo jedné půlky otázky zodpovězený, jen jsem si někde nebyla jistá a tak jsem si pár bodů odečetla, měla jsem co dělat, abych se k té hranici přiblížila. No potěšpánbůh...

Odevzdali jsme test a dostali tyto instrukce od slečny co hlídala: "Já to teď dojdu odevzdat a zeptám se, kdy si máte přijít pro výsledky. Jenom vás prosím, ať vás ani nenapadne jít se tam zeptat sami!" (evidentně z něj dost vystrašená slečna) takže nám došlo, že nejen, že ho obíráme o čas. Ale navíc má dost špatnou náladu. Ještě lepší.

Na slečnu s odpovědí na to kdy budou výsledky jsme čekali snad půl hodiny. Naivně jsme si mysleli, že to tedy rychle opravují, když tak zdržujem, aby měli od nás pokoj. Omyl. Po dlouhé době vylezla s tím štosem písemek a řekla nám, ať přijdeme ve dvě odpoledne. Zůstali jsme na ni koukat. Bylo po desáté dopoledne. To jsou čtyři hodiny!

Navíc vylezlo, že to bude opravovat ona slečna. Úžasný, když se jí holky na něco z toho testu zeptali, tak totiž nevěděla!

Už to samotné čekání bylo neuvěřitelně úmorné. Nervy na pochodu. Mám to, nemám to, bude zkoušet, nebude zkoušet..Na minulém termínu stačilo mít z těch 50ti bodů 37 a nezkoušel ústně.

Marné naděje. Bodů jsem měla 44. Jasná trojka. Oddechla jsem si. Sice netuším, kde jsem jich 6postrácela, ale budiž.

Čekali jsme na chodbě na ústní. Nechtělo se mi. Ale už vůbec se mi nechtělo čekat. Šla jsem tam jako druhá. Nevím, jestli to byla chyba nebo to bylo dobře.

ptal se mě na tu jednu věc, co jsem tam neměla. Co tam neměl buď skoro nikdo, a nebo lhali. Bavili jsme se o tom na chodbě. Nikdo nevěděl. Něco jsme sice dali dohromady, ale nevěděli jsme, jestli je to dobře. Předložila jsem mu to. Nebylo to úplně dobře. Základ tam ale byl.

Poprvé mi řekl, že mě vyrazí. Měla jsem sto chutí vstát a odejít. Pak mi něco řekl anglicky. Jj, potřeboval se vytahovat. Ne, něco anglicky umím, dost toho neumím, víc jsem se učila německy. Ptal se, jestli mluvím anglicky. Řekla jsem mu pravdu (já blbá, kdybych řekla, že samozřejmě úplně plyně, tak by mě možná nechal být. Jenže jsem se bála, aby si to nechtěl ověřit. On jse schopný všeho)

Dostala jsem kázání o angličtině. Další upozornění, že mě vyrazí. Už jsem neměla chuť odejít. Už jsem měla chuť do něj něco vrazit za to, jak mě tam týrá. Jestli chce, ať mě nechá jít, ale ať to nenatahuje.

Další otázka. Odpověď jsem znala, jen jsem si nemohla vzpomenout. Odpověď byla volná a napjatá hladina. Na napjatou jsem si nemohla vzpomenout. Popsala jsem mu co to je, kde to najdem, jaké tam jsou podmínky, to slovo mi vypadlo.

Řekl, že je vidět, že to neumím, že mě vyrazí. Neměla jsem sílu odporovat. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Jeho pohledy, jeho gesta, jeho způsob mluvy...nutil mě chtít zemřít. A já se nechala.

Další otázka. Co je kolektor a izolátor. Snažila jsem si vzpomenout na tu jeho přesnou definici. Stejně jsem to řekla svými slovy. Nelíbilo se mu to.

Koukal do indexu na ostatní známky. Všímal si jen trojek. Dvojky nebo jedničky ho nezajímaly. Hlasitě to komentoval.

Bylo vidět, že se mu to líbí. To jak mě dostává na dno. Věděl to. Viděl to. A já neměla sílu to zakrýt. Aby neviděl své vítězství.

Vlastně ani nevím proč mi tu trojku dal, když se mu nic nelíbilo. Možná věděl, že pokud mě vyrazí, už nebudu mít odvahu k němu jít.

Možná si jen hrál. Možná si jen pohrával se mnou. Viděl ten vztek a bezmoc. Věděl, že má můj osud v rukách. Byl tím moc spokojen.

Vylezla jsem na chodbu a myslela, že se složím. Všichni na mě koukali. Všichni mysleli, že mě vyrazil. Jen kámoška pochopila, že se tam muselo stát něco víc. Ale nevěděla co.

Ona byla účastna jiných věcí. Při jejím zkoušení měl 20ti minutový soukromý hovor. A nebral si servítky, co o studentech prohlašoval.

Je mi z něj zle. Velký pan odborník. Ano, možná jeden z největších, které jsme na té škole potkali. Už nechci žádného odborníka vidět.

Vzpamatovala jsem se až za čtyři hodiny, když už jsem byla skoro doma. Přesto o téhle zkoušce nejsem schopná mluvit. Při tom se nic nestalo. Mám ji. Měla bych být šťastná. Ale nejsem.

Lidi jsou ještě horší, než jsem myslela. Ta hnusná naděje, že nemůžou být všichni takoví...nejhorší je, že jsem stále naivní a důvěřivá. I po tomhle.

Bojím se.

Láska..

25. ledna 2009 v 17:43 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Občas se mě někdo zeptá, co si pod tím vlastně představuji a jestli existuje láska na první pohled?

Já si myslím ,že ne. Že jediné, co může být na první pohled je zamilovanost, ale ne láska. Zamilovanost může trvat různě dlouho, ale když pomine, člověk se vrátí do reality, která je v různých odstínech šedi.

Teprve potom může přijít láska. Ta opravdová. Založená na důvěře a úctě jeden k druhému. Již to není to prvotní obdivování jeden druhého. Ale úcta k člověku jako takovému. Pro to, jaký opravdu je, pro to, co dělá a jak se chová v situacích běžného dne. Láska k člověku, který je tu pro nás a my pro něj. Ve chvílích hezkých i zlých.

Není bez práce. Mnoho lidí to ve chvíli, kdy odezní zamilovanost vzdá. A zamilovanost může trvat od několika dnů po několik let.

Ale teprve ve chvíli, kdy zamilovanost pomine a člověk vnímá toho druhého takového jaký opravdu je a ne takového, jakého ho chce mít, může přijít spolu s pocity obdivu, vzpomínkami na krásně prožité chvíle i přežité drobnější krize...teprve pak může přijít láska.

Vždyť dříve vybírali rodiče dětem protějšky. A svazky to byly mnohdy pevnější než v dnešní době, kde si protějšky vybíráme samy. A že jsou spolu lidé jen ze zvyku? Samozřejmě. I láska je zvyk. Ale neměl by to být stereotyp a neměla by být brána jako samozřejmost.

Na lásce musí pracovat oba. Zamilovanost může mít jen jeden.

Co to?

25. ledna 2009 v 12:34 Mé pocity..
Včera se mi podařilo rozpoutat cosi..vlastně ani nevím co..jen jsem byla ovocem a kolem lítaly vosy. Ubránila jsem se, snad i celkem se ctí.

Ale co chtěli? Myslím, že se semnou dá celkem slušně mluvit...ale pokud jsou to jen urážky, tak se holt začnu bránit.

Jen to ve mně opět probudilo pochyby, jestli jsem tu správně. Tedy tam určitě ne, ale to se lehce napraví.

Přemýšlím o lidech, světě, sobě...a vím jednu věc. Nikdy nesmím spadnout tak hluboko, abych měla pocit, že dokážu předělat svět. I když to možná dělám.

Možná to dělám právě tím, že píši sem. Že zaznamenávám své myšlenky a dávám možnost, aby je někdo přečetl. Proč to vlastně dělám?

Jediné jak si mohu odpovědět je tak, že nevím. A nebo právě naopak vím. A nechci si to přiznat. Dělám přesně to, co nechci.

Snažím se "bojovat" za svůj svět. A měnit ten stávající.

Bylo by přeci mnohem jednodužší změnit sebe. Podle světa. Podle jiných.

Asi mám tu "smůlu" že jsem to jednou už zažila a zkusila...a stala se něčí "hračkou" věřící, že to s ní myslí dobře. Ne, jsou věci, co prostě nikoho nenechám.

A tak hlásím tu větu, za kterou mě každý napadá. "Já jsem já a nepokoušejte se mě měnit. Já se podle Vás měnit nenechám" - tohle když napíši, tak budu ubodána...málokdo a hlavně málokomu totiž dojde můj dovětek "změním se jen podle toho jak Já budu POTŘEBOVAT abych v tomto světě přežila...a dočkala se přirozené smrti" o nic jiného v této "hře" na život ani nejde.

Vím, že bojuji s větrnými mlýny. Ale já nikdy, když jde dav do leva, nejdu bezhlavě za ním. A pokud si myslím, že mám jít dál rovně, tak tak půjdu.

Ale jedno vím určitě. Do "starých kolejí" se již nikdy nevrátím, protože to ani není možné. Každý prožitek a zážitek nás může posunout jedině dál a někam jinam. Přísloví, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš platí vždy a všude.

Jediné, kam se mohu vrátit je do své polohy "pohrdání lidmi" kdy většina nestojí ani za to, abych se za nimi ohlédla.

Je to póza. Ochranná bariéra. Protože nemůžu nenávidět. Od té doby, co jsem se naučila odpustit, už to neumím. Jediný, proti komu mohu obrátit svou zlobu jsem já. Možná proto, že vidím věci v souvislostech. A jako takové je i beru. Nic není bez příčiny, žádné věci nejsou bez následku. Svět je systémem akce a reakce.

Je zvláštní, že čím víc mě lidé uráží a shazují, tím více mé sebevědomí roste. Naopak ve chvíli, kdy mě někdo chce povzbudit a možná i pomoci jde mé sebevědomí dolů..respektive, nachází se tam, kde bylo a je stále.

Zde toto vyzní do prázdna...říci tohle jinde, tak jsem ubodána. Jsem srab, že to tam neřeknu?
Lidi jsou zvláštní živočich. Občas se stydím, že mezi ně patřím. Zlatí supi.

23. ledna 2009

23. ledna 2009 v 22:25 Deníček
Kromě smutku z odchodu člověka ani další zpráva není pro mě veselá..

stala se sice již včera, ale neměla jsem sílu sem psát..neudělala jsem zkoušku ze sadovnictví a krajinářství. Dost mě to mrzí a dost mi to komplikuje plány..ale co se dá dělat.

Už jsem se snad naučila, že život jde dál a navíc zkouškové hlavně běží dál, takže se musím učit na další zkoušky..a modlit se, bych se stihla zapsat na další termín sada a ještě navíc to udělala

Vzkaz..

23. ledna 2009 v 22:16 Mé pocity..
Na jednom seznamovacím portálu jsem si založila profil. Já sama osobně jsem se tam s ničím tak moc zlým zatím nepotkala (krom toho, že mě lidé zklamali ještě více než doteď)

Ale dnes jsem dostala jeden vzkaz, který ve mně opět vzbudil pochybnosti o tom, co na tomto světě vlastně dělám. Není to na jednu stranu špatný vzkaz, jeho poslední věta by mě snad mohla i potěšit, ale do té poslední věty je to bohužel realita světa..

Omlouvám se člověku, který mi ho napsal, jelikož nemám možnost reagovat..a já reagovat prostě musím, protože to ve mně vzbudilo spoustu pocitů, takhle by pokoj mohl skončit jako kůlnička..ovšem bez dříví..proto se Ti omlouvám, jelikož Tě nemohu ani kontaktovat, zda-li ho mohu zveřejnit, přeci jen byl psán soukromě..

Moc lidí sem na blog nechodí, ale ti co ano by mohli vědět, na co reaguji..


Bavili jsme se o lidech na seznamce


"Mluvíš tady o dokonalých lidech, je pravda
že povětšinou ty inzeráty na seznamce tak
vyznívají, ale já si spíše myslím že jen zkouší
reakce opačného pohlaví a nebo z toho mají srandu,
že se jiní tady trápí, nedaří se jim najít v
osobním životě spřízněnou dušičku. Dokonalý člověk
přece neexistuje (snad robot ale to zase není
člověk) každý má svojí nějakou špatnou stránku a
co tady píší o sobě a koho hledají je u mě pouho
pouhý blábol (je to jen můj názor).
Souhlasím s tím že jsou ženy i muži kterým to
sluší a mají mozek v hlavě, ale to bývá opravdu
zřídka. Ty máš zkušenosti ze školy, já tak trošku
z osobního života, jak se na mě jiní hodnotí. Mám
jen Střední odborné učiliště a to ještě za
minulého režimu. Tam se (a to můžu potvrdit )
opravdu postupovalo dle znalostí jedince a
nekoukalo se na vizáž (asi je to dnes jinak).
Před časem jsem taky občas vlezl na chat (lidé.cz)
a tam mi bylo řečeno od žen jak vypadám (nebyli to
slova pohodový sympaťák) mohl bych citovat bylo to
dost sprosté, ale nebudu protože nechci abych
vypadal že chci litovat, to v žádném případě.
Nezlobím se za to na ně, je to jejich názor na mou
vizáž a respektuji to. Jen je smutné, že jsem se s
tím setkal dnes i tady (bylo mi to napsáno do
vzkazu), no.....asi si někdo myslí, že je to tady
jen pro krásné.
Jsem tu podruhé, velice krátce, dnes se tady mažu
a na seznamku nepomyslím už ani náhodou, to
přísahám. Přeji Ti hodně úspěchů v životě a můžu
Ti říci že opravdu máš mozek v hlavě, což se
nevidí tak často.
Měj se fajn."



K dokonalým lidem bych poznamenala to, že skutečně neexistují. Bohužel existují lidé, kteří si o sobě myslí, že dokonalí jsou..a Ti jsou nebezpeční. Ze školy bohužel mohu říci, že hezké tvářičky to mají jednodužší, samozřejmě ne u každého..ale jisté výhody tam jsou..
Mrzí mě hlavně chování lidí, které popisuješ, já jsem se s tím osobně nepotkala, ale vytušit se toho dá hodně..třeba i jen z tabule (určité místo na tom portálu) a už vůbec nechápu, jak může někdo někomu napsat něco takhle ošklivého..a už vůbec ne u Tvé fotky..bohužel si někdo snažil zvýšit sebevědomý. Lidi jsou bestie..:-( Často toto dělají lidé, kteří svoji fotku neukáží a lidé, kteří sice fotografii ukáží..ovšem není jejich. Samozřejmě jsou i výjimky s vlastní fotografií..mně opravdu první napadlo "pohodový sympaťák"
Hodně mě to tu zklamalo a Tvůj odchod mě mrzí. Ale chápu ho. Ani já nemám moc chuť zůstávat tam. Strašně moc Ti děkuji, nastínil jsi mi cestu dál..moc mě mrzí, že jsi z mého života odešel ještě dřív, než jsi do něj stihl více vstoupit..říkám stále, že úžasných lidí moc není a je škoda je ztrácet, já za posledních pár týdnů potkala dva. Bohužel jsi odešel velice záhy.



Nepsali jsme si dlouho, snad jsme si vyměnili 3x vzkaz..ale odchod tohoto zajímavého a hlavně myslícího člověka z mého života mě opravdu mrzí. Vlastně po přečtení tohoto vzkazu ve mně něco opět spadlo..ne tedy tak abych se schovala před světem, ale tak, abych se ještě více uzavřela a dávala si pozor na to co kdo ví o mých citech..



Ukázalo mi to, že nejsem jediná, na koho se lidé neumí dívat ve správném světle. O to víc, že se jedná o člověka, jehož vzkazy měli hlavu a patu. A navíc dost rozumnou.


Neumím vyjádřit co přesně cítím, ale rozhodně je to smutek nad lidmi. Vím, že i tohle bude člověk, na kterého budu vzpomínat, a doufat, že nakonec potká svoji spřízněnou dušičku a bude se mít fajn. Pravdu se nikdy nedovím.


Navíc mu musím poděkovat, protože i díky němu mi došlo, co se mi na lidech líbí nejvíc. Stále říkám, že mi na vizáži nezáleží..a není to pravda..strašně se mi líbí úsměv. A když si to vezmu zpětně, u obou bývalých partnerů to byla právě chvíle, kdy měli na tváři úsměv, kdy jsem byla nejšťastnější..a oba se uměli usmívat moc krásně..ale úsměv má krásný snad každý člověk..


Doufám jen, že zveřejněním tohoto vzkazu jsem Nikoho nerozlobila, pokud náhodou zabrousí na tyto stránky..protože si ho moc vážím. Je jeden z mála, který mi dává naději, že přesto, že většina lidí je jen "prázdnější nádobou" jsou i lidé, pro které stojí za to žít..a hledat je.


H. mi často říká, abych tolik nemyslela, že svět bude jednodužší..a má pravdu, ale já prostě myslet musím. Je to jediný způsob jak přežít...vlastně k čemu..ke smrti? Ono je to asi jedno..konec máme stejný všichni..ale myslet prostě musím..Mozek nevypnu kvůli nikomu. Je to jediný způsob, jak se ochránit.


Jsem ráda, že mám přátele jako je B, M, H a H...P se kolem jen mihl..snad tu budu brzy psát o dalším pro mě zajímavém člověku.

Pročetla jsem si svůj blog..

18. ledna 2009 v 22:08 Mé pocity..
..a jsem ráda, že můžu konstatovat, že za nic co jsem zde napsala se nemusím stydět..vše co jsem za ten necelý rok napsala je psáno tak, jak to život přinášel..za své pocity se opravdu nestydím, ačkoliv by mi jistě někdo neřkl, že bych měla :-)

Jediné, co jsem snad trošku ošidila je vzpomínka na loňský rok, která byla psána v odrazu posledních událostí.

Zanedbala jsem díky tomu spoustu důležitých událostí.

První událostí vůbec bylo založení tohoto blogu. Blíží se roční výročí :-)
Další událostí a to asi úplně nejdůležitější z celého roku, bylo nalezení vodácké party, z kterýchžto lidí se stali dobří přátelé i mimo vodu..

Celé to byla úplně náhoda..a já děkuji své šťastné hvězdě.
Ano, přišla jsem o nějaké přátele, ale ne tak úplně, stále se spolu ve škole bavíme, školní starosti si dělíme, pomáháme si...ale ten život mimo školu se nějak rozdělil..

Prožila jsem několik nádherných dnů na vodě, ačkoliv jsem počítala, že budu suchozemskou krysou. Je to o to lepší, že i já a vypadá to, že i vodácká parta má chuť, abych se připojila i tento rok :-) čehož samozřejmě moooc ráda využiju, protože bez vody si to neumím představit..

Řešila jsem také dilema co se životem, ne, nevyřešila jsem ho, ale trošku víc vím co od života chci. A to je důležité. Vděčím za to i letní praxi na farmě, kam se doufám zas na pár dní vrátím, až zas budu mít trošku času :-)

Navíc jsem udělala zkoušku z matiky, která rozhodovala o mém setrvání na škole..přiznejme si to, kdybych jí neudělala, tak mě vyhodili. Ufff!

Odchovala jsem také činčilý dvojčátka, která mají obě fajn domov, což je pro mě také mooc důležité, když přijdou na tento svět i díky mně..musím se o ně postarat.

Přišla i smutná událost, kdy jsem se s jednou činčilkou musela rozloučit, když náhle zemřela. Mám Deryho stále v srdci..

Díky tomu, že jsem si na letošní rok dala volitelný předmět jezdectví, jsem se konečně naučila koně nasedlat, nauzdit..a také jsem zažila svůj první "řízený" cval...a také jeden pád, ale ten nebyl první :o)

Asi i teď jsem zapomněla na spousty důležitých událostí, kterými byl tento rok zcela nabyt..

A k té poslední události, která ovládala a stále ovládá tento blog několik posledních týdnů..jsem za vše co se stalo moc ráda.

Vím, že to může znít dost divně, dost to bolelo, dneska už nemám takový pocit velké bolesti..naopak mám pocit, že mě to posunulo dál. A za každou takovou věc jsem moc ráda. Navíc jsem vyšla bohatší o dalšího kamaráda. Co si mohu přát víc?

Snad aby všichni lidi, které kdy potkám, jednali stejně narovinu jako on, a abych i já měla sílu takto s nimi jednat. Určitě to pro něj nebylo jednoduché. Ale v mých očích tím skutečně stoupl. A nejsou to jen nějaké mé žvásty..snažím se tu vždycky psát tak, jak to cítím...a věřím, že své pocity člověk může zatajovat pár dní...ale na téměř rok psaném blogu se to snad již poznat dá..
Alespoň já tomu věřím...a čemu věříte vy...no, kdo mě zná osobně, tak ví..a pro ostatní tu stejně můžu psát jak chci..

Jen snad jedna věc mě mrzí, a to i přes to, že se celkem snažím se hlídat...našla jsem dost chyb a překlepů, a ne ke všemu jsem se ještě dostala, abych to opravila.

Nebudu slibovat, že další články budou bez chyb...ale vím, že se na to musím zaměřit trošku víc..ať to tu nějak vypadá...máme krásný jazyk a je škoda ho kazit..

(tak teď doufám, že v tomhle článku bude méně, než 50chyb ;-) )

18. ledna 2009

18. ledna 2009 v 13:14 Deníček
Dneska jsem v pohodě :-)

Čas asi bude vždycky nejlepší lékař a už začíná působit. Takže není co řešit. :-)

Šrotím se do školy, nic jiného se snad neděje..

Jen bych chtěla říci, že mi zůstala naděje, že nezůstanu sama. Tedy vnitřní naděje, samozřejmě. Okolí si stejně bude vždycky dělat co chce. :-D ale tak to má být!

No, nechci jásat, že jsem z toho venku, zítra třeba zas bude skučobol na srdíčku, je to prostě život :-)

Jsem ráda, že už vím, že nechci být na vždy sama, a zároveň jsem ráda, že nikam nespěchám, ale v klidu vše nechávám plynout...lepší, než "tlačit na pilu" :-)

Věrnost..

17. ledna 2009 v 14:23 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
..pro dnešní svět asi již něco zbytečného a bezcenného, vždyť se s tím potkáváme na každém kroku..proč by to mělo pro lidi být "in" když ať se člověk podívá do jakýchkoliv novin, na jakýkoliv televizní kanál či zabrousí na netu, jsou nám dáni na odiv "významné" (jak pro koho) osobnosti, které asi již konzum polapil naplno, takže se stejně nechovají pouze v megacentrech, ale i doma..

Možná i to je důvod mého pocitu zhnusení nad světem, kde se slaví úspěchy těch nepoctivých a na lidi čistého ducha i svědomí se zapomíná..či spíše bývají vyštváni.

Asi nemám být proč zhnusená, mé vnímání věrnosti je asi druhý extrém...chorobná věrnost..ať milovanému člověku, tak jakémukoliv stroji, který se mnou něco prožil a přežil..

Vzpomínám na tu lítost loučení v 5ti letech s naší starou bílou stopětkou s černou střechou..možná to mělo i ten důvod, že měl jméno..Honzík..koukala jsem na něj a bylo mi smutno..dnes už nemáme ani to auto, co přišlo po Honzíkovi, Žabička Cecilka, zelený fáčko..

Není to moc dlouho co jsme se rozloučili, i na ni vzpomínám, vždyť stoprocentně sloužila snad 19let..až když se teď kouknu na taťku za volantem toho jiného auta, které je bezjména, dochází mi, že to bylo fakt potřeba, taťka jakoby "vyrostl" přesto, že na svém způsobu jízdy, kterému věřím, nic nezměnil a nestal se z něj pirát silnic, prostě se za tím volantem cítí lépe.

Poslední s čím jsem se musela rozloučit je telefon..telefon, který mi nosil dobré zprávy v dobách nevýslovného štěstí, a ten telefon, který mi nosil ty hrozné zprávy v dobách pekla na zemi..Telefon, u kterého jsem začla nesnášet zvonění a jemuž jsem nakonec jako jediný projev radosti z příchozí zprávy či volání dovolila rozsvítit displey.

Je ironií osudu, že právě ten displey byl příčinou výměny. Ale bylo mi z toho opravdu smutno. Ten telefon jsem měla několik let a vlastně jsem to jeho vyzvánění či vybrace nepotřebovala, prostě jsem se na něj podívala a někdo volal či psal SMS..nefungovalo to vždy, ale většina lidí se mi dovolala při prvním volání..to s novým telefonem neumím..

Vyprávěla jsem to, když jsem si přinesla nový telefon a chtělo se mi pomalu brečet, H. a ten mi řekl něco, co bude asi prostě pravda.."Jseš prostě věrná a to je hezký"

Nevím sice, jestli je to pro tento svět ten pravý přínos, ale je to prostě tak..umím být věrná "až za hrob" a docela mě to děsí..

16. ledna 2009

16. ledna 2009 v 17:12 Deníček
Vůbec nic se neděje, jsem doma a snažím se (m)učit na zkoušky, i když mi to moc nejde..

Myšlenky mi lítaj všude kolem..asi bych potřebovala, aby začlo svítit sluníčko, tohle počasí je na mojí povahu přesně to, co nepotřebuju..

Včera jsem ani nenašla sílu se přihlásit na ICQ, a když jsem přeci jen na to tlačítko "přihlásit" klikla, tak jsem tam odtud zase zdrhla..

Nemám smích, nemám humor, nemám sílu s nikým mluvit..a přece bych to asi potřebovala..

Kdybych aspoň věděla proč mi je tak, jak mi je...vždyť mě nemá krom školy která je zatím ok co trápit

Vyřešená minulost..

16. ledna 2009 v 17:05 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Občas teď zabrousím na stránky seznamky, jen tak kouknout po inzerátech, zjistit co to vlastně venku chodí za lidi..

Dost často se zde nachází požadavek na vyřešenou minulost. Dost jsem o tom přemýšlela co to je..a jestli ji mám já vyřešenou..

Kdyby na mě jen tak někdo tuhle otázku "Máš vyřešenou minulost?" vyhrkl, řekla bych že rozhodně ano..ale když se tak nad tím zamyslím..

Z posledního vztahu si nesu svůj strach a pochybnosti..vlastně ani nevím, jestli jsem na další vztah připravená..můžu takhle hovořit o vyřešené minulosti, pokud na můj další život bude mít vliv?

A lze mít vůbec vyřešenou minulost, když každé konání ovlivňuje člověka do budoucna?

Dost mě zaujal inzerát člověka, který psal, že sice není sám, ale že mu to ve vztahu neklape, ale že neumí být sám, proto hledá někoho, ke komu by rovnou "přešel" a dokázal se rozejít se stávající dívkou (je mi jí líto a on je asi srab) Na konec inzerátu nezapomněl připojit větu: "Mám vyřešenou minulost"

Zůstala jsem na to koukat, protože už opravdu nevím, co tou vyřešenou minulostí lidé myslí..

Utvrzuje mě to v představě, že těm tvorům nemůžu vživotě rozumět

12. ledna 2009

12. ledna 2009 v 17:16 Deníček
Podle portálu Novinky.cz má být dnešek nejdepresivnějším dnem roku.
Doufám, že je to pravda :-)

Zase tak špatné to se mnou není..sice jsem dnes musela jednoho člověka odmítnout, což mě mrzí, ale prostě je to tak...stále mu daleko méně ublížím, když mu to řeknu rovnou, než kdybych ho "tahala za nos"

Také jsem dnes udělala ráno zkoušku (což byla asi hlavní akce dne, a já ji tu mám pomalu nakonec..:-D No dostala jsem za 2, sice písemku jsem měla 1-2, ale nechtěla jsem se nechat zkoušet ústně..možná kdyby to bylo 2-3 tak budu bojovat o 2, ale takhle..nejsem takový bojovník..

Bohužel nám to nezapsal do indexu. Se školou nemají problémy jen studenti, ale i někteří vyučující.. pokud to je tak, jak nám řekl, tak v říjnu dostali od školy podepsat smlouvy, které podepsali, ale škola jim smlouvy ještě nevrátila se svým podpisem.
Takže vyučují bez smlouvy. Což vyučujícím samozřejmě vadí (velice chápu) takže se rozhodli bojovat. (a my jsme jako rukojmí? - no tak trochu asi ano)

Vyučující se rozhodli, že mají dvě možnosti. Nevypsat pro nás studenty termíny zkoušek, dokud nebudou mít v ruce smlouvu (což se může táhnout ještě měsíce) a nebo je vypsat, zapsat si známku k sobě, do školních lejster, ale ne do systému a ne k nám do indexu.

Vybrali si (díkybohu) druhou možnost, pro nás ne tak stresující, ale i tak celkem závažnou...bez zapsaných zkoušek nás nepustí ke státnicím, samozřejmě.

Doufám, že škola brzy dostane rozum...už jim to trvá 4měsíce..

A snad poslední událostí dnešního dne je pořízení nového telefonu. Ne, že bych po něm nějak extra toužila, naopak mě moc mrzí, že starý dosloužil...no, dosloužil...on funguje, má na display ten obrázek co tam má mít, hodiny ukazuje, jen občas když ho potřebuju, tak se mu rozpadne obraz, zamrzne, či tak různě...já ho moc nepoužívám, ale mám zvláštní vlastnost, že přeci jen chci aby věci které mám fungovali.

Diplom za SONB

12. ledna 2009 v 17:06 Ocenění od jiného blogu
Tak se mohu "pochlubit" za poslední místo v SONB :-)

Ale přesto je to pro mě úspěch, jelikož jsem nikde neprosila o hlasy a přesto jsem dostala 2!
Takže dostávat hlasy bez "somračení" na cizích blozích je možné...;-)

Děkuji za diplomek!

Tak ještě nejsem ve "starých kolejích"

11. ledna 2009 v 12:59 Mé pocity..
I když jsem doufala, že se tam pomalu blížím, začínám mít pocit, že už tam nikdy nedojdu, nějak se mi nedaří zavřít bránu..

Včera večer H nenapsal ani neprozvonil, že je v pořádku z práce doma, což je samozřejmě v pohodě, ačkoliv za poslední měsíc jsme si celkem zvykli se vzájemně informovat, ale já jsem taky nepsala, nebudu otravovat, jsme přátelé a každý potřebujem svůj klid..

Ale ačkoliv mysl si nic nepřipouštěla, podvědomí v noci pracovalo o 107. Noční můry s autonehodou, pádu z mostu, až nakonec po takovou absurditu jako uspání uspávací střelou místo gorily..no o koho se asi jednalo.. :-(

Navíc při snídani v rádiu hráli nějakou písničku...takovou tu mojí notu, co probouzí city a pocity, že mi tiše kapali slzy do housky aniž bych chtěla...

Závěr tedy je, že jsem v ještě větším průšvihu, než se zdálo...a náprava bude nadlouho.

Možná to mají za následek zadržované emoce, které se prostě derou ven a jeden večer slz byl málo...kdo ví...

Snad už tomu bude konec a první zkouška mě vrátí zpět do další šedé reality dne a já se konečně začnu soustředit na něco podstatnějšího, než jsem já a přestanu se pitvat.

Spinkající rybičky

10. ledna 2009 v 16:03 Veselé příběhy ze života
Jedhono dne ráno, když jsme přišli do práce do zooobchodu (teda, to je "o") nás čekalo nemilé překvapení v podobě nemocných rybek v akváriu.

Již ráno, ještě před otevřením jsme vylovili půlku akvárka rybiček, označili karanténou a kolega začal s léčbou dle instrukcí na krabičce meducíny. (samozřejmě jsme přidali do vody sůl - dává se 1polévková lžíce na 10 l akvária - účel je zrychlit reakci na účinnou látku)

Odpoledne přišel obchodník s rybičkami, přivezl nové rybičky do ostatních akvárií a my mu přednesli problém postiženého akvária, protože takovou kalamitu jsme ještě nezažili.

Byli jsme poučeni, že jsme meducínou moc šetřili a při takto velké nákaze se tam toho musí dát více. Vzal do ruky lahvičku a v podstatě ji do akvárka obrátil.

Rybičky zavřeli hubičky, stáhli ploutvičky a skoro polovina se jich položila na záda. Prý to byli nejslabší kusy, které by stejně nepřežili.

Vylovili jsme tedy nepřeživší rybičky a den pokračoval.

Nebyla jsem zrovna u kasy, tak jsem procházela po obchodě a rovnala regáli, když jsem si všimla, že někdo stojí u akvárií. Vydala jsem se tedy zeptat, jestli by chtěli nějakou rybičku.

Byl to asi tatínek s malou dcerkou, koukali do akvárek, a těsně předtím, než jsem se k nim přiblížila, slyšela jsem holčičku jak povídá "tady ty rybičky asi spinkaj!"

Nedošla jsem k nim...šla jsem za regál, protože jsem se musela smát. Bylo mi jasné, že další rybičky nepřežili agresivní léčbu pana odborníka, nevěděla jsem však ještě, že skutečně leží na boku na kamínkách.

Počkala jsem, až se vzdálí od akvárií a nenápadně nebohé rybky vylovila. Z celého akvária jsme nezachránili snad žádnou, nevím jestli bychom nějakou zachránili při naší mírné léčbě, každopádně takhle to šlo velice rychle.

Tak jsem opět naletěla..

10. ledna 2009 v 15:28 Mé pocity..
Vlastně sice nevím doteď komu a jaký to má cíl...ale určitě si to tu přečte...:o) Tak hlavně, jestli se ten dotyčný (ta dotyčná) dostatečně baví...tak vlastně můžu být spokojená.

A já vlastně jsem, protože je mi to jedno. Když to tomu člověku za to stojí...tak ať si dělá co chce ;-)

Jen jsem to potřebovala říci, že něco vím...a k tomu tenhle blog prostě slouží, jako ventil..
Bav se dál...

Toto je článek plný slovíček "tak" a je to proto, že už jsem si kdysi slíbila, že nikomu nenaletím, stejně tak, jako jsem slíbila, že slovíčku "tak" se budu vyhýbat.

Ano, vyhýbat se budu oboum věcem...pokud to půjde :-)

Když něco učíte rodiče...

9. ledna 2009 v 21:20 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
je to někdy opravdu utrpení..

ale když si představím sebe tak za 30 let, jak jednou mé případné děti učí něco mě, kdy i za můj život se třeba vše posune tak strašně dopředu, že už také nebudu mít chuť se učit něco nového..

raději schovám své oči zvednouté vsloup a po padesáté ukáži tlačítko na telefonu, kterým se lze rychle dostat do seznamu kontaktů..

jednou budu ráda, když i mé děti budou ke mně schovívavé a nebudou si myslet, že tak pravěkého člověka nikdo jiný doma nemá :-)

9. ledna 2009

9. ledna 2009 v 21:14 Deníček
Nic se neděje,

včera jsem přijela domů, snažím se učit na zkoušku, v neděli jedu do Prahy a v po a út mám zkoušky. Bylo by fajn je dát.

Stejně jsem ale myšlenkama jinde..s tím holt jen tak nic neudělám..

Křižovatka

8. ledna 2009 v 12:49 Něco o mně
Čím dál víc mi dochází, že stojím na jakési pomyslné křižovatce života

Když vše dobře dopadne, tak za pár měsíců můžu totálně změnit svůj dosavadní život..a mám hned několik věcí podle kterých ho mohu změnit, a nebo ho nechat v podstatě stejný..

Na jednu stranu je to fajn pocit, na druhou stranu mě to děsí, protože další krok už navždy může ovlivnit můj život, už to není jen hra, někam se schovat a časem se rozhodnout co dál...teď už to může být také.

Pokud bych nic nezměnila, tak bych se opět schovala..a to já už moc nechci, už chci na nějakém svém cíli konečně začít pracovat, zatím můj život nemá nejmenší smysl, a kdybych náhle zmizela, tak si nikdo nevšimne, že jsem tu byla...ono ani pak si třeba nevšimne, ale aspoň ten pocit..

Takže za pár měsíců se mi otevře cesta a je jen na mně, kde třeba zakotvím, otevřenou mám celou republiku, když budu chtít tak i celý svět...stačí se jen nebát a roztáhnout křídla..

Tak kam se vydat? Je tu možnost vydat se tam, kde najdu práci která by mě mohla bavit, a kde najdu bydlení, kdyby se někde našel člověk který by za to stál, mohla bych se přesunout i jeho směrem, nebo si najít novou školu s fajn oborem který by mě bavil (což podle názvu ani názvu předmětů se nepozná) a vrhnout se tam..

Ještě je na rozhodování čas...chci co nejdelší dobu si ponechat všechny možnosti otevřené...třeba se některé zavřou sami, třeba se otevřou jiné, a třeba budu mít "vodítko" k čemu se rozhodnout..

Snad to dopadne dobře.

Staré koleje?

8. ledna 2009 v 12:41 Mé pocity..
Mám pocit, jako že se vracím zase do myšlenek, které jsem měla ještě před měsícem..

Nevím, jestli se tam tak úplně vrátit chci, ale hlavou mi zní myšlenky, že je to to nejlepší, co můžu pro sebe udělat..

Běhají mi tam věty jako: Proto jsi se celou dobu s nikým nedávala moc do řeči, Víš proč to děláš, že se schováváš, Víš proč chceš být sama, Víš proč si nechceš nikoho pustit k tělu, Celou dobu jsi byla v pohodě a pak s Tebou jeden chlap zamává, máš to zapotřebí?, Proč si zas připouštíš ten pocit samoty, když to ani není pravda, Proč si komplikuješ život?

A tak se postupně vracím ke svým starým myšlenkám, že to nemá smysl, asi bych si popis měla změnit na pesimistu, ale ono je to jak v čem..

Občas ještě promluví i druhá strana: To chceš opravdu být navždy sama? A kdy chceš někoho najít? v 50ti?..

Nakonec to nechám být, nějak bylo, nějak bude..nemá smysl se tím trápit, na trápení je spousta jiných věcí a navíc na to nemám ani čas. Což je asi lepší, než mít spousty času a trápit se.

Možná někomu přijdu povrchní, podle toho co tu píšu, podle toho jak mě zná..

Ale i tenhle blog je jen mezistupeň...opravdové city se dějí tam uvnitř hluboko ve mně. Jak je postupně luštím, tak je sem dávám, ale cit převedený do písmenek jsou zas jen písmenka, na něco prostě slova nestačí..

Neznamená to ale, že bych přestala milovat...možná pro to "ne" miluju ještě víc...obdivuju lidi, kteří jednají narovinu, o to víc si Ho vážím.