Březen 2009

Povaha "na zabití"

30. března 2009 v 20:22 Něco o mně
:o) jo, tak to jsem přesně já

Kombinace flegmaticko-melancholická...opravdu není ideální :-D
Většinou v běžném životě převáží flegmatik, ale když vykoukne melancholik, tak to je nejlepší to zabalit.. a jít spát..jenže copak lze spát celý den :-D
Nj, ono to zas odezní...ale přežít takový den je tedy fuška, ale copak já..představa, že by to někdo musel trpět se mnou, je dost hrozná :-) Alespoň ta nálada se celkem udržela

Výchovné koncerty

29. března 2009 v 21:29 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Bavili jsme se dnes s kamarádem o dětech a jejich věčném hlaholení (no, spíš bych řekla vřískotu kamkoliv přijdou, ale nebudu tak kritická)

Zavzpomínala jsem na dobu na základní škole a výchovné koncerty a divadla. Vlastně ani nevím, jesli ještě něco takového v dnešní době existuje.

Ono je to vlastně jedno, protože to byla akce, kterou žáci přivítali, protože to bylo místo školy. Ale samotná akce je nikterak nezajímala. A to mohu posoudit jak z místa v hledišti, tak i "z prken, která znamenají svět".

Neměla jsem tyto koncerty ráda. Zpívali jsme na nich se sborem. Plně chápu, že to žádné teenagery a puberťáky bavit nemohlo. Natož, aby se tam někdo choval jak má. Ale překvapovalo mě, jak lidé, kteří se mnou stávali na pódiu a taktéž si stěžovali na atmosféru v sále, pranic svým kolegům poté, co jsme se přesunuli do hlediště, situaci neulehčovali.

Před pár lety jsem poslouchala rozhovor s jedním hercem, který na takováto představení vzpomínal..a měl dost podobné vzpomínky jako já.

Zajímalo by mě, jaký přínos to pro děti potom má. Bylo nám to vždy vykládáno jako "naučit se chovat na různých akcích" ale popravdě...co člověk nemá od rodičů, škola může suplovat asi dost těžko.

25. března 2009

28. března 2009 v 22:03 Deníček
Ráno v 6:51 přišel e-mail od vyučujícího, kterého máme na teraristiku, že se dnešní výuka přesouvá do ZOO Praha.

Asi jsem se mezi ostatní spolustudenty moc dobře nezapsala, neboť hromadné vstupné bylo od 10ti lidí a nás se sešlo 10 (ale je nás zapsaných 40) Jenže já mám do zoo roční vstupenku..a nějak jsem si odmítla kvůli nim kupovat lístek :-) Takže místo 90Kč zaplatili 100Kč..asi to budu mít dost dlouho na talíři :-D
Bylo moc fajn tam stát a poslouchat výklad za a) od člověka, který ví o čem mluví a za b) od člověka, který zná tuto ZOO "z druhé strany" tedy ty vnitřní vztahy uvnitř, jak jaký pavilon a proč vznikal.. a samozřejmě spoustu "drbů" Ale každopádně se člověk dozvěděl moc zajímavých věcí o zvířatech, kterých by si jinak skoro nevšiml

Když jsme v zoo skončili se zavírací dobou, odebrali jsme se s H do pizzerky..a následně dorazili se spožděním na náš vodácký sraz, ale prošlo nám to :-)

Dohodli jsme se na všem co jsme potřebovali a dokonce i k mé plné spokojenosti :-) Tak snad vše klapne. Rozcházeli jsme se až kousek před půlnocí, byl to moc fajn večer a dokonce se mi podařilo zapomenout na starosti běžného dne..o to prudčeji dorazili ráno :-/

24. března 2009

24. března 2009 v 21:40 Deníček
Tak nám padla vláda...

..ne, nebojte, nezapomněla jsem, že nechci psát "tak" na začátku každého článku..jen jsem si vzpomněla na Švejka a paní Müllerovou.."Tak nám zabili Ferdinanda.."

Je mi z toho trošku divně. Země v krizi, předsednictví EU...jsem zvědavá, jak to pánové nahoře vymyslí...ostuda je to už teď, uvidíme, jestli bude větší nebo menší.

Nejsem modrá, nejsem oranžová, ani červená...a i když mám na sobě zelené tričko, tak ani s nimi nemohu úplně ve všem souhlasit, a je mi jedno jestli s Bursíkem či Kuchtovou. O těch posledních ani nemluvím..

Přesto jsem do poslední chvíle nevěřila, (já naivní), že tam nahoře nemají rozum..a nepočkají aspoň na konec předsednictví.

Člověk si tak aspoň o každém udělá další obrázek...jen tedy...koho? (volit) To už je skoro jako ta Nerudovská otázka "kam s ní?" (slámou-odpadem)

Ale abych probrala i to dnešní počasí...tak od šesti od rána mi svítí do očí, aby přes poledne padaly kroupy a odpoledne nastala chumelenice :-D jj, březen je ještě stále tady.

Provizní systém

20. března 2009 v 15:31 Logika
Vlastníte-li internetové stránky s jakýmkoliv zaměřením, můžete využít našeho provizního systému, který Vám umožní vydělávat peníze za uskutečněné nákupy přes Váš unikátní odkaz na náš internetový obchod.

Jak systém funguje

Pokud umístíte na své stránky textový odkaz, banner či ikonku s Vašim unikátním odkazem (který Vám systém po registraci přidělí viz. Váš odkaz) a zákazník klikne na tento odkaz, bude automaticky přesměrován do našeho e-shopu. Ve chvíli, kdy tento zákazník vytvoří objednávku, objednávkový systém uloží k Vašemu uživatelskému jménu tuto objednávku.

V okamžiku, kdy je objednávka z naší strany vyřízena, provizní systém Vám automaticky přidělí provizi ve výši 0.00% z celkové ceny objednaného zboží (do celkové ceny se nepočítá cena dopravy). Objednávky, které byly vytvořeny přes Váš unikátní odkaz můžete sledovat pod odkazem Stav účtu. Po dosažení minimální částky 200 Kč Vám provizní systém umožní nechat si zaslat provizi na Vámi zadaný bankovní účet. (viz. Zaslat peníze).


kdypak se asi člověk k těm 200Kč dohrabe? :-D

Vítězství žen?

20. března 2009 v 12:47 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Právě probíhá sjezd ČSSD.

Spousta řečí, tak jako na všech schůzích kohokoliv. Spousta slibů. Jako všude a od všech. Ale to vidíme všude. Protipovodňová opatření. Dálnice D1. Odpis uhlí. Reformy..

Ale to je snad kapitola sama pro sebe.

ČSSD volí předsedu strany a místopředsedy. Tedy až zítra. Tři lidé mají zvolení jisté. Předseda a dva místopředsedové. Dobře, nemají protikandidáta, není co řešit.

Jen mě zarazilo, že zvolení jednoho - tedy jedné - místopředsedkyně je jisté, protože to má zajištěno stanovami:

Čl. 29
SJEZD ČSSD

e) volí a odvolává statutárního místopředsedu a další místopředsedy; nejméně do funkce
jednoho místopředsedy ČSSD musí být zvolena žena; v mimořádných případech může
volbu místopředsedů delegovat na ÚVV, který ji provede na svém prvém zasedání,

Je to vlastně záslužné. Boj proti diskriminaci žen.

Nehlásím se k feministkám, i když nevím, proč bych nemohla vzít do ruky šroubovák a chlap koště. Proč by žena měla za tu samou práci brát menší plat než muž. Ale jsou stále činnosti, které patří mužům. Než bude chlap rodit, to také bude ještě nějakou dobu trvat.

Jen nevím, jestli to, že někdo si vymyslí pravidlo, zvýhodňující jedno pohlaví, je opravdu to vítězství. Jestli spíše neukazuje na to, že žena není rovnoprávná, proto ji musíme pomoci stanovami.

Takové zvolení by mě osobně moc netěšilo. Nebyla bych zvolena pro mou osobu, ale proto, že to nějaké předpisy přikazují.

EDIT: Právě jsem zaznamenala informaci, že kandidátka zvolena nebyla...volba se tedy bude muset opakovat...jsem zvědavá, jak tento "patos" vyřeší :o)

EDIT2: Ačkoliv včera se na post místopředsedkyně hlásila jedna žena, po jejím včerejším nezvolení je dnes navrženo žen sedm! To je skoro více, než včera celkový počet kandidátů na všechna místopředsednická křesla....jsem zvědavá, jak ten "kabaret" bude pokračovat.

Popravdě, mě by takové handrkování o "ženu v křesle" celkem uráželo...ale prachy jsou prachy..

Milostný život hrochů..

17. března 2009 v 20:26 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
...aneb den v zoo

Dnešek jsem trávila v zoologické zahradě. A spolu se mnou i jiní lidé, včetně mnoha školních výprav a jiných lidí..

Moc lidí do zoo březnové počasí nenalákalo, přesto jich bylo dost, abychom se stále potkávali. A já mohla poslouchat spoustu povídání...či spíše posudků na zvířata a jejich chování..

Miluju tyhle dny v zoo, když mě nikdo netahá od klece ke kleci a já mohu u jednoho výběhu trávit více času, než jen proběhnout kolem.














První poznání, ale vlastně nic překvapujícího, mi dala náctiletá slečna, která navštívila zoo jako výlet ze školy..při cestě (skoroběhu) kolem výběhu s tapýry prohlásila, že je to ošklivé prase..škoda, když o někom nevím, jak se jmenuje, podívám se na tabulku...ale to tu řešit nechci...snad bych to jen vztáhla na dnešní dobu..a první dojem. Kterému je dávána čímdál větší důležitost...kdo či co nezaujme hned a okamžitě, nemá šanci.


Nakonec jsem se zašla podívat do pavilonu velkých savců..na hrochy. A vlastně z toho ten název..i když pravda zavádějící, neb podle velikosti jedinců nešlo o pár, nýbrž o mládě a typuji jeho matku. Otec hroch se potáběl v bazénku, matka hrošice stála napůl ve vodě a napůl na suchu a mládě hroše stálo nad mamkou na suchu...a vypadalo to, jako, že se s mamkou mazlí, hladí ji tlamou po hlavě..ale možná to bylo jen z lidského hlediska..třeba šlo jen o to přesvědčit toho velkého tvora, aby uhnul a mládě mohlo také do vody :o)

Což se také stalo, mládě začalo plavat kolem rodičů a začalo do nich šťouchat...v tu chvíli přišla paní, podívala se, konstatovala, že mláděti matka překáží (tedy paní nemohla posoudit, že se jedná o mládě, protože je už dost velké)..a zase odběhla..

Mládě doráželo na rodiče, až to maminka nevydržela a jemně! opravdu jen tak jako výhružka nemyšlená vážně! se ohnala..když procházela (probíhala?) kolem další paní..a vypadlo z ní, že jsou nějací nerudní..

No nedivte se. Mít malý bazének a nemoci si od věčně otravujícího a nudícího se mláděte odpočinout..byl by nervní každý z nás..a ne jen tak mírně :-)

Takže až budeme zase něco kritizovat...zamysleme se, jestli aspoň trošku tomu víme..




17. března 2009

17. března 2009 v 17:35 Deníček
Od včerejšího dne jsem doufala, že dnes bude hezky a vyrazím zas do ZOO. Když jsem ráno vyhlédla z okna, všechny plány jsem hned raději vypla, protože ten déšť, co jsem viděla, tomu nedával naději.

Vyměnila jsem si tedy povlečení a deku, zašla si prodloužit ISIC kartu a vyrazila do knihovny vrátit knihu, neb mně jí systém odmítl prodloužit (tedy prodloužit její výpůjční lhůtu - mizera!)

Když jsem tohle všechno měla hotové, bylo sice už dost po desáté, ale přestalo pršet. I když jsem do zoo chtěla vyrazit hned ráno, kdy tam bude klid a jen minimum návštěvníků, doufala jsem, že pro špatné počasí si to dost lidí rozmyslelo a bude tam pohoda.

Když jsem tam přijela, tak jsem se celkem zděsila, ale zástupy lidí byly jen kolem vchodu, kde se houfovaly výpravy, které zoo opouštěly.

Takže jsem si užila fajn den :-) a teď zas vzhůru do bakalářky..

Poslední slovo..

15. března 2009 v 22:40 Něco o mně
to je něco, co mě trápí...a asi mnoho lidí kolem mě musí neustále otravovat..však to vidíte i zde..že ho mám většinou já..

Kdysi jsem se to naučila, protože jsem věděla, že se odemě očekává odpověď, jakákoliv a na cokoliv, ale hlavně odpověď...i když pak to začalo samozřejmě vadit i dotyčnému..nedivím se...ale zlozvyků se člověk špatně zbavuje. Nicméně se o to snažím..i když bez velkého úspěchu...ale občas se to i povede.

Hlavně hlavu vzhůru a úsměv...je tu jaro a s ním hromada báječných dní!

Krize..

15. března 2009 v 16:26 Mé pocity..
nechci zde hovořit o té krizi finanční, o té už tolik lidí něco napsalo, že další žvást už není třeba.

Chtěla bych se věnovat krizím vztahů..tahle zima nebyla jednoduchá pro nikoho. I já si prošla obdobým, které bych nejradši zapomněla..ale nemělo to vliv jen na mě, coby osobu svobodnou a nezadanou, ale i na lidi zadané...

Kamarádi i kamarádky...mnoho z nich řešilo či ještě řeší otázku "být či nebýt" ve stávajícím vztahu.

Zima není jednoduchým obdobím pro nikoho..jen mě zaráží, že si chodí pro rady ke "vztahové trosce" či jak se nazvat :-D Přeci jen, učit se od poražených...jsem ale ráda, že ve mně mají takovou důvěru se svěřit.

Ve chvílích, kdy mi ty situace popisují, mám vždycky mnoho chutí je pobídnout k opuštění takového vztahu..ale když se nad tím člověk zamyslí...teď mají něco "jistého" a když se toho vzdají, může být mnohem hůř. Ale také lépe, samozřejmě. Ale přeci jen, nic jistého..

Navíc...tady se nemluví o kalhotech, ale o lidech. O druhé polovičce, se kterou se možná dnes již tak nemilují jako kdysi, ale něco je spojuje..

A tak mi nezbývá než říci jim toto všechno...a vlastně jim říci "Poraď si sám"..možná je to i trochu alibistické gesto z mé strany, aby mi nikdo nemohl vyčítat, že jsem poradila špatně. Možná ano..ale "učit se od poražených" opravdu není nejlepší nápad.

Tak jen doufám, že ať už se kdokoliv rozhodne jakkoliv, nebude později litovat. Ať tak a nebo tak.

15. března 2009

15. března 2009 v 16:15 Deníček
O včerejším dnu jsem tak nějak psala v jiné rubrice, a kdnešku toho moc není, něco se začně dít až po státnicích..dřív to nevidím..

A cože se vlastně děje dnes? Také nic moc..ale přeci jen jedna malinká radůstka..prodala se dneska má první fotografie. Sice za úplný pakatel, ale někdo o ten výtvor měl zájem, tak to člověku udělá trošku radost :-)

Abych se něčím takovým mohla živit, potřebovala bych těhle "bláznů" co koupí všechno, mnohem víc :-D

Tajemství unesené lžičky, aneb první hezký den 1

14. března 2009 v 19:03 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
První teplý den v tomto roce. Něco, co má člověk celou zimu pocit, že už nepřijde. Bohužel (bohužel?) v sobotu. Den, pro většinu lidí volný. A tak to vypadá i u nás.

Uklízecí šílenství. Ne, nejsem proti uklízení, ale snad se to činí celý rok..tak proč to bláznění? V takovýto krásný den. To si ho opravdu nejde užít jinak? Ale jde!

Hned odpoledne jsem si ho šla trávit po svém. Dix už celkem chodí, i když ještě kulhá. Vyrazili jsme ven. Měl radost. Krásný den. Slunce nám svítilo do zad. Čekala bych spoustu lidí, ale potkali jsme jich jen pár. Nikde nikdo. Asi všichni uklízí?!

S námi šel jen náš stín. Stín člověka a jeho psa. Vzpomněla jsem si na dobu před dvěma lety. Chtělo se mi tenkrát líbat zem, že už tam není jiný stín. Letošní zimu přišla první krize. Už je pryč a já sledovala ten náš stín. Pes a jeho člověk. Nikdo víc. Jen porozumění mezi těma dvěma. Pocit štěstí. Z vlastního stínu.

Šli jsme podél potoka. Šuměl. Už mě zas přepadlo to chvění jako loni. Ale jiné. Loni se mnou lomcoval strach, že se už nikdy do vln nespustím. Letos jen radostné chvění. Už se těším, až vyjedem.

Sedla jsem si na břeh. Mech byl ještě vlhký. Zavřela jsem oči a poslouchala šumění. Nechala jsem unést všechny své starosti. Jak jsem na to jen mohla zapomenout? Takhle jsem sedávala dřív. Kolik hodin. A poslouchala uklidňující a vemlouvavé šumění. Myšlení se vypařilo.

Zvedla jsem hlavu. Nad námi plachtila volavka. Majestátně se nesla po obloze. Šli jsme dál. Kousek od nás vyletěl bažant. Pes ho chtěl následovat. Zavolala jsem ho. Asi věděl, že za ním nevzlítne. Vrátil se.

Došli jsme na plácek, který byl notně rozbrázděn. Pes běhal od stromku ke stromku se zdviženým čumákem. Rochniště divočáků. Snad je tu teď nepotkáme.

Cesta je blátivá. Jednu kaluž neodhadnu a zapadnu. Koukám na hnědou botu. Vzala jsem si omylem "boty do civilaze". V Praze to budou muset přežít. Zaposlouchám se do zvuků kolem. Ptáci vesele zpívají. Hmyz lítá z květu na květ. Pohladím kočičky na stromě. Je čas jít domů.

Vracím se trošku unavená z dlouhé cesty, ale krásně odpočatá. Doma dva naštvané obličeje. Unavené. Bez síly a bez radosti nad krásným dnem.

Tajemství unesené lžičky, aneb první hezký den 2

14. března 2009 v 19:03 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Večer návštěva. Přátelé. Žena a muž.

Sedli jsme si v obýváku. Na stolku voní káva. Dámy si vypráví zážitky z dnešního dne. Trumfují jedna druhou, kdo toho uklidil víc a koho historka o nalézání ztracených věcí bude dobrodružnější.
Pánové jen tiše sedí a usrkávají ze skleničky. Z jejich pohledů jde vyčíst zoufalství i naděje, že je tento den skoro za námi a že ho přežili, tak jako každý rok. Určitě se modlí, aby zítra pršelo a drahé polovičky trošku vychladly.

Sedím a usmívám se. Vyrovnaná se světem i se svým já. Zítra už to bude minulost, ale dnes je mi fajn. Nechci se tvářit jako že vím, když nevím, ale dnes mám opravdu pocit, že vím...

Pánové by si také rádi vyměnili poznatky z dnešního dne, jen nevím, jestli se jim nechce dámy přerušovat, a nebo nemají odvahu říci si své. Po očku mě sledují. Oba ví, že jsem se toho nezúčastnila úplně..zahlédnu v očích záblesk závisti. Mé "dobrodružství" by je možná bavilo o fous víc. Možná i ta účast na něm. V porovnání s tímto.

Nakonec vyhrála mamky historka o záhadném zmizení lžičky. Nechala jsem to tak. Až po odchodu návštěvy jsem jí řekla, že lžičku mám na koleji. Už dva roky.

Připravila jsem ji tak o poslední možný pocit tajemného a dobrodružného dne. Unavená klesla před televizi.

A já jsem vlastně ráda, že tu v pondělí večer nebudu, abych poslouchala, až se vrátí z práce, že je ten život o ničem, že chodí jen z práce do práce a vůbec nic si neužije...

Možná někdy něco za něco vyměníme, abychom mohli něco jiného mít..možná by nevyhrála historkovou soutěž, ale možná by viděla daleko víc krásných věcí...možná máme jen takový život, jaký chceme mít.

Co může udělat rozbitá lahev

10. března 2009 v 19:09 Moji zvířecí kamarádi
Je spousta věcí, které nechápu. Jednou z nich je to, proč jsou popelnice. Proč si je lidi platí, když pak stejně odpad odhazují na zem. Takové lidi nesnáším, a teď mám o důvod víc.

Nebudu v tom hledat nic víc, i když s malou dávkou nadsázky bych to mohla brát jako týrání zvířat. Věřím, že je to dílo jen nějakého vypatlance, který si důsledek svého počínání neumí představit. A bohužel se ho nikdy nedozví.

A co že tak strašného se stalo, že tu na to spílám?

Vlastně pro mnohé úplně obyčejná věc. Někam jde, má sebou něco k jídlu, k pití..pak naturálie dojdou a co s tím obalem? Je úplně jedno, že míjím něčí popelnici, přeci to nebudu házet do cizí popelnice.

Takže tu skleněnou lahev (v tomto případě) raději rozbiju o plot dotyčného a střepy nechám napadat dovnitř.

Ok. Uklízíme toho celkem dost. Ale ne vždy to stihneme. Před čím? Než tam doběhne náš pes.

A výsledek vidíte zde:

Než něco hodíte jinam, než to patří...přemýšlejte nad důsledky. Můžete ublížit, i když to nemáte v úmyslu.

Troška recese..

5. března 2009 v 20:58 Veselé příběhy ze života
Stačí jen vzít kamarádku, kamaráda, pár svíček, svícnů, zápalky...a vyrazit na večeři. Do menzy. Plné studentů.
Vybrat si méně osvětlenou část jídelny. Usadit se ke stolu. Vytáhnout svíčky. Zapálit. Popřát si dobrou chuť. A pokud možno co nejméně ukazovat reakce na sráževší se studenty, kteří sledují vás a nikoliv směr své cesty.
Jen hochu doufám, že ten náraz do těch dveří moc nebolel?!

Křižovatky - Poslední šance

5. března 2009 v 20:56 Pokus o literární tvorbu
Uplynuly dva roky…stále jí vozil tím svým opatrným způsobem. Stále na ni hleděl do zrcátka. Ale jakmile se pohledy měli setkat, uhýbal. Uhýbala i ona. On možná stále doufal, ona stále měla přítele. Svoji první lásku. A stále věřila, že i poslední.

Bylo léto. Sekala zahradu. Vedle zastavil autobus. Věděla, kdo v něm sedí ještě dřív, než se podívala. Otevřeli se dveře. Vystoupil ven. Směřoval k ní. Zastavila svůj stroj a vydala se mu naproti.
Stáli proti sobě. Dívali se na sebe. Měl krásné, hluboké, smutné oči. Přemýšlela, kdy ho naposledy viděla se smát. Možná kdysi, před tím, než je viděl…
"Chtěl jsem Ti jen říci, že tohle je má poslední cesta tímto autobusem. Nastupuju na dálkovou dopravu. Chtěl jsem se s Tebou jen rozloučit, a říci Ti, že Tě miluju"
Řekl to tak krásně. Tak smutně. Bylo jí ho líto. Možná už ten její vztah nebyl "růžový", ale jsou věci, které se řeší jinak.
Možná to mělo být jako v těch knížkách. Možná mu měla skočit kolem krku, možná spolu mohli šťastně žít až do smrti. Ale nemohla.
Poslední možnou křižovatku projela rovně. "Mám přítele" pochopil, zopakoval jí, že jí moc miluje a nikdy nepřestane, smutně se na sebe zadívali. Otočil se a odjel.
Stále jí v hlavě zněla ta slova. Vlastně je slyší dodnes. Vidí ho dodnes jak tam stojí.

Křižovatky

5. března 2009 v 20:56 Pokus o literární tvorbu
Od té doby se potkali jen párkrát. Jen tak náhodou na nádraží, jako dnes. Když tak přemýšlí, potkala ho vždycky, když měla pocit, že by potřebovala povzbudit. Utěšit. Říci, že bude dobře. Že to zvládne. Už tenkrát v šestnácti. Kdykoliv ho potkala. I dnes.
Vůbec se nezměnil. Stále vypadá stejně. Mezi dvacítkou a smrtí. Stále se na ni dívá stejně. On by ji na červenou nikdy nevezl.

Přesto nelituje. Člověk nemůže litovat toho co udělá či neudělá. Mohl by pak litovat toho co neudělá nebo udělá.
Dnes už se touto cestou dát nemůže..i kdyby oba chtěli. Za ta léta si jí jistě vysníl do dokonalé podoby, kterou ona splnit nemůže.
Žádnou, byť zdánlivě se vracející cestou se vrátit nedá.
Blíží se k další křižovatce. Kdo ví, co čeká za ní.

Křižovatky - Rozčarování

5. března 2009 v 20:55 Pokus o literární tvorbu
Přeci jen nastal den, kdy se ji rozhodl oslovit. Vlastně úplně normálně, vystupovala na poslední zastávce, většinou sama. Dost často s řidiči prohodili lidé jezdící až tam pár slov. A tak se i oni dali do řeči. Vzal ji až na místo, kde na pár minut "odkládá" svůj autobus a má přestávku. Hned vedle tohoto místa začíná její zahrada. Řidiči je až tam vozí dost často.

Od té doby si občas k němu zašla popovídat, jen tak, jako dva přátelé. Už věděl, že přítele má. Přesto se choval stále stejně mile a pozorně. Kde by jí tenkrát napadlo, že přítel není žádný problém. Tedy, dokud ho neviděl.

Byl jí tenkrát doprovodit na zastávku, loučili se. Přijížděl autobus. V hlavě jí bleskla myšlenka, že by to bylo asi zajímavé, kdyby byl řidič on. Když zastavil, asi ztratila řeč. Přítel to musel postřehnout. V polibku na rozloučenou bylo více vášně, než normálně. Cítil soka? Určitě mu ten pohled nemohl ujít.

Viděl je spolu jen jednou jedinkrát. Od té doby, kdykoliv ji viděl, měla pocit, že má stále rýmu. Pokaždé vytahoval kapesník. Stále s ní jezdil velice opatrně, stále hleděl do zpětného zrcátka.

Když nastupovala u školy, kolikrát byla zabraná v hovor s kamarády, že si nevšimla, kdo řídí. Ale jeho styl poznala bezpečně. Pak už jen stačilo se podívat do zpětného zrcátka a jejich pohledy se potkaly…a rychle se každý podíval jinam.

Často přátelé říkali, že je ten řidič nějaký divný, protože stále kouká do zpětného zrcátka. I oni si všimli, že není žádné zuřivé dupání na brzdy, žádné rozjezdy se skákáním. Vše hladce..Nevyprávěla jim to. Nechala je v nevědomosti. Stejně by jí nevěřili, že je to kvůli ní.
..přejeli křižovatku..

Křižovatky - Pohledy

5. března 2009 v 20:54 Pokus o literární tvorbu
Je to zvláštní, kolik jich člověk v životě potká..kolikrát si je ani neuvědomí, někdy si je uvědomí později…nebo pozdě. Někdy zahne správně, někdy zahne špatně, ale vždycky to zjistí, až když tam je. Nikdy není cesta zpátky, občas cesta vypadá, jakoby se zpátky stáčela, ale když se po ní člověk vydá tak zjistí, že vede úplně jinam. Jen jediná ulice, kterou v životě potkáme, bude ta slepá. Bude to ta poslední, kam na křižovatce zahneme.

Vystupovala z auta na nádraží. Kolem projel autobus. Ohlédla se za ním. Proč? Normální autobus, jakých jsou na nádraží desítky. Prostě musela. Nepřekvapilo jí, kdo seděl na místě řidiče. Ano, byl to řidič.

Obličej nalepený na okénku, ohlížel se za ní. Smutně se usmála a šla na svou zastávku. On na jiné nabral lidi a ještě chvíli tam stál. I když ho neviděla, věděla, že se na ni dívá.

Vzpomínala…za chvíli to bude deset let, kdy se potkali poprvé. Nebo, kdy si jeden druhého všimli. Samozřejmě v autobuse. On jako řidič. Ona jako cestující. Jela na zkoušky do školy. Měla na sobě sukni a halenku, lehké sáčko, vlasy vyčesané do culíku jí spadaly až po pás. Viděla jeho obdivný pohled. Bylo jí šestnáct. Udělalo jí to radost.

Občas se na té lince potkávali. Vždycky zachytila jeho pohled. Přišlo jí, že se na ni dívá jinak, než na ostatní. Zahnala tu myšlenku. Je to bláznovství. Navíc nemá odhad na věk lidí. Mohlo mu být…no..tenkrát něco mezi dvacítkou a…a smrtí. Vypadal na třicet stejně jako na padesát. V šestnácti je pro člověka třicátník synonymum pro důchodce.

Vždycky se na něj jen usmála a prošla dál. Svou lásku už našla. Měla svou první lásku. Možná kdyby tenkrát, když se všimli poprvé…jiná odbočka na křižovatce…

Přeci jen si všimla, že když jede s ním, jede autobus jinak. Jakoby měkčeji. Často hleděl do zpětného zrcátka. Možná kontroloval, jak se jí jede? Možná se jen díval…ne, vždycky se nad tou myšlenkou usmála…určitě se dívá na někoho jiného. Určitě tak jede pro někoho jiného. Určitě "v bavlnce" veze někoho jiného.

Pravda a lež

5. března 2009 v 20:50 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Hodně lidí nesnáší lež..
a je to pochopitelné. A tady, v anonymním světě internetu, kde se možná ještě snaží dva lidé nalézt k sobě cestu, je to asi to nejdůležitější.
A potom v životě. Pro stáletrvající důvěru dvou lidí..jedna ze základních podmínek.

Přesto jsou situace, kdy se pravda říci prostě nedá. Ano, teď mi bude hodně lidí oponovat, že to není pravda. A ano, pravdu skutečně mají. Pravda lze říci přeci vždycky.

Ale co když ublíží daleko více? A úplně zbytečně. Znáte tu písničku? "Když pravda je horší než lež, když už jen snům věřit chceš.."
Znám plno lidí, kteří jí nechápou. A je to vlastně dobře.

A současně znám mnoho lidí, kteří jí chápou až moc dobře. Kdy oni sami si řekli pravdu. A málem je to položilo. Protože sami sobě tu pravdu přiznáme. Ač i my bychom raději snili svůj sen.

Pak nastane přemšlení. Je skutečně tak důležité hlásat tu naší pravdu do světa? Bude to mít užitek? Nebo to jen ublíží někomu, koho třeba máme moc rádi? (a rozhodně tím nemyslím úvahy o ukončení vztahu)

Občas se na sebe dva lidi dívají a ví, že i ten druhý tu pravdu zná. Přesto ji nahlas neřeknou. Občas je pravda tak hrozná, že vyřčená nahlas dostává ještě horší podobu.

Hodně moc uvažuji, jestli je tak dobré trvat na pravdě "za každou cenu"
Možná jsou i dnes věci, které bych raději nevěděla.