Únor 2010

Zdála se silná..už není

25. února 2010 v 21:19 Mé pocity..
Dozvěděla jsem se to čistě náhodou. Stále mi to nejde z hlavy. Proč? Proč teď?

Podařilo se jí odstěhovat, najít partnera, pak už manžela se kterým si rozuměla a nakonec i práci svých snů..a není. Prošla si svým peklem a zdálo se, že to zvládla.

Nikdo nic neviděl, ničeho si nevšiml. Žádné varování, nic. To nebyla žádná demonstračka "všimni si mě a pomoz mi". Nejspíš zkrat.

O to víc mě to děsí. Není to první "zkrat", který jsem potkala. Přemýšlím, co se v hlavách těch lidí děje. Co se děje přesně před "tím".

A marně uvažuji, jestli byli alespoň trochu jiní než já..nebo třeba vy..

Jsou věci, které nelze vyřešit, lze je jen přijmout. Ale co to znamená? Co když to je jen jakýsi útěk před tím? A jednou nás to stejně dožene?

Dá se vyhrát? A co je vlastní výhra, když jediné co nepřežije nikdo, je život? Co když ten útěk, neustálá honba za něčím, jen proto, aby nás něco nedohonilo, je ta prohra?

Co když se jí prostě jen zdálo, že nemá kam dál spěchat? Jsou chvíle, kdy jediné, co vás může zastavit jste vy sami. Co když ale v tu chvíli, byť na chvíli, sami sebe ztratíte? A není to právě to, co se stalo těm lidem?

Je to, že vnímám svět z trošku posunutého úhlu nějaká alespoň drobná výhoda před tím vším?

Nezbývá, než žít dál, aby to člověk zjistil..snad to bude stačit.

Bez laborky

24. února 2010 v 19:15 Něco o mně
Když si tak vzpomínám na základní školu, laboratorní práce rozhodně nepatřila k ničemu pravidelnému. Spíše se jednalo o výjimečný stav, většinou spojený s brzkým vstáváním (aby se všechno stihlo) Takovou akci si za základoškolní docházku pamatuji asi 2x Po příchodu do třídy nám vyučující jako nejdražší poklad snesla buď mikroskopy, pokud se jednalo o biologii, nebo chemickou aparataru. Člověk neměl ani moc šanci se s přístroji naučit pracovat. Na konci odevzdal protokol, z biologie doplněný o výtvarné umění v podobě výkresu pohledu do mikroskopu, o kterém neměl nejmenší ponětí jak to má vlastně vypadat. Když si na to tak zpětně vzpomenu, byla to situace spíše zmatečná, která mě nijak netěšila.

Posléze nás vypustili na střední školy, kde se laboratorní práce stali takřka rutinou. Ze začátku to bylo spíše k mému zděšení. Přeci jen zakořeněný počet nejistoty ze základky trval, ale čtvrtý ročník střední školy už jsem chodila do laborky jako domů. A to jsme vyučující neměli zrovna samý med, ale člověk se naučí vše a za těch pár let i ten vztach k tomu vyučujícímu (a opačně) jakýsi je.

Přesto, když přišla řeč na praktickou maturitu, stále jsem si přála místo laborky z chemie vytáhnout si terén z ekologie a biologie. Stav se změnil ve chvíli, kdy jsem se na maturitu připravovala, jelikož mi nakonec přišlo, že obávanou chemickou laboratoř zvládám lépe, než terén, kde člověka občas čeká neočekávané.

Těsně před losováním jsem si říkala, že je to asi vlastně jedno a možná o něco lépe ta laborka. Nakonec se mi asi přeci jen ulevilo, když jsem si vytáhla terén. To jsem sice netušila, že si vytáhnu konečné téma terénu, které jsem opravdu neuměla. Nakonec jsem to zvládla. A vlastně jsem už tenkrát byla ráda, že to přeci jen není ta laborka.

Ten pocit nejistoty způsobený nějakými čtyřmi zmatečnými cvičeními na základní škole ve mě nějak přetrvává.

Na vysoké škole trávíme v laborce hodně času. Každých půl roku s jiným cvičícím. A mě se na každé cvičení nechce.

Od třetího ročníku také sleduji trend, že 90% mých spolužáků tráví v laborce čas "dobrovolně" díky výběru své bakalářské práce. A rozhodně si to nikdo nějak moc nepochvaluje a většina rozhodně nevidí jako smysl své budoucí práce.

Ani já jsem tento obor nešla studovat proto, abych byla v laborce. To bych šla na VŠCHT. Asi jsem vynaložila větší snahu, protože bakalářskou práci jsem zvládla bez laborky. A teď to vypadá, že ani na diplomku nebudu laborku potřebovat.

Když si to tak vezmu, tak práce v laborce mě obecně baví, ale necítím se tam jistě. A tak jsem moc ráda, že je to věc, které se mohu vyhnout. Ale někdy platí: Odříkaného největší krajíc, takže kdo ví, jak nakonec dopadnu :o)

Proč je na Mostecku nejvíce nezaměstnaných?

23. února 2010 v 22:24 Moje město
Stále stejná písnička.

Musíme rozšířit těžbu uhlí, protože lidé jinak přijdou o práci. A to bude katastrofa již v tak katastrofálním stavu zaměstnanosti, či spíše nezaměstnanosti na Mostecku.

Ale stále mi ještě nikdo nedal odpověď na to, jak je možné, že je největší nezaměstnanost na Mostecko a Ostravsku, když v obou místech působí vcelku obří těžební společnosti, svatí zachráni pracovních míst.

Zkusím si na to tedy odpovědět sama.

Pokud se podívám na letecký snímek ČR, jedna z prvních věcí, která mě zaujme, budou
skvrny na severozápadě území. Mostecká pánev prostě nelze přehlédnout.
Na tomto území zmizelo několik desítek obcí...no, několik desítek..v podstatě kolem deseti desítek..což je kolem sta obcí. Zmizelo Královské město Most, krásnější město než samotný Český Krumlov. Z tohoto města zbyl jen legendární kostel přesunutý po kolejích (a otočený do špatného směru, aby nemohl být vysvěcen = vlk (a ne bývalí kardinál) se nažral, ale koza zůstala celá a komunisté se stali hrdiny národa za záchranu památky, kterou věřícím znehodnotili) Zmizel i jezero Dřínov, po kterém se mohli honit plachetnice. Já vím, bylo to jezero taktéž vziklé díky průmyslu u nás..proto nechápu, proč se mu říkalo jezero..ale za komunismu - poručíme větru dešti, bylo možné vše. Dokonce v rámci těžby uhlí odtěžit Krušné hory na placku.

Když si odmyslím všechny ty obce, kde mohla být práce a není, když odmyslím nedozírnou škodu zbouráním královského města a s ním souvisejícího budoucího turismu a posunu se až za zbourání těchto obcí, vzniknou mi tyto nevzhledné jámy, doplněné tepelnými elektrárnami. To jsou pane panoramata.

Takže, co se stane dál?

Ceny nemovitostí klesnou pro zbytek republiky na neskutečnou úroveň..nebo spíše neúroveň. Jenže, kdo by se odněkud stěhoval do místa s nejvyšším výskytem respiračních onemocnění a nejnižším dožitým věkem? Takových dobrodruhů moc není.

Místní obyvatelé, většinou sestěhovaní ze zbouraných obcí do králíkáren (rozuměj panelových domů), kteří se jen trošku vzmůžou, prchají opět na venkov. Zbývají po nich prázdné byty první kategorie v novostavbách (víte, že pojem "novostavba" se pro tyto paneláky používá již 30let? Nějak nám ten čas letí..) A tak po těchto lidech zůstávály byty, do kterých se tolik moc nikdo nehrnul. A tak se začaly využívat pro sociálně slabší občany.

Proč sociálně slabší? Tak to je otázka už do jiné pranice.

Ačkoliv jsou zde ceny nemovitostí a v podstatě i půdy levné, podnikatelé zde přesto nechtějí investovat. Proč? Možná nedostatek kvalifikovaných lidí v místě. A stěhovat se sem nikdo od jinud zrovna nechce. (Ono se není čemu moc divit, přestěhujete se kvůli firmě, která dostala daňovou úlevu na pár let, firma to za pár let po skončení úlev zabalí a jste zase bez práce a vlastně s nalomeným zdravím, ale hlavně svých dětí, když je to tu tak nebezpečné)

Když se posunu již do současnosti, vidím jak prázdné byty i celé domy skupují podnikatelé a majitelé jiných domů z ostatních částí republiky a darují je svým neplatícím nájemníkům sídlícím v bytech jinde po republice.

Čímž se zde více a více kumulují lidé sociálně slabí. Skoro každý, kdo se trochu vzmohl z okolních bytů prchl. Vzrůstá kriminalita.

Malá kupní síla obyvatelstva, málo kvalifikovaných lidí, ale i lidí vůbec schopných ráno vstát a odejít do práce a zmiňovaná kriminalita odrazuje další potenciální podnikatele. Co by tu také kdo hledal?

A vzniká nám vlastně takový začarovaný kruh. Vysoké školství již sice objevilo i tento kraj, ale jedny z nejnižších průměrných platů v republice a málo příležitosti k práci nutí lidi odcházet. A tím, že zde je málo schopných lidí, nehrnou se investoři a podnikatelé, kteří se možná částečně bojí i místní mafie, prorostlé až kam..nejsou lidé, nejsou firmy, nejsou firmy, není práce, není práce, nejsou lidi, není práce, není kupní síla obyvatelstva, firmy nemají co a s kým vyrábět, nejsou firmy, nejsou lidé.......

Máte někdo jiné poznatky? Je to jinak? Jak to tedy je? Proč mám těžbu uhlí vidět jako spasitele pracovních míst?

19. února 2010

19. února 2010 v 20:12 Deníček
Fakt jsem myslela, že už mě na tomhle světě nic nepřekvapí. A jako vždy jsem se spletla. Takže už asi brzy nebudu neozbrojená oběť čekající na dalšího úchyla.
Koukám se teď po paralyzérech, už vím přesně, kam mu ho nacpu, jestli ho ještě někdy potkám. Je dost možný, že pak už si ani neškrtne. Jen mě pak možná zavřou, protože jsem tomu chudáčkovi ublížila..:-/ Ať mi zas někdo tvrdí, že zákony jsou pro slušný lidi.

Sportovní zprávy

11. února 2010 v 17:27 Logika
Tiger Woods má nespočet milenek.

Prvoligový hráč Příbrami se převrátil v autě.

Tak nevím. Dávají se za to zlaté medaile, nebo to patří spíš do bulváru?

Otázka

11. února 2010 v 16:53 Mé pocity..
Poprvé v životě jsem požádala přímo o pomoc, o odpověď. Člověka, u kterého jsem si myslela, že mi jediný může pomoci. Moc jsem se rozčílila, když žádná odpověď nepřišla. Cítila jsem zradu. Ale zbytečně.

Ona ta odpověď přišla. Nepřímo. Vyjádřeno v ní bylo vše, co být vyjádřeno mělo. Možná to byla náhoda. Ale ať už člověk na náhody věří nebo ne, jsou věci, které jdou tak daleko, že už být pouhou náhodou nemůžou.

Vím, že jsem se nic nového nedozvěděla a to co jsem se dozvěděla jsem tušila, ale vědět nechtěla. Opět jsem žádat o nic nemusela. Stačilo si správnou dopověď jen připustit. Nemusela bych se ani rozčilovat, stačilo jen více vnímat, abych poznala, co chce říci.

Už to chápu. Už to vím. Bude to dlouhá doba, než pochopím. Ale já jsem vždy uměla být trpělivá. Musím být i nadále. Jen bych moc chtěla být dál. Možná to je ta brzda. Vykašlat se na to.

Právě teď jsem si vzpomněla na ten zázrak. Nechápu, jak jsem mohla zapomenout. O víkendu se tam musíme znovu vydat. Neměla bych takové věci zapomínat. Možná bych se pak nemusela ptát.

Jak jsem to mohla zapomenout?!

10 let zneužívaná

9. února 2010 v 22:26 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
dívka, o které se píše v novinách.

Na netu je i diskuze. Po jejím přečtení si člověk řekne, že je štěstí, že má holčina jiné starosti, než číst net. Hrozné je, že se o ní musí vůbec psát. A musí mít takové starosti. Rána na zbytek života.

Všichni svorně nadávli na Frizla, upřímné zděšení, ale kolik takových máme u nás? Nikdo nic neví. Nikdo nic nevidí. I ti lidé tam na té diskuzi by se možná divili, kdyby věděli, co se jim děje doma pod nosem.

Čin je nepochopitelný, stejně tak se může zdát nepochopitelná role matky. Tísíce otázek. Kde byla ona? Co dělala ona? Jak to, že o ničem nevěděla? Může se to zdát nepochopitelné jak chce, ale děje se tak. A, bohužel, může se tak opravdu dít. Bez nejmenšího tušení.

Soudit okrajové viníky je třeba vždy opatrně. I když nejsme u soudu. Jednou se totiž můžeme zděsit i my.

Globální oteplování

2. února 2010 v 22:14 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Velký fenomén dneška. Nebo už se má říkat včerejška?

Docela hodně lituji, že se na ten "podvod" přišlo tak brzy.

Když si člověk uvědomí co všechno se díky tomuto strašáku zlepšilo, kde všude na planetě se dá lépe dýchat, kde je zdravější prostředí..přijde mi úplně jedno, jestli něco takového hrozí.

Kdyby byl člověk tvor inteligentní, nepotřeboval by takové strašáky potenciální ani reálné a činil by vše pro co nejbezpečnější provoz jak z hlediska havárií tak i látek při běžném procesu vypouštěných.

Protože ale člověk není tvor inteligentní ale hamižný, bylo potřeba něco takového sestrojit. Nevěřím tomu, že na tom není pravdy nic. Reálný základ tam bude. Možná to jen nebude tak rychlé.
Přesto, pokud tu chceme jako druh přežít, musíme rychle vymyslet strašáka jiného, jinak to tu brzy zničíme.

Myslím si, že to byl pro technologie i rozvoj velký přínos. Ať si "neviditelná ruka trhu" šmátrá kde chce, ta život na planetě nezachrání.

Závan starých časů

2. února 2010 v 21:50 Mé pocity..
potkal mě dnes.
Seděli jsme na chodbě u stolu ve škole proti sobě a povídali si a většinu času se smáli. Teprve v tu chvíli mi došlo jak opravdu moc mi to chybělo. S dobrým přítelem si popovídat. Člověk potká během dne mnoho lidí, s některými i mluví, ale to není totéž.

Přišlo mi to jako před pár lety, člověk by to skoro nazval "bezstarostným mládím". Přitom jsme zase o tolik nezestárli a "bezstarostným" to období nebylo rozhodně. Ale ta euforie, že je to za mnou byla neskutečná a určitě umocňovala už tenkrát tu úžasnou atmosféru přátelství. Možná i díky tomu co se stalo jsem si s těmi lidmi bližší než kdy s kýmkoliv jiným.

Byly to jen dvě hodinky a nakoplo mě to krásnou energií, pocitem, že jsou věci, které mají smysl. Na druhou stranu se teď v tuhle chvíli cítím osamělejší se spolubydlou na pokoji než přes víkend, kdy jsem tu byla úplně sama.

Vzpomínám na ty večery, kdy tu bylo za kým zajít. Kdy člověk poslal sms a udělala se akce, skopičina, vtip, cokoliv. Jít se svíčkama do menzy na večeři. To byl asi náš vrchol. Dostalo to každýho, kdo nás viděl. Škoda, že se nepovedla akce "Vánoce v červenci", o vodě na raftech jsem tu psala, tam asi začal náš zánik..ale těch půl roku před tím bylo nezapomenutelných, další rok už byl jen doznívání a pak se naše cesty rozešly ještě víc, tenhle rok už jen lovíme chvilky..vím jak to bude pokračovat a jak to dopadne. Ale to co jsme prožili bych za nic nevyměnila. Dokonce dnes vím, že i ta situace před tím byla pro mě nevyhnutelná a úžasná zkušenost.

Také mě těší, že se mi podařilo navázat přátelské kontakty se studentama dálkařema. Celý semestr se mi to zdálo dost neosobní, ale teď před zkouškama jsme se spojili. Všichni táhneme na nepřítele. Zvláštní, z těch amerických i anglických filmů má člověk pocit, že na vysoké škole je vyučující opravdu kolega. Ale tady je nepřítelem číslo jedna, kterého je potřeba u zkoušky porazit, jde jen o to nalézt nejlepší fintu (samozřejmě přeháním) a vůbec nejůžasnější na tom bylo, že jsem jim přišla vtipná. No jo, ještě mě neznají, ale fakt se smáli. A byli rádi za studijní matroš, co jsem jim poslala. Tak jsem ráda, že jsem mohla pomoci.

Vlastně by to byl skoro dokonalý den, kdyby neměl jednu malinkou chybičku..neudělanou zkoušku z ekotoxikologie..ale ta se dodělá (no, sama ne) jindy, ještě je čas, tak nač si tím kazit den :-)