Březen 2010

Víra a ateismus v Čechách

29. března 2010 v 14:13 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Říkám si srab, ale mluvím s lidmi o mnoho věcech o kterých se nemluví. Otvírám sebe a tím se mi otvírají i druzí.  Aby se mi někdo otevřel, musí být důvěra oboustranná.

Výsledky mě ohromují, ale také děsí.

Když si uvědomím, kolik lidí bylo znásilněno, zneužíváno, trpí domácím násilím, šikanováním...a mohla bych pokračovat. Jsou to lidé žijící vedle nás každý den svůj obyčejný život, už šťastný i stále ještě nešťastný.

Prý jsme národ ateistů. Po mé malé exkurzi do duší s tímto nemohu souhlasit.

Pouze se nehlásíme k žádné definované víře, mnozí ani neví v co přesně věří, nemáme definovavého Boha. Přesto v cosi věříme.
Před tím než se popereme s problémem prosíme "cosi" o pomoc a po jeho zdárném vyřešení "kamsi" děkujeme. Nepřemýšlíme o nějakém Bohu, možná spíše jakýsi ochránci, strážci, andělé? Ale ono je to úplně jedno, prostě "cosi" nebo "kdosi" kdo je někde kdo ví kde.

Je jen málo lidí, kteří by byli skutečnými ateisty do slova a do písmene. Jsou to nesmírně silné osobnosti. Protože věřit v cokoliv člověku značně usnadňuje život. Ale právě to, když se člověk zamyslí nad těmi hrůzami na světě, člověku nedovolí připojit se k víře s definovaným Bohem. Nakonec na obláčku skutečně na nás nikdo neshlíží.

Nehledě na minulost, kdy ve jménu Boha se napáchalo takového zla..Nehledě na současné problémy církve u nás i ve světě.
Tak si tu živíme ten svůj malý plamínek víry každý v sobě. Pěkně potichu, aby nikdo nevěděl, protože ani my nevíme, že ten druhý má ten plamínek také.

Ještě je zajímavá jedna věc. Kdy vlastně ten plamínek vzniká. Je mnoho ateistických rodin, jak může přijít jejich dítě k víře? Ve chvíli kdy dospívají. Ve chvíli, kdy se pouští máminý sukně a letí do světa. Chybí jim jistota. Jakákoliv jistota.

Pokud ztratíme jistotu v rodičích dříve než popadneme trošku rozumu a nenajdeme jinou jistotu, vzniká velké nebezpečí, že se člověk připojí ke skupině..jakékoliv. Teroristé, drogy, sekty..

A možná právě ty sekty nám brání se spojit..protože pak vlastně také vytvoříme jakousi sektu. A ovládat lidi davově je moc jednoduché.

Proto je i pro nás lepší říkat si ateisté a své plamínky jakési nejisté jistoty víry živit v sobě. A skládat si věci dohromady, pochybovat, odvracet se a znovu se vracet. Věnovat tomu chvilky když my máme čas, ne věnovat se životu ve chvíli, kdy nám jakýsi Bůh řekne, že na to máme čas. Nebo spíše kdy nám někdo, kdo tvrdí, že s ním komunikuje řekne, že nám Bůh říká..

Nakonec, i kdyby Bůh existoval, bude mu přeci úplně jedno, jestli chodíme do jakýchsi kostelů, nosíme mu oběti a modlíme se každých pár minut. Pro něj přeci bude důležitější to jak žijeme a jak se chováme. A pokud ne, tak bych o takového Boha ani nestála.

Možná i proto, že nevíme jaký by opravdu byl, říkáme: "Díky Bohu, že jsem ateista". 
A kdy jste si to řekli naposledy vy?

Byl a není

25. března 2010 v 20:04 Mé pocity..
Přišel a je pryč.

Jen mi připomněl ten zázrak života, pro který stojí za to žít. Pro který stojí za to trpět. A je pryč. Najednou? Z ničeho nic? Těžko říct. Jsem moc daleko na to, abych mohla posoudit co se opravdu stalo. Jen jsem viděla na vlastní oči, že jeho příchod byl hodně těžký. O to víc mě udivovala ta jeho síla a odhodlanost k životu.

Najednou není. Jen černá písmenka na bílém monitoru mi to oznamují. Je mi smutno. Ne za sebe. Za něj. Moc toho ještě ze světa neviděl. Přesto přinesl sílu uvědomění zázraku.

Prý má všechno svůj smysl. Mělo smysl i toto? Myslela jsem, že ano, ale ten konec do toho nějak nepasuje. Asi nemůžeme všechno pochopit. Pak ale nechápu, proč se dějí věci, které pochopit nemůžeme, když se mají dít proto, abychom lépe chápali.

Mohlo by se udělat, uděláme..

20. března 2010 v 15:31 Mé pocity..
Neznáte tyhle začátky vět odněkud? :-)
Já znám i jejich konce, od mamky je mám zafixované jak to končívá dokonale..

Třeba:
"Uděláme hromadu z toho dřví" za pár dnů to při jejím vyprávění někomu co se u nás dělo vypadá tak, že: "Udělala jsem hromadu z toho dříví".

"Mohlo by se nahrabat trochu těch pilin a dát sušit" (Tento lehký rozkaz co máte splnit asi znáte všichni) dopadne: "Nahrabali jsme tenkrát ty piliny a usušili jsme je" (O významu téhle věty se rozepisovat nebudu, ani o ní raději moc neuvažuji, zbytečně bych se naštvala :-D)

Máte to tak stejně, nebo to tak funguje jenom u nás? :o)

Jinak jsem zažila mnohem horšího člověka, takže mě to zajímá spíše z "výzkumného" hlediska a pro zajímavost.

Pan ministr Dusík rezignoval

18. března 2010 v 18:19 Mé pocity..
Vždycky, když opouští vedoucí funkce někdo, kdo za nás bojuje, mám z toho špatný pocit.
Asi proto, že není moc lidí, kterým nejde jen o prachy, které jim někdo nacpe za to, jak budou hlasovat a co budou prosazovat.
Navíc jsem pana Dusíka brala vždy jako jednoho z mála slušných lidí co šli do vlády.
Díky panu Bursíkovi ( o kterém už všichni zapomněli, že stranu zelených dokázal po dlouhé době hašteření spojit a následně dostat do vlády, než to zase pohnojil) a paní Kateřině je strana zelených v kytkách. A já si nemohu dovolit slepou loajálnost, protože tím bych mohla ohrozit poslední přírodní kout na Mostecku a tím i svůj domov.
Z komentářů mám pocit, že 3/4 národa slaví, i když vím, že lidé co za něco víc stojí nemají čas trávit život psaním komentářů na net. Že je to jen pár lidí z toho velkého množství, které tu žije. Bohužel jsou nejvíc vidět.
Lidská pamět mě děsí..vůbec nechápu, s jakými lidmi v této zemi žiji, ale nedělám si iluze, že hned za hranicemi by to bylo jiné.
A tak tu jen tiše propadám zoufalství. Občas je to moje vidění světa z jiného úhlu dost deprimující. Nadruhou stranu se asi můžu přestat bát, že bych jednou už nemusela potřebovat podporu od partnera. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré, i když si to člověk musí horkotěžko nacházet a občas je to pěkná kravina.
Nakonec, není to poprvé, co se něco takového stalo a vždycky se nakonec ukázalo, že může být i hůř. Takže nezbývá než doufat dál a..bojovat.

Soud poslal do vazby muže, který pronásledoval svou expřítelkyni

10. března 2010 v 21:11 Mé pocity..
Konečně zákon pro lidi, který alespoň trochu funguje. Snad jen ty sazby jsou směšné, ale to u nás u všeho

Kéž ho je potřeba co nejméně.

Nic nejde hladce..

9. března 2010 v 18:17 Mé pocity..
Tohle jsou přesně ty situace, kdy bych vedle sebe někoho potřebovala. Někoho, kdo by věřil stejnému snu a vzájemně bychom si dodávali odvahy za tím snem jít, ačkoliv cesta bude daleko trnitější, než kdekoliv jinde.

A zároveň se bojím toho, že to zvládnu sama. Protože tohle je poslední věc, na co bych někoho potřebovala. Ale třeba se to nikdy nenaučím zvládat, ale vždy to nějak to půjde, to já vím. Nevzdala jsem se nikdy a nevzdávám se dál. Jen nevím, jestli když se mi to podaří, budu ještě někoho potřebovat..nevím jak to přesně říci..prostě potřebovat oporu..a když, tak to bude pro druhého moc těžké.

Vyjádření úřadů není vždy to co chceme slyšet a včera mě to naprosto vykolejilo, že nejsem schopná dát se dohromady ještě dnes. Ale už to přechází a jako vždy, lze najít náhradní řešení. Jen prostě nebude ideální. Ale i to se dá zvládnout.

Snad jen, Wahlgrenis, kdybych jela podle Tvé teorie jít cestou nejmenšího odporu, tak bych již nějakou dobu čichala ke kytkám ze spodu. Jsou věci zřejmé a méně zřejmé. Náhody neexistují. Ale překážky jsou od toho, abych je překonali. Padáme proto, abychom se mohli zvednout. Tohle bych prostě jen občas potřebovala slyšet od někoho jiného, než jsem já.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------


Nedávno jsem tu napsala článek Na doživotí. Je mi smutno z toho, kolik lidí je ve stejné situaci jako já. Přicházíme na stejné věci. Asi si to každý musí odžít sám. Škoda, že neexistuje příručka, kde by se člověk konečně dočetl, že ani čas není všemohoucí a nedokáže zahojit vše.
Jak psala T. V 50ti možná na všechno budeme koukat jinak. Jenže my potřebujeme žít teď.

Vaření na koleji

9. března 2010 v 13:05 Co se jinam nevešlo
Začíná se mi stále více potvrzovat pravidlo, že jakmile se chlapci pustí máminy sukně, začne jim chybět domácí strava "jako od maminky". A tak stále více opouštějí brány menzy a vrhají se do kuchyně.
Tím se stává, že kolejní kuchyňka bývá naplněna klukama se skloněnýma hlavama nad rendlíkem v diskuzi "co s tím uděláme dál".
Je zvláštní, že potkám-li na cestě do kuchyňky nebo z ní dívku, nese si něco v plastové zavřené mističce, co buď vloží do mikrovlnky nebo z ní právě vyndala. Včetně mě.
I když samozřejmě výjimky existují, jako všude, nakonec i já trávím v kuchyňce nějaký ten čas nad hrncem a neříkám, že jsme tam s jinou dívkou svorně nemíchali vařečkou v hrncích vedle sebe.
Jen se tam právě potkám častěji s těmi občas zmatenými hochy, ale chlap v kuchyni je prostě kouzelnej a je jedno, co zrovna připaluje nebo se mu daří.

Jen bych čekala trend opačný, ale my asi víme, že nás to bude čekat do konce života, tak si ještě užíváme, kdežto pánové si musí užívat teď, dokud se nikdo nerozčiluje, kolik zas vytahali toho nádobí.

Na doživotí

3. března 2010 v 18:39 Mé pocity..
Zvláštní náhody se občas dějí. Občas nám pomohou otevřít oči. A jestli mám být upřímná, tak ještě před pár hodinama jsem to proklínala. Teď už na to hledím optimističtěji. Možná to totiž má smysl.

O nočních můrách jsem tu už něco psala. Prostě čas od času přijdou. Bez varování, beze smyslu, bez řádu, ale postavy jsou stále stejné. V podstatě i děj bude podobný..ono se možná v tom snu ani nic moc neděje. Prostě tam Někdo je.

Četla jsem včera článek v novinách, týranou ženu odsoudili na 4,5roku za zabití svého tyrana. Nemohla jsem pochopit, jak ji mohli odsoudit. Ale dneska mi došlo, že by mi to bylo vlastně skoro jedno. Ale já nemám děti, které na mě čekají v dětském domově. V tom to všechno bylo jiné a to vím.

Vzpomněla jsem si na ten pocit, že ho musím zabít. Na tu šílenou touhu udělat to, abych měla jednou pro vždycky pokoj. Na ten boj, abych to neudělala a je fakt, že mi v tom zabránil jen malý kousek vědomí, který v tom šíleném řevu zůstal a přeřvával všechno okolo: "Zůstaň ležet, nehýbej se, ani se nehni, drž si ruce, přitiskni nohy k matraci, ani se nepohneš. Možná tu teď umřeš, ale bude to pro tebe lepší, než kdybys zabyla ty Jeho."

Hnus největší. Zle je mi z toho ještě dneska. Navíc když si vzpomenu, jak několik měsíců jsem opravdu litovala, že jsem to neudělala, protože to největší peklo začalo až potom. Noční můře po tomhle jsem se teď ani nedivila, ale vcelku jsem se z toho ráno za chvíli dostala.

Odpoledne jsem si šla koupit SIM kartu k červenýmu operátorovi. Jsem u nich již dlouho a po prohlédnutí všech jsem usoudila, že předplacená karta (prozatím) u nich bude nejlepší. S tarifem jsem nadmíru spokojená a rozhodla jsem se ho neměnit, tak to zatím vyřeším druhou SIMkou.

Nenapadlo mě to ani ve snu. A to byla asi chyba, která mě položila. Naštěstí jen na chvíli.

Šla jsem do nejbližší jejich pobočky, jako před pár lety..je to už tak dávno a přitom všechno tak živé..
Byli tam tři zaměstnanci u třech stolečků. Zákazník žádný. U stolečků krajních dva muži, uprostřed dívka. Prvního odedveří jsem poznala okamžitě a myslela, že uteču. Dívku jsem poznala o chvíli později. Posledního muže jsem neznala, ale byl odedveří nejdál. Usoudila jsem, že to lépe zvládnu s tou slečnou. Nedostala jsem šanci. Odlovil mě ten první muž u stolečku, který neměl ani tušení kdo jsem.

Za chvíli mu to došlo.

A myslím, že i té slečně.

Ti dva semnou řešili problémy s operátorem v době, kdy se mi "záhadně" objednávali služby a blokoval telefon. Byla jsem prostě výjimečný případ s výjimečným přísavkou.

Nakonec jsem celou transakci zvládla, i když jsem byla spíš mimo. Cítila jsem přesně ty samé pocity, co předtím. Strach, nejistotu, naprostou zmatenost a hlavně zoufalství. Zoufalství ze situace bez řešení. Bez řešení, které by nebylo naprosto konečné. Bez řešení, které jsem v jediném možném okamžiku neudělala. Dodnes mě přepadnou nesmyslné pochybnosti, jestli to je dobře. I když chápu, že to dobře je.

V tu chvíli mi došlo, že je to odsouzení na doživotí. U mě a určitě i tu té pani. Kde ani 4,5 roku ve vězení v ničem nepomůže, tohle si poneseme sebou sami a je jen na nás, jak se s tím poperem. Doufám, že alespoň ona se s tím bude prát dobře.

Byla jsem z toho dost v háji. Tušila jsem, že to tak je a bude, že to prostě nezapomenu, že to ze života nevymažu, prostě to tak je. Není tomu řešení. Ale nepřiznala jsem si to. O to teď to bylo horší. Když člověku dojde celá ta situace.

Ale teď už mě napadlo, že je to možná konečně cesta pryč. Už nebudu čekat, že to prostě jednoho dne zmizí. Už můžu počítat jen s tím, že to tak bylo a je.

Tohle možná nebude krok zpátky, ale konečně krok vpřed.

a třeba je to všechno jinak a stejně mě to jednou dožene. Možné je cokoliv, ale dokud žije naděje, tak žiju i já.

Vypadá to jako jaro

2. března 2010 v 19:38 Mé pocity..
Také máte ten pocit? Něco ve vzduchu se změnilo, sluníčko na nás častěji vykoukne a tak vůbec..hned je člověku líp :-)

I když..zrovna před chvíli jsem zase pociťovala takový zvláštní pocit, jakoby strach či obavy, nevím přesně co..čas od času mě to potká, asi jako každého. Je zvláštní být na tomto světě, chodti po něm, o něco se snažit, něco dělat..když vlastně vůbec nevíme, jestli to k něčemu je..a čím dál víc mi to přijde jako nesmysl. Že jsme tady.

Když to vezmu logicky, příroda nic nedělá bez toho, aby to mělo nějaký smysl. I povodně a zemětřesení mají smysl, i když se nám nelíbí. Je to všechno moc zvláštní.

A tak abych se toho zbavila, jsem začala přemýšlet o něčem veselém, co mě poslední dny pobavilo a vyštrachala jsem to.

Jednoduchý recept, jak sbalit chlapa, který mě ohromil, protože jsem o tom mnohé slyšela, ale nevyzkoušela. Vlastně omylem už ano.

Stačí být bezbrannou dívkou v nesnázích, možná je to i tím jarem, kdo ví..ale pak je opravdu úplně jedno jak zrovna vypadáte..vlastně čím neupraveněji, nebo lépe řečeno, více upraveni větrem než hřebenem, tím zaručenější výsledky.

Naštěstí vše dopadlo dobře, protože tohle je přesně to co já nechci, takhle někoho najít, navíc jsem stále přesvědčená, že nikoho nehledám, prostě by to ještě nedělalo dobrotu..ještě ne.

Ale fakt je, že jednou, až si to rozmyslím, už může být pozdě..nebo prostě nastane to, že nebudu dívkou v nesnázích..a opravdového sebevědomí ženy se muži opravdu dost bojí, i když jsou určitě výjimky. Možná je ale chyba chtít toho bodu dosáhnout. Kdo ví..

Několik vět

2. března 2010 v 16:50 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
..já vím, je to otřepaná fráze, ale když mě nic jiného do nadpisu nenapadlo :-)

Občas mívám pocit, že žiji na jiné planetě, než někteří lidé, kteří, jak mám pocit, žijí vedle mě. Asi to není pravda.

Právě jsem se dozvěděla, že budu jednou slavná. A nebylo to od kartářky či jiné věštkyně, jak si mnozí pomyslí. Vlastně jsem se tomu ještě včera smála. Dneska se toho děsím. Souvisí to totiž s tím, co mám v plánu dělat.

Byla to sranda, když jsem to proflákla, spolubydla z toho snad týden nemohla spát a dodnes o mě vypráví..jak o největším cvokovi? Ne, to ne, ale jako o exotovi..jenže ono to nic tak skvělého a úžasného není, prostě se snažím něco dělat, jako všici, co chtějí ještě nějaký čas přežít. V jejím pohledu budu slavná. Ještě včera jsem se tomu smála, znám hodně lidí, co rozhodně slavní nejsou a přesto se jim vede dobře. Ale dneska mě napadla možnost, že bych opravdu mohla být slavná. Jak to? No nejslavnější jsou přeci ti, co se jim něco nepovedlo..hoodně nepovedlo. A to se samozřejmě může stát i mně. Takže opravdu jednoho dne mohu být slavnou. Bohužel z jiného důvodu.

Druhé sousloví znělo: Nehorázné prachy.
:-)usmívám se ještě teď. To co dostane Sáblíková za medaile mi rozhodně jako "nehorázné prachy" nepřijde. Na to máme v republice jiné experty. Ale je fakt, že když člověk určitou sféru nesleduje, tak neví, a tak pro něj i půl milionu jsou nehorázné prachy, natož milionů několik.
Co považuji opravdu za nehorázné, tak plat vedení polostátních a státních podniků. A nenechávají mě chladnou ani prachy skotačící ve fotbale a hokeji..to je nehorázné. Ale "závidět" zrovna Sáblíkové..mi přijde spíše ubohé. V tomhle případě ale rozhodně o úmysl a závist nešlo. Spíš opravdu o tu nevědomost. Bohužel se najde spousta jiných lidí, kteří jsou opravdu ubozí.

A závěrem snad nej: Velká gratulace našim sportovcům na OH, včetně hokejistů. A proč včetně jich? Protože snad se konečně někdo probudí a přestane snít velký sen o Naganu. Některé věci jsou již prostě minulostí. Bohužel, toto bude platit jednou i o Sáblíkové, Bauerovi a ostatních..snad to nebude tak brzy jako u hokejistů.