Duben 2010

Já?

24. dubna 2010 v 22:39 Mé pocity..
"Nebe to ví a lidem nebudu se zpovídat.."
Tahle písnička mi zní v hlavě již několik dní..dnes jsem konečně pochopila proč, i když jsem na to měla 25let to pochopit.

Vždycky jsem měla pocit, že jsem jiná. Dneska mamka vyprávěla jednu příhodu z mé základoškolní docházky, ze třetí třídy. Nemám ráda, když někdo vypráví můj život. Je to tím, že to vypráví tak, jak to vidí on. Ale ono nic jiného nezbývá, protože já to, jak to vidím já, neřeknu.
Ve vyprávění mamka použila termín, že jsem byla "zvláštní dítě". A mně docvaklo, že jsem nebyla jen zvláštní dítě (slušně řečeno, jinak se dá říci minimálné divné dítě) Já jsem zvláštní pořád. Jsem jiná. A nebude to jen můj pocit.

Vždycky jsem si říkala, že na mně není nic zvláštního. Prostě jsem taková. Každý je nějaký. Na druhou stranu moc dobře si vzpomínám jak mi Š. vyčítal, že mu připadám, jako bych se najednou objevila na planetě a teprve se vše učila (bylo mi 20let) A on se nemýlil. Ne že bych se teprve objevila na planetě, ale je spousta věcí, které neznám, neumím. Běžných věcí. Komunikace mezi lidmi. Chování v běžných situacích. Naprosto primitivní situace ve mně vyvolávají zmatek. Přejít silnici, když auta jezdí v pro mě, divném rytmu, či nestandardně se otáčí. Máte s tím také problém? Nebo ne? Já nevím. Přijde mi, že s tím nikdo problém nemá. Rozhodnout se jestli jít nebo nejít. Já nevím. Já to prostě nevím.

Dostanu-li se do situace, kterou neznám, zmatkuji. Dělám věci, které nikdo jiný nedělá. Mám-li příležitost něco učinit až po někom jiném (př. podat někomu ruku) udělám to tak jak to udělal člověk předemnou. Odpozoruji jeho chování v dané situaci. Pokud nikdo takový není, snažím se chovat podle zkušeností z minulosti (naštěstí čím jsem starší, tím je zkušeností víc) Pokud jsem nic takového nezažila, může se stát, že, držíme li se příkladu s rukou, podám ruku brzy. Pozdě. Nebo druhou. Nebo vůbec.

Vždy jsem byla samotář. Žila jsem ve svém světě. Ve své fantazii. Ale to nikdo nevěděl. Neví. Cosi jsem kutila v koutku. Vysypávala stavebnici z krabice a zase ji podle obrázku skládala do krabice, aby šla krabice zavřít. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem začala něco stavět. A vlastně i to stavění z téhle konkrétní stavebnice jsem činila podle toho, jak mi to někdo jiný ukázal. Dávala jsem kostičky pořád stejně. Stavěla stejnou věc. Dávalo mi to pocit bezpečí. Vše bylo jasně dané. Nic se nemohlo pokazit. Do dneška se raději dívám na film podruhé, než poprvé. Ale už jako malá jsem pochopila, že pokud chci pohádku vidět podruhé, musím se na ní nejdřív podívat poprvé. Do dnes jsem neviděla Princeznu se zlatou hvězdou na čele. Ani zpívající Popelku. Tenkrát jsem to nezvládla. Pyšnou a Smutnou princeznu jsem zvládla před pár lety. Už jako téměř dospělá. Dneska je mám moc ráda. Asi až o dost později s jinou stavebnicí jsem přišla na to, že se dají věci skládat i jinak. Ale to bylo až v době, kdy jsem se snažila "nevyčnívat"

Psala jsem, že nevyprávím věci ze svého života jak je vidím já. (Věci, které mě osobně zasáhnou) Nikdy jsem mamce neřekla, co se tenkrát, při té příhodě, kterou vyprávěla, vlastně stalo. Asi bych jí to chtěla říci. Ale nemůžu. Všechno se ve mně vzpříčí. Je to velký boj. Vlastně o nic nejde. Nikdy o nic nejde. Jen o můj svět. O jediné místo, kde jsem v bezpečí. Někdy nejsem schopná říci ani naprosto triviální věci. Bojím se. Bojím se o svůj svět. Že mi ho někdo naruší. Zboří hranice, které mě chrání. Hranice, které chci zoufale zbořit, protože mi ztěžují život a na druhou stranu se bez nich bojím žít. Opět, jako již několikrát, jsem řekla, že si to nepamatuju. Ale já si to pamatuji naprosto přesně, včetně všech pocitů, které to ve mně vyvolalo.

Nemám staré přátele. Tak nějak se vytratili a já je nehledám. Většinu jsem nechala vytratit sama. A nemůže za to jen Š. Nikdy jsem moc přátel neměla. Ale když jsem měla pocit, že někdo o mně ví až moc, prostě jsem před nimi utekla. Bolí mě vzpomínání. Nejvíc mě bolí vzpomínky na hezké časy. Daleko lépe se mi vzpomíná na doby hororů. Dokážu se od nich distancovat. Na příběhu "Psáno životem" který tu mám, je to vidět. Je psán ve třetí osobě. Myslím, že dosti lidem došlo, že je to příběh skutečný. Můj. Jedině tak jsem to byla schopná dát na papír. Bez zbytečných emocí. U hezkých věcí to nedokážu. Navíc se bojím, že bych ukázala své slabiny. Další důvod k útěku před přátely. Strach. Strach, že něco využije někdo proti mně. Nesmysl. Přesto je tento nesmyslný strach hodně velký a mám co dělat, abych jej teď přeprala.

Mám teď pár vodáckých přátel. Loni jsem málem utekla. Zmizela. Zmizela jsem na nějakou dobu stejně a mizím pořád. Ale stále ještě se vracím. Stojí to mnoho sil. Znají mě ale jen tak, že chvíli jsem a chvíli nejsem. Snad to ani neřeší. Prostě jsem taková. Mám je moc ráda. Mám je hodně moc ráda. Proto bojuji se svým strachem a stále se vracím. Nikdy, když jsem překonala strach a vrátila se, jsem nelitovala. Přesto strach nijak neslábne.

Poslední dobou slábnu já. Vlastně nevím kdo jsem já. Sebe samu jsem někde ztratila. A nevím kde. Možná když mi bylo osm, devět let. A poprvé jsem naplno pocítila zradu od člověka, kterého jsem měla ráda a věřila mu. A nemohla jsem se na něj vyřvat. Nemohl mi vysvětlit, proč to udělal, protože už nebyl. Byla jsem jiná už dřív. Tohle nemělo vliv.

A pokud to vliv mělo tak jen na to, že jsem se naučila hrát. Hrát divadlo jak je mi fajn. Možná mi to pomohlo s maskou "normálnosti" i když se mě cizí lidé přesto někdy bojí. Ostatní si drží odstup. Nebo možná spíš já od nich? Pobavilo mě, když jsem se dozveděla, že nemám herecký talent. Ale pokud již člověk něco hraje, nezbývá než "přehrávat" pokud při hře má hrát. Mí nejbližší vůbec netuší, že se něco může dít. Pak mí říkejte, že jsem špatný herec.

Určitě teď nikdo nechápe, proč to píšu a jak to vůbec můžu psat. Vždyť přeci říkám, že nepopisuji život tak, jak ho vidím já. Jenže zde jsou pouze suchá fakta. Ale to co se děje ve mně, jaké emoce a pocity, zmatky, nedorozumění..to zůstává ve mně.

Přesto se může stát, že tento článek zde bude posledním. Jsou věci, které nevím. Nevím, kterou bitvu vyhraji. Tiše doufám, že ta moje válka skončí alespoň příměřím. Ve své vítězství nevěřím.

Nahoru dolů, dolů, dolů....

21. dubna 2010 v 13:44 Mé pocity..
Tohle už tu dlouho nebylo. Tedy ne v téhle podobě. Nejhorší je, že vůbec nechápu proč. A ještě horší, že netuším co s tím. Nebo, lépe řečeno, kam s tím.

Už mi začíná docházet, že to sama asi nezvládnu. Ale berličky nechci. Asi si toho budu muset projít ještě víc, abych pochopila, že berličky nejsou špatné.

Venku je krásně. To mě straší ještě víc. Že mě to chytlo na jaře. Loni v létě. Měsíc, možná dva mi bylo ok. Uvědomuji si to už několik týdnů.

V neděli to byl ale docela šok. Mamka konečně našla odvahu se mě zeptat, jestli se "někdo" rýsuje, třeba alespoň na obzoru. Řekla jsem tak jak to je, že prostě ne a že vůbec netuším, jak to bude v budoucnu, za pár let.

Mamka řekla, že to nevadí, že to musím vědět já, jestli mi něco nechybí. A moje první myšlenka byla, co by mi mělo chybět. Jestli to pronásledování, neustálé kontroly, přednášky celou noc o tom jak jsem nemožná a neschopná...

Přitom vím, že bylo i spousty (nebo prostě byly) i dobré a hezké věci. Úžasná návštěva zoo, procházky Prahou se Š, s M i dovolená...ale to jsou věci, na které musím pracně vzpomínat a hledat je v paměti. První co mě napadlo, byl teror.

S hrůzou mi dochází, kolik je to už let. Čtyři. A mně to stále přijde jako včera. Jakoby se nezměnilo vůbec nic. Čas nic nezmohl. Neudělal.

Naopak se na mě sype i všechno předchozí.

Včera mi kamarádka řekla, že by ráda, abych se k ní nastěhovala já, protože jsem taková v pohodě. Polila mě hrůza. To jak mě vidí ostatní tuším už dávno. Jsem prostě "veselá kopa" a o tom jak mi je teď nemají ani tušení, kromě mojí spolubydly, která asi v pátek zírala, neboť jsem dostala ukázkový histerický záchvat kvůli zkoušce, u které ještě ani o nic nejde. Prostě cvok. Co má chudák říkat ona, teď mám výčitky, že jsem ji přesvědčila, aby na tu svojí zkoušku dneska šla. Doufám, že to dopadne dobře, jinak vůbec netuším jak jí pomoci, aby to zvládla.

Tragédie..

10. dubna 2010 v 18:31 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

Staré, ohrané, ale pravdivé.

Naši to okomentovali slovy: "To je prů*er" Taťka v zápětí na to dodal, že jde vařit kafe.

Trošku mi to připomnělo Švejka a jeho odchod na vojnu, kdy své posluhovačce řekne: "Paní Müllerová, já jdu na vojnu, vařte kafe klidně dál"

Ale vím, že to docela hodně zasáhlo i taťku a hlavně mamku. Ačkoliv se tváří jakoby nic, v jejích očích jsem si mohla přečíst: "Co se to s tím světem děje, když i prezidenti umírají v letadle".

A vlastně to tak trochu cítím i z médií a reakcí lidí pod článkem, kdy chvíli po zveřejnění kdosi píše: "Doufám, že to alespoň prezident se ženou přežili".

Je to tragická událost. Nejtragičtější pro rodiny zemřelých. Tragická pro Polsko. Smutná pro Evropu, politováníhodná pro zbytek světa. 

Popravdě jsem ráda, když stíhám sledovat převleky našich politiků, okolní politiku už moc nestíhám. Má představa o Lechu Kaczyńském byla, že to není špatný člověk a vlastně jen, bohužel to musím přiznat, díky této tragické události se o něj zajímám více. 

Nechci situaci nějak zlehčovat, asi bych takový článek měla psát až za několik měsíců, nebo let? Kdo ví, kdy je ta přijatelná doba? Ale z příbuzných obětí si to tu nikdo nepřečte a vlastně i kdyby, nevidím na mých myšlenkách nic špatného, protože zásluhy nikomu neberu a snad ani nehaním.

Jen jsem se tak zamyslela nad tím jak lidé přemýšleji "Co se to s tím světem děje, když i prezidenti umírají v letadle" a byla to mamka, kdo mě v tom utvrdila, protože pak mi říkala, že když odlétali prezidenti USA a Ruska, přemýšlela, co když se něco stane a pak to prostě zavrhla s tím, že je to nemožné. (a ráno se to stane skutkem, i když jinému..)

Přemýšlela jsem nad tím už dříve, že se divím, že se státníci a vůbec všichni tito lidé nebojí stále někam létat, neboť čím častěji něco děláme, tím je větší pravděpodobnost, že se něco pokazí, stane..

Jsou určitě statistiky spadlých letadel díky závadám i lidským chybám. Není žádný důvod, aby se do statistik nezapsaly vládní letouny. A nejde o to, jestli je to "bohužel", prostě to tak je.

Tato tragédie sebou může přinést jen jednu jedinou dobrou věc, která se bohužel nestane. Že si lidé tam nahoře uvědomí, že jsou stejnými lidmy jako všichni ostatní. Ale dokud si to neuvědomí ostatní lidé a budou stále těm nahoře přitakávat, že jsou něco více, tak tato tragédie nemá smysl vůbec žádný.

A ještě poslední reakce: Poslouchám teď výroky: "Ještě, že se to nestalo když přilétalo USA a Rusko podepisovat smlouvu, nebo když odlétali, to by teprve byla katastrofa.."

Byla by to úplně stejná katastrofa jako teď. A stejně jako teď se dosadí jiný panáček a za pár měsíců to bude, jakoby se nic moc nestalo.
Základ chodu přírody: Každý jsme nahraditelný, i když se nám to nelíbí.

Jediní, koho to nepřebolí nikdy, jsou pozůstalí. Za ně mě to mrzí, a nejvíce za samotné oběti, které před tím žili svůj každodenní život jako my ostatní. Stejně tak ani my ostatní nevíme, jaký život budeme žít příští hodinu.
Mysleme na ně. Mysleme na nás.

Promoce

1. dubna 2010 v 11:30 Mé pocity..
Já vím, že je to již s křížkem po funuse, už je to skoro rok, co mám promoce za sebou a vlastně ani netuším co a jestli vůbec jsem k nim něco psala.

Možná mně teď na to přivedli promoce "opozdilců", kteří státnice dodělávali po Novém roce a kteří se zde na promoce houfně zcházejí.

Vzpomínám, jaké to tenkrát vlastně bylo a co si z toho pamatuji a jediné, co mi při slově státnice a promoce vytane na mysl je: zmatek. Naprostý chaos, nedostatek času na cokoliv, hlavně před státnicemi a také zoufalství.

Samotnou promoci si má člověk asi užít, ve všech knížkách i filmech v takový okamžik probíhá postavě celý život před očima, nebo alespoň ty zásadní chvilky v životě. Ať jsem se snažila sebe víc, měla jsem v hlavě naprosto pusto. Ty chvíle, kdy mozek nemohl pochopit, že se nic nemusí honem honem učit (nepočítám-li nástup a chvíle kdy se má člověk postavit nebo si sednout při promocích a hlavně místo "přísahám" říci "slibuji")

V tomto byl asi ten okamžik neskutečný. Člověk si mohl říci, a s J jsme si to tak řekly: Tak jsme to dokázaly :-)

Dneska jsme opět v kolotoči učení a zkoušek a zápočtů a doufáme, že si to opět budeme moci šťastně říci, to naše "dokázali jsme to".

Ztratila se mi pointa i důvod článku, tak snad bych jen zdůraznila tu naprostou pustotu v hlavě ve chvíli, kdy těm "úžasnejm hrdinům" probíhá před očima celý život. Tohle byla moje promoce. Neskutečná úleva od napětí, které se člověk ani neuvědomuje, že v sobě má.

Nejhorší byl první semestrový týden po prázdninách. Člověk jen nevěřícně kroutil hlavou, že se má zase do toho kolotoče vrátit.