Červen 2010

Němce dráždí zápach z ČR

23. června 2010 v 12:14

Mě velice nadchl.

Je to totiž přímá ukázka toho, jak se dělá novinařina a čím se krmí lidé, kteří informacím o krajích, které důkladně neznají uvěří.

Je to jen několik bezvýznamných vět, které pravděpodobně budou opraveny, až se nás sejde více kdo napíše do redakce o nápravu.

Vzhledem k budoucí nápravě si zde dovoluji zkopírovat odstavce:

"Obyvatelé německé strany Krušných hor si stěžují na zápach podobný kočičím výkalům, a viní z něj české chemičky, zejména v Litvínově a v Záluží u Mostu."

..........zde je jen malá nepřesnost, chemička v Litvínově a v Záluží u Mostu je jedna a ta samá "věc",  neexistují zde dvě chemičky, jen jedna, která je maximálně rozložena mezi několik firem, ale to by tu muselo být těch názvů vcelku víc.

a druhá chyba:

"Webová stránka vytvořená autory petice cituje i starostu Horního Jiřetína Jana Bejčka, podle nějž znečištění ovzduší způsobuje nejen litvínovská chemička, nýbrž i uhelné doly a elektrárny."

Starosta Horního Jiřetína se jmenuje Branko Glavica
Pan Bejček, kterého znám jako Vladimíra Bejčka a zajímá se hodně o naši oblast z vědeckého hlediska působí na České zemědělské univerzitě v Praze, ten by o nás mohl hovořit, ale jako Vladimír Bejček.
Nakonec se mi podařilo vystopovat i jméno Jan Bejček. Je to opravdu starosta, nikoliv ovšem Horního Jiřetína, ale Nové vsi v horách

Je to jen pár nesrovnalostí, ale můžou-li být nesrovnalosti v tomto, jak vypadají asi nesrovnalosti daleko větších a složitějších kauz..

a jinak, kdybych takto odváděla svou práci já, tak už žádnou práci nemám.

Tak článek opraven :-) jenže ta informace patrně nebyla z Horního Jiřetína,
ale z Nové vsi v Horách...no, ale chtít po pánech redaktorech (nebo paní redaktorkách) aby věděli od koho mají informace, je asi příliš.


A ještě si dovolím malý soukromý názor na celou kauzu. Není otevřena prvně, řeší se to již několik let.
Pravda je, že chemička v jejím nejbližším okolí nevoní. Ale když si vezmu převládající směry větrů, které vedou od hor hraničících s Německem přes Horní Jiřetín směrem k chemičce a dále, dostávám zápach na druhou stranu od Německa.

Pak snad jedině, že zápach vystoupá do velkých výšin, kde se v protiproudu vrací směrem k horám a "napadne" Němce.

Prý ne každé sci-fi je nesmysl...nicméně bude zajímavé sledovat, jak se věci dále pohnou. Pohnou-li se.

Asi už ten svět trochu znám..

22. června 2010 v 18:53 Mé pocity..
..aneb jasnovidcem snadno a rychle.

Ne, to rozhodně ne. Pouze snadno předem odhadnutelná situace. Struktura byla jasná již od počátku. Přesně kontury se objevovali postupně..ale vždy v předem odhadnutelných krocích.

Začalo to před čtrnácti dny na blokovém cvičení. Měli jsme doručit e-mailem zápočtový úkol. Jednoduchá věc. Ale problémy byly jisté.

Potvrdilo se.

Úkol jsem zasílala v pátek, v pondělí mi přišlo kladné hodnocení na email. Z důvodu prokazatelnosti jsem hodnocení nevyhazovala. (ještě jsem se v duchu smála, že jsem pitomá, když to archivuji) 
V zápětí mi přišla zpráva ze systému, že zápočet je zapsán i tam. Zkontrolovala jsem systém a bylo to tak.

V úterý jsem šla na zkoušku. Celou dobu mi bylo jasné, že bude problém se zápočty a překvapilo by mě, kdyby nebyl. A byl.

Dvě slečny nemají zápočet. Mezi nimi samozřejmě i já.

Bohužel jsem se nedala a spustila důkazní jednání
(jsem husa, před zkouškou má člověk držet ústa a krok..chybama se člověk učí)

Správně předpokládáte, že mi nebylo nic platné a tak jsem ještě před zkouškou vyběhly se slečnou z místnosti a jaly se hledat pána, který nám dal zápočet "nezápočet". Našly. Hrozně se omlouval. Bylo mi ho líto. Hlavně v tom, že on ten vzkaz předal, ale sekretářka jej přehlédla...a samozřejmě se pustila do mě na obhajobu svého "pána". Dopadla jsem jako lhářka neplnící úkoly.

Výsledek byl: zápočet udělen, vše se dohledalo.

Vrátily jsme se do hodiny, kde nám nijak nadšeně schválila sekretářka zápočet a dala test.

Samozřejmě výsledek zkoušky bylo: neuděleno. Mohla bych mít vypsané zlaté tele, ale pokud mě chce u zkoušky potopit, tak mě prostě potopí. Se zkoušejícím se prostě nehádá (alespoň ne před tím, než zapíše známku)

Ale hrály mu v očích krásné plamínky, takže alespoň on má radost
Ráda rozdávám radost :o)

Doufám, že alespoň příště ho už nebude tato hra na pomstu bavit a proběhne vše ok..a radost budeme mít oba (předpokládám, že má radost, když někomu tu zkoušku může dát)

Měnící se svět

17. června 2010 v 21:46 Mé pocity..
Takže, dámy a pánové, právě bych prosila o potlesk. Sdělila jsem Vám totiž tu úžasnou novinu, že se svět mění, tak si toho doufám už konečně všímáte!

:o)

No dobře, odhodím to jedno kolečko z těch dvou co mám navíc, ať to tak není vidět..

Prostě se měním i já. A k lepšímu to není. Před pár lety (a ještě i po pubertě) jsem nebyla alergická naprosto na nic. Posledních pár let se mi začínají alergie střídat..každý rok na něco jiného. Poprvé jsem poznala alergickou reakci na rozkvetlé louce s vysokou trávou, kde jsme jednu noc spali ve stanu. Kýchala jsem na celé kolo a měla červené oči. Jen jsme místo opustili, já jsem se uklidnila a bylo opět vše v pohodě. Až o dalších několik let později, se u mě projevila alergie na posekanou trávu (což je průšvih, když u nás sekám trávu hlavně já), ale další rok mi posekaná tráva nevadila. Vadilo pro změnu seno. Loni to byl prach. Letos to všechno vypadalo víceméně v pohodě, až do včera.

Vzala jsem si lískový oříšek. Za chvíli mi natékala ústa i krk. Chvíli jsem začala zmatkovat, ale podařilo se mi se uklidnit a prostě jsem chladila a chladila..a doufala, že ten krk moc nenateče..byla jsem ke všemu na pokoji sama, ale dopadlo to dobře, za dvě hodinky to začlo opadat..takže oříšky, se kterými jsem v celku ani nezačla, naposledy snad ve školce,u mě končí.

Ale až mě to tu přestane bavit, tak nebudu muset vykrádat lékarny, prostě si jen vezmu hrst oříšků...

...a nic se nestane, protože tou dobou už budu pravděpodobně alergická na něco úplně jiného, budu-li ještě živá :)

Snad se mi je jen někdo nepokusí podat jako vražedný nástroj tento rok...ten nadpis v médiích by byl velice legrační "Zavražděna lískovým oříškem"..to není nic úctyhodného.

Jen by mě zajímalo, čím to může být, tak najednou..možná ta chemizace světa nebude ideální prostředek k trvale udržitelnému rozvoji...a hlavně k trvale udržitelnému životu..

Myš sem, myš tam..

14. června 2010 v 17:54 Mé pocity..
..aneb mišmaš posledních dnů.

Začala bych velice nesobecky sebou :) Po tom posledním školním výletě (exkurze na 2 dny) se mé zdraví rozhodlo, že onemocní. Takže teď tu sedím s rýmou lezoucí do dutin a praská mi hlava. Vybralo si na to mé zdraví nejlepší dobu: sestře se narodilo miminko (naštěstí nechtějí první návštěvu rodiny uspěchat, takže mám naději, že se doléčím, takhle bych tam nejela), mám dva týdny naplněné zkouškama a učením...a já bych nejraději mlátila hlavou o zeď, nebo alespoň měla zavřené oči, aby ta hlava tak nebolela..a ne do něčeho čumákovat a učit se to zpaměti..nehledě na to, že při ústní budu pěkně huhňat..

Takže sestřička se dočkala malého chlapečka, když si vzpomenu, že nám říkala, že je těhotná, přišlo mi to děsně dlouho, než se to narodí..asi se nám naše matička Zemička začala točit rychleji..mně ten čas tak děsně letí..

Koupila jsem si nový batoh. Snažila jsem se vybrat ten největší z malých batohů (aby se do něj hodně vešlo a v buse jsem neplatila zavazadlo) a nakonec jsem jeden vybrala, i když ten co jsem chtěla neměli. Doma jsem ho plnila a zjistila, že je o něco menší, ale tak nějak se tam nakonec všechno vlezlo. Aby mi pan řidič v buse vyrazil dech, když začal zkoumat, jestli se za ten batoh nebude platit. Nakonec mi jen doporučil, aby kdyby přišel revizor, jsem ho zchovala. Byla jsem z toho trošku mimo, ale to dělá i ta rýma, a hlavou mi jen běželo "Proboha, vždyť je menší než ten předtím a o tom nikdo ani neuvažoval, že by se platilo" asi to bude tím, že černá zmenšuje: ten předešlý batoh byl kompletně celý černý. Tento batoh je černý s modrou maskou...no, věřit tomu mohu, ale rozhodně za něj platit nebudu.

Svět také dostal nové slovo "vuvuzely". Úžasné hudební nástroje burcující svět. "Tradiční" plasťáky Afriky..co dodat.  No, nic proti hudbě, sama jsem u ní trávila hodně času, ale lepší můj "parník v nouzi" na trubku, než 90minut ve vosím úlu. Škoda, chtěla jsem se podívat na pořádný fotbal, ale v tomhle bzukotu to nedávám a nejsem takový fotbalový machr, aby mě to bavilo (či jsem vůbec věděla co se tam děje) bez komentátora, takže vypnutí zvuku je u mě pasé. Škoda, že MS nebude trvat tak dlouho, aby se lidé opět spojili a vypli to..myslím, že by stačilo bojkotovat pár zápasů..no nic, fotbal nebude.

Nejspíš jsem měla v plánu napsat ještě něco osvětového, ale to už zaniklo v zapomnění spolu s časem..a nebo utonulo v mé rýmě, takže zase sbohem.

Symbolické..

7. června 2010 v 21:26 Malá zamyšlení..ale někdy důležitá!!!
Člověk stále zjišťuje s jakými hajzly vůbec na této planetě žije

...

"Napadeni" psem

6. června 2010 v 20:26 Co se jinam nevešlo
A nakonec jsem byla seřvána já jako naprostý viník všeho. (Už bych si měla pomalu zvykat :-D)

Jen si nepředstavujte žádné krvelačné bestie, prostě si psiska jen nesedli a trochu si zaštěkali.

Šli jsme s Dixínem jako vždy na procházku. Jdeme podél potoka. Pes sice na volno, ale jen pár metru odemě.

Na druhé straně potoka vidím pár lidí a psa hrnoucího se k nám. Vím, že pokud by zůstal na své straně potoka, tak můj za ním nepůjde, ale vzhledem k naprostému nezájmu lidí o jejich psa a jeho radostném pohledu a hlavně běhu k potoku mi došlo, že ten pes ho přeleze.

Popravdě jsem vůbec nepřemýšlela co je to za psa. Viděla jsem jen ohromné chlupaté tele větší než náš vlčák, jak se k nám žene. Naprosto jsem netušila jak se bude chovat.

Zavolala jsem Dixe a vzala si ho na vodítko, když tu už u nás přistála obří příšera. Lidičkové na druhé straně se vzpamatovali a začali na svého miláčka volat. Naprosto bez úspěchu. Jejich pes je naprosto ignoroval a i když jsem se chtěla hnout pryč, pes nás následoval. Navíc nic nenasvědčovalo tomu, že by se po několika metrech vracel.

Čekala jsem tedy, že si pro psa dojdou a odvedou si ho a zatím uklidňovala svého hafana, který se držel vcelku statečně a ani neblaf. Jenže po pěti minutách ho to přestalo bavit a jal se na vetřelce štěkat.

Lidem konečně docvaklo, že jediné řešení bude přelézt potok a vzít si svého psa, jinak jim ho odvedu sebou. Odhodlal se starší kluk a štítivě přeskákal po kamenech potok. Vzal psa za kůži (obojek neměl) a odtáhl ho k potoku. Pes přešel na druhou stranu. Když se tam dostal i jeho pán, pes byl opět u nás.

Dixe to dojalo. Tedy úplně nejvíc to, že nějaký cizí hafan si může klidně běhat na volno sem a tam, přelézat potok a neposlouchat a on musí být na vodítku a ještě mu někdo říká aby byl ticho.

Celá situace se opakovala ještě dvakrát, až holčina (s jejíž starší ségrou jsem chodila do třídy na základce, pak nás opustila a zopakovala si devítku, aby nenastoupila na učňák a pořídila si miminko) začala hystericky ječet, že toho jejich obra ten náš vlčák pokouše. (můj pes stál téměř na místě a jen štěkal, chápu, že ho neznají a neví, že není zlý. Na druhou stranu jsem ani já o jejich hafanovi netušila co je zač a co udělá a rozhodně jsem v něm neviděla štěně)

Když konečně dostali svého psa na "svou" stranu potoka, začala na mě mladá slečna ječet, že můj pes nemá košík a že ho má mít, když NAPADÁ ostatní psy. Následně začaly výhrůžky tatínkem policajtem.

Řekla jsem jí, že můj pes nikam neutekl, je zabezpečen na vodítku a poslouchá (není svatoušek, ale v krizi mě nezklamal) Načež jsem byla upozorňěna, že jejich pes je štěně. Řekla jsem jí, že mi nevadí, že je to štěně, ale že i štěně má poslouchat, má-li běhat na volno. Byla jsem ubezpečena, že zde bydlí (? fakt nechápu proč ?) a že jejich pes jiné nenapadá. Odvětila jsem jí že pokud pes neposlouchá, tak na vodítku být má, otočila jsem se a odešla.

Tuto nesmyslnou hádku bych stejně nevyhrála, protože blbce prohlédnout nedonutím.

Stát se toto mě, přeběhnu potok vodou, o kamenech nepřemýšlím, popadnu psa, omluvím se a rychle zmizím. Rozhodně nebudu nikomu vyhrožovat tatíčkem policajtem. Hlavně, pokud mám neposlušného psa v oblasti, kde mají psi chodit na vodítku dle vyhlášky (což jsme do určité chvíle porušovaly obě, jen ten můj se ode mě nevzdálil)

Nakonec jsem naštvaná, že jsem čekala až si pro pejska příjdou. Měla jsem prostě odejít. On by šel za mnou. A dostala bych vynadáno stejně a nebo bychom měli psy dva :-)

Když si to tak vezmu, tak je mi toho jejich štěkana docela líto. Protože mezi námi nemusel být potok. Mohla to klidně být silnice. Byť třeba jen malá cesta, po které projedou dvě auta za týden. Jenže zákon schválnosti...stačí, aby tam jel idiot ve věku té slečny co to hulí co to dá a pes nemá šanci.

Navíc kdyby tam potkali tu toulavou dogu, co občas svému majiteli uteče, tak by bylo také na průšvih zaděláno. (A sám majitel mě upozornil, že je hodně zlá) Vždycky by to odnesl hlavně ten pes.

Asi se na věci dívám jinak. Chtěla jsem našeho Dixe před tou dogou bránit vlastním tělem, stačilo aby zavrčela a já bych mezi ně vletěla. Majitel tenkrát přišel včas a zarazil mě, (vlastně mi taky tenkrát vynadal, že jsem šílenec :-D) A pak jsem potkala (a to pánovi také utekl) boxera s vlčákem. Já šla po silnici z procházky domů. Na louce vcelku daleko od nás pán s vlčákem a boxerem. Boxer vzal dráhu. Pán běžel a volal, že kouše. Jezdili kolem nás auta, boxer běhal kolem nás a já ho tlačila co nejvíc od silnice, občas ho i lehce podržela za obojek, aby ho někdo nesrazil. Ten pán jako jediný se mi omluvil a i mi poděkoval, protože viděl, že chráním i jeho psa. Myslím, že dodnes nechápe, jakto, že nás nepokousal. Já jsem jen celou dobu uvažovala, jestli přelézt svodidla a dovléct nás všechny k jeho pánovi, jenže by to Dix odnesl. Na silnici paradoxně ta nebezpečná auta tvořila rušivý element, kdy se po nich boxerek občas podíval.

Potkala jsem ho

6. června 2010 v 1:01 Mé pocity..
Jen tak jsem bloumala a najednou ho vidím.

Pohled. Rysy tváře. Způsoby..Z flanelové košile co měl na sobě jsem cítila to teplo. Skoro bych i mohla slyšet jeho hlas, jen kdyby promluvil..byla jsem v šoku.

V šoku z toho, co to se mnou udělalo.

Neznala jsem ho a ani on mě. Jen mi někoho připomněl. Někoho, kdo mi nebyl nikdy blízký, pouze sympatický, s kým jsme se jen na chvíli potkali a pak šli zas každý svou cestou.

A pak se objevil strach. Člověk by utíkal, prchal dokud by mu síly stačili. Přesto se mi ještě chvíli podařilo setrvat. Hlavu ovládl zmatek. Křik. "Zmiz, zmiz, zmiz.." a tak jsem zmizela.

Stejně bych nic jiného nemohla udělat. Na druhou stranu by mi mohl pomoci se vrátit. Vrátit tam, odkud jsem zmizela předtím. Snad mám ještě kam..

Alespoň zanechal stín pochybnosti. Už i to beru jako úspěch.

Srazilo mě letadlo

6. června 2010 v 0:43 Veselé příběhy ze života
Málem.
Už si připadám jako bulvární noviny. Senzacechtivý nadpis nad naprosto ubohým článkem bez jakékoliv pointy. Navíc toto bude velice krátký článek.
Šli jsme s Dixíkem na procházku. Šplháme do předposledního kopce, když slyším něco bzučet. Netuším co to je, ale přijde mi, že to jde ze zhora. Zavolám psa a dívám se, jak přibíhá. Zvuk zesiluje. Koutkem oka sleduji, jak se na mě cosi řítí. Otáčím hlavu.
Letadlo. Nízko nad zemí. Rozpětí křídel mi připomíná přerostlou volavku. Nevěřím vlastním očím. Nedokážu rozeznat jestli mě mine.
Napadá mě, že je to blbost, protože podle velikosti musí být mnohem výš, takhle by se do něj nikdo nevešel. Pak mi dojde, že to pravděpodobně bude model, hodně velký model, protože by ten "kdosi" musel startovat z toho kopce. Naštěstí v tu chvíli nabírá letadlo výšku a přelétá mi nad zmatenou hlavou.
S bušícím srdcem vyšplhám na kopec, kde s hlavou k oblakům stojí člověk a dělá, že sleduje a řídí letadlo, které já už na obloze nemohu objevit. Dle mého mu zmizelo kdesi v nekonečném modru, ale on jako pilot nejspíš věděl, kde lítá..