Červenec 2010

Novináři se předhánějí?

18. července 2010 v 19:35 Logika
Kolik ty šaty vlastně stály?

Zdroj: Seznam.cz

Velká voda - Berounka 2010

18. července 2010 v 14:42 Mé pocity..
Jsme doma.

Od včerejšího večera jsme doma. Tedy já na koleji v Praze.

Asi se divíte, že ten článek není v rubrice Vodáctví. Asi proto, že by neměl být ani tolik o vodě, jako o pocitech, vztazích, o lidech, i když nějaký ten děj se tu možná také objeví.

Začnu nesobecky mnou :) a trošku netradičně od konce, tedy od návratu.

Stejně tak, jako jsem měla zvláštní pocit na začátku, že opravdu jedu na vodu a již jsou prázdniny, tak stejně tak neskutečně mi přišel včerejší den, že je konec.

Až do večera to vcelku šlo, když jsem ukrotila svou touhu dát Pajdovi pádlem (o tom snad později) tak zase bylo vše ok, pohoda a sranda. Na začátku vody nás nastoupilo 14 lidí. Vodu nás dokončilo 6. O tom proč, později.

V šesti lidech (nebo spíš v pěti, protože jako jediné "přeživší" holce mi bylo svěřeno hlídání) byly vytaženy lodě a uklizeny. Po tomto počínání následovalo poslední vykoupání v Berounce, neb jsme byli značně upocení. Převléknout a na večeři.

A pak bylo jasné, že je definitivní konec, když "skorobrácha" H vyrazil vlakem na opačnou stranu a nás jelo jen pět. O zastávku dříve vystupoval J a byli jsme 4. U metra jsme se rozloučili s Čertem a byli jsme tři. Na Muzeu jsem osiřela.

A tak, jak jsem celých těch osm dní téměř nepobývala mimo "svět", jsem se chtěla vrátit. Hrozně moc. Člověk by zoufalstvím mlátil hlavou do těch sloupů kolem, jen kdyby mohl věřit, že když se propasíruje dovnitř těch sloupů, vrátí čas.

Nic se nevrátí. Uteklo to rychle. Tahle voda nebyla ideální, ba skoro naopak, přesto přinesla neopakovatelné pocity. Alespoň pro mě. A pomohla mi zase trochu poznat lidi. Moje lidi. Z té stránky, kdy se nedá nic hrát. Bylo úžasné sledovat, jak se čtrnáct individuálních lidí učí být týmem, kde nehrají roli rodinné vztahy, ale potřeba spolupráce.

Tak snad se vrátím na začátek.

Sešli jsme se odpoledne u (nebo spíše ve) vlaku do Chrástu u Plzně, kde jsme začínali. V tom vlaku jsem ještě nevěřila, že jsou prázdniny, natož, že jedu na vodu a stále jsem si to musela připomínat.

Jeli jsme: já, Pajda s přítelkyní Mo, M s manželkou J a dětmi Mí a E, Čert, B, R a Jár. V Chrástu nás dostihl "skorobrácha" H a v tábořišti se připojila Bee s přítelem D.

Když to rozpočítám i s dětmi, tak nás jelo šest holek a osm kluků.

Začátek vody mně nepřišel moc úžasný, ačkoliv z pro mě neznámých lidí jeli jen R a D, nakonec pro mě neznámou byla i Bee, ale to někdy nové vztahy dělají. Nechtěla jsem se k nim míchat a oni si hlavně ze začátku drželi odstup od nás. Navíc jeli jen na víkend, po týdnu by to bylo určitě také jiné. Musím uznat, že D se ve své práci vyzná, za což si ho cením. Dostalo se nám mnoho zajímavých informací.

Někde v předu jsem psala o rodící se spolupráci. Přišlo mi to, jako bychom z běžného života byli zvyklí kopat jen sami za sebe a když první den J tahal svou laminátovou loď na vodu, ačkoliv stáli v okolí dva kluci, na druhé straně jsem jí chytla já, neb nejevili zájem. Možná, kdybych je nechala ještě chvíli, by jim to došlo. Navíc by možná J tu loď stáhl sám...a hned na začátku riskoval záplatu. Jeho loď se mi moc líbí a přiznávám, že je mi jí líto, když někde trpí.

Já jezdím na plastech a jsem ráda, ale laminátky mají své kouzlo, které prostě plasty mít asi nemohou. I když, letos jsme s H vyzkoušeli loď Sambu a musím si jí pochválit, kam se hrabou Vydry..:-) Ne, rozdíl je hlavně ve stabilitě, Samba mi přijde hodně stabilní. Navíc má vyšší špičku, takže na jezech se mnou na přídi tolik nenabírá. Má vyšší profil, takže bude asi o něco pomalejší, protože bude mít vyšší odpor vzduchu, ale rozdíl není tak velký. Zadní sedačku nemá tak vzadu, to si H pochvaloval, že nemá otlačená záda od zadního bortu. A i ovladatelnost mi přišla hodně dobrá.

Na vodě panovala vcelku pohoda, sranda a vydrželo to až do neděle. V neděli odpoledne nás opustila Bee s D a večer to chvíli vypadalo, že bychom mohli spát pod širákem na jedné zřícenině. Když tam kluci vyšlápli, tak zjistili, že je tam plno lidiček, co se podílí na opravě, takže jsme se posunuli ještě o kousek dál na louku. Bylo to naše první a poslední spaní mimo kemp.

Večer se dělal ohýnek a vařili fazole a čaj. Panovala pohoda a sranda. D dvou do rána jsme se smáli já, J, Jár a Čert. Nasmáli jsme se úplně úžasně a pak se rozešli spát. Zbytek znám jen tak okrajově, protože jsem se tam nechtěla motat a způsobovat další zmatek, když jsem věděla, že nijak nepomůžu a slyšela, že jich je tam dost.

Vím jen, že ve čtyři měl Mí velký záchvat, snažili se ho probrat a kluci vyrazili volat záchranku. Spali jsme mimo kemp, nebyl signál na telefon a cesta, kudy záchranka mohla dorazit byla nahoře nad zříceninou.
Vše snad dopadne relativně dobře i do budoucna.
J s Mí odjeli do nemocnice, M s námi druhý den ujel ještě asi tři km do kempu, kde jsme zůstali a on se vydal za J a Mí aby jim dopravil věci. E jsme měli na starosti my. I když se původně plánoval výlet asi 10km, zůstali jsme nakonec v kempu a koupali se. Navíc to byl dobře vybavený kemp, kde se dal hrát kulečník, pink-ponk (ten jsem hrála asi poprvé v životě a bylo to vidět :-) )šipky a fotbálek.
Takže den volna plánovaný původně na středu jsem si odbyly v pondělí. Večer pak přijel M pro E a svou loď. 

Dál nás putovalo osm. Ve čtvrtek se s námi rozloučila B, protože jí odpoledne čekal pohovor na brigádu a večer mecheche se spolužáky :-)

Zůstalo nás sedm. A já čas od času vystřídala kormidelníky, aby ten volej nemuseli celý oddřít sami.
Již od prvních dnů panovala na lodi Pajda - M občas zvláštní hádavá nálada, takže když jsme poslední noc přespávali v Zadní Třebáni, tak M využila toho, že nedaleko má chatu a zůstala tam. A tak nás poslední den jelo jen šest na pěti lodích. Zůstala jsem jako jediný háček a jediná holka.

Sranda ovšem byla, že jakmile M odešla, Pajda začal lézt na nervy mně :-D Začalo to v pátek večer. Všichni si ze mě dělají kvůli Hornímu Jiřetínu srandu a já to beru, kolikrát přijdou na věci, že mě dostanou do kolen a brečela bych smíchy.
Ale když začal rozvíjet naprosto vážné a zcestné teorie a bylo jasné, že nemá nejmenší potuchy o tom co mluví, neudržela jsem se a možná až moc ostře jsem mu řekla, že o tom netuší vůbec nic, tak ať toho nechá. Trochu mě mrzelo, že jsem byla tak tvrdá. Začínám vystrkovat růžky, což je dobře, ale musím to ovládat a ne takhle vyjet.

Ještě jednou se mi "povedlo" na Pajdu vyjet a to před posledním jezem v sobotu. Dával rady J ohledně toho jezu a laminátové lodi, na které J jezdí. Já věřím, že každý může říci svůj názor. Ovšem tohle mi přišlo zcestné vzhledem k tomu, že Pajda ten jez neviděl. Nehledě na to, že už párkrát se ukázalo, že vodácký názor ohledně sjízdnosti či nesjízdnosti má úplně vedle. Ale není se co divit, poprvé jel vodu loni. Kdežto J jezdí vodu již nějaký ten čas na své lodi a zatím mi přišlo, že vždy odhadl na co má a nebo mu to alespoň vyšlo.

Jez jsme nakonec sjížděli všichni. A já s H i ve dvou. A v pohodě. Byl to jez "rybí přechod" takže tam měl místo nakloněné desky v šlajsně stupně. Na tom prvním měl J trochu problém s kýlem svojí laminátky, ale zbytek proběhl v pohodě.

A co říci závěrem?
Jsem ráda, že jsem jela. Připomněla jsem si vývoj lidského vnímání i chování. Připomněla jsem si velký smysl a vliv psychiky.

Moc dobře se mi s touto partou lidí jezdí. Někteří se večer rádi napijí, ale přes den jezdí střízliví. Když je v okolí něco zajímavého, tak se zastaví a jdeme se podívat. Jen kdyby ty hrady, zámky a zříceniny nestavěli na těch kopcích :D Ne, to ne. Dokonce jsem trochu příjemně překvapila letos i sama sebe.
Loni jsem totiž při jednom takovým výstupu měla opravdu hrozné problémy to ujít. Byla jsem tam jediná holka. A Jár, Čert a Pajda na mě museli stále někde čekat. Ať jsem se snažila jak chtěla, s tím nemohla nic udělat, dost jsem se styděla v černých snech mě to honí stále.
Nebylo to letos špičkový, ale alespoň jsem většinou držela tempo. Možná to bylo trochu lepší tím, že jsem na nic nešla jako jediná holka a nezůstala jsem nikdy poslední. Nemyslím si, že by se mi o tolik zlepšila fyzička, i když se s tím snažím něco dělat. Všechno je to o psychice. Vím, že loni jsem toho měla vcelku dost hlavně v hlavě. Letos jsem to šla na vnitřní pohodu. Jen jednou se mi stalo, že mi ta cesta přišla příšerná, ale stačilo přeladit myšlení a zase to šlo dobře.

A vývoj lidského chování a vnímání? Ten jsem si prožila na sobě vzhledem k R. Byl v partě nový. Přivedl ho Pajda. Ze začátku jsme si neměli moc co říci, později to bylo o něco lepší. Chodili jsme kolem sebe trochu po špičkách. Snažila jsem se naslouchat tomu, co říká jiným. Přišel mi trochu jako přerostlé dítě, hlavně tím, jak honil každou sukni, která se kolem mihla. Nakonec z něj byl fajn kluk, se kterým se dalo mluvit. Byla jsem u něj dvě odpoledne na háčku, témata jsme trošku lovili a asi nejvíc času trávili u počasí a u mostů, ale už mi rozhodně nepřišel jako přerostlé dítě. Prostě kluk, co hledá slečnu, ale jinak je v pohodě.

Ale jako nejzajímavější člověk naší party mi přijde Jár. Sedící na zádi své laminátové lodi po tatínkovi. Mlčící, či si lehce broukající. Moc nemluví, ale dokáže krásně vyprávět. Jen občas člověk neví, kdy si z něj dělá legraci. Ale když je na člověka nasměrován jeho vtip, tak je to skoro pocta. A znalosti o železnici, jízdní řády, vlaky...kdyby takhle každý věděl o své práci, byla by radost žít.
Dostali jsme se nějakou oklikou ke koním a dostihům, k Velké Pardubické. A já ani nevím proč, jsem nahlas řekla to, co nikomu, že jsem věděla vítěze i kobylku, která závod nepřežije, již od začátku. A Jár jen prohlásil, že někdo takové schopnosti má. Suše. A mě moc mrzí, že jsem v tu dobu seděla tak, že jsem mu neviděla do očí, protože z tónu hlasu to znělo, jako by věděl víc a nedělal si legraci.
Někdy mám pocit, že bych chtěla být trochu jako on. 

Jsem ráda, že jsem byla na vodě.
Jsem ráda, že znám všechny tyto lidi.
Doufám, že Mí už nebude mít problémy a až se vše vyšetří, bude jasné nejen co to je, ale hlavně co s tím.

Poslední dobou

9. července 2010 v 15:26 Mé pocity..
se zde moc nevyskytuji

Sem tam nějaký ten článek o ničem, aby tu bylo alespoň něco.

Za poslední rok se toho hodně změnilo. Ani ne tak kolem mě jako ve mně.

Nejsem ani zdaleka na konci, ale myslím, že jsem na správné cestě. Otázka je, jestli to vůbec mohu stihnout, jestli na to budu mít čas. Navíc stále ještě přesně nevím proč to dělám. Musím jen věřit, že to, co dělám, je správné.

Za poslední rok jsem se opět oprostila od lidí. Však ono to šlo velice dobře, když mí přátelé jsou někde jinde než já a nové jsem nehledala.

Dneska, za hodinku, vyrážíme na vodu.

Těším se. Těším se jako malé dítě. A jako každý rok mnou cloumá strach.
Tentokrát zvětšený tím, že většinu z těch lidí jsem neviděla x měsíců. A za poslední rok jsem se naučila pobývat ve společnosti pár (2-3) lidí, ale ve skutečnosti jsem byla mimo "svět".

To je něco, co teď nechci. Co nebude možné. Ať už pro bezpečnost všech, tak hlavně pro tu atmosféru.

Na jednu stranu opustím ruch civilizace, na druhou stranu k sobě pustím plno lidí.

Ale mám je všechny moc ráda. Jsou to fajn lidičkové. 

Před pár lety bych nevěřila, že si tohle můžu myslet.

Musím věřit.