Říjen 2010

Komunální volby 2010

16. října 2010 v 19:50 Moje město
Je odvoleno, je spočítáno a je zveřejněno.

Hurá!

Byly to neskutečné nervy.
Hlavně, když se zjistilo, že člen strany Dialog skupuje domy do kterých přihlašuje lidi..do neobyvatelných domů se náhle "přistěhovalo" do každého 15 i více lidí (nikoliv romů). které nikdy nikdo neviděl. Tedy krom u voleb, kam chodili s lístečky, že mají občanský průkaz ve výrobě..

Díky tomuto způsobu se tedy straně Dialog podařílo získat o jeden post více, než před čtyřmi lety. Ze tří křesel mají čtyři. Sebrali křeslo komunistům (kteří jsou u nás kupodivu skvělí)

Pro nás je to jediná informace. Mezi právoplatnými a skutečnými obyvateli Horního Jiřetína nedošlo k žádné změně. Strana si "pouze" koupila jedno křeslo.
Nicméně to nic nemění na výsledku 7:4. Prostě jen místo tří lidí, kteří v zastupitelstvu nic nedělají a často se zdržují hlasování, pokud nehlasují "proti", to budou čtyři. Těch sedm bude mít o to více práce, ale jsou to schopní lidé, kteří to zvládnou.

Jsem spokojená. Vyhráli jsme. Nepodváděli jsme.
Výsledky komunálních voleb 2010 v Horním Jiřetíně

Pro rýpaly: Informace o přihlašování lidí je potvrzena od samotného vedení strany Dialog, od Leichnera. Omlouvá to jako běžné podnikání. Koupit dům a pronajmout ho. Ano, jen by člověk nesměl vědět, že to jsou domy hodně let neobydlené a vybydlené..a na poště by si nesměly paní pošťačky stěžovat, že se jim tam hromadí pošta, kterou nemají komu předat..

Králíci...z klobouku :-(

12. října 2010 v 19:37 Moji zvířecí kamarádi
Šli spát...navěky.

Je to již pár dnů. I pár týdnů. Poslední měsíc a půl byly opravdu hektické.

Ale já to nemohla napsat. Já na to nemohla ani myslet. A brečím tu u psaní dál.

Myxomatóza letos řádila. Ani očkování nepomohlo.
První šel pryč Kikouš, během pár dní. Byl u mě v pokoji, v "karanténě", omývání očíček, čumáčku, dva dny krmení stříkačkou. Zemřel za čtyři dny od prvního projevu nemoci. V noci ve čtvrt na dvě. Byla jsem u něj.

Stále jsem ještě doufala, že alespoň Sindybád to nechytl.

Se Sindybádem jsme bojovali tři týdny.

Tři týdny omývání očíček a čumáčku, které nesnášel. (stále jsem naivně doufala, že je to jen prevence, že se to nerozeběhne) Dva týdny krmení injekční stříkačkou, protože natekl tak, že nejen neviděl, ale nemohl ani jíst a skoro ani pít.

Každé tři až čtyři hodinky stále stejný kolotoč. Omýt hnis z očí a čumáčku, připravit kaši, a snažit se nakrmit stříkačkou. Chvíli to vypadalo, že bude lépe.

Nakonec mi Sindybád hubnul snad hodinu od hodiny. A slábnul. Nemohla jsem ho krmit víc, protože celá "operace" pro něj byla tak náročná, že ho to dost vyčerpávalo. A pak jsem k němu přišla na pozdně odpolední krmení..a věděla, že už nebudu krmit ani večer ani v noci. Za chvíli na to zemřel.

Stále vymýšlím a přemýšlím co jsem mohla udělat jinak, co jsem měla udělat líp. Jestli jsem je zbytečně nevyčerpala častým krmením. Jestli jsem neměla naopak krmit víc. Jestli měli mít víc teplo. Nebo naopak míň.

Já vím, že tahle nemoc se léčí jen ve velmi málo případech. Ale vím, že to jde. Jen stále přemýšlím, proč u nás ne.

Měla bych být dospělá. Nějací králíci by mě neměli rozhodit. Ale mě rozhodí víc, než hladové děti Afriky. Protože je znám. ..Jsem je znala..

Vzpomínám, jak jsem se na jaře těšila, až budou moci být venku. Na sluníčku a pak, až bude vedro, ve stínu. Jak tam budou rádi. Jak tam byli každý rok spokojený a doma se pak celou zimu nudili.
Kdyby nechodili ven, možná by se nenakazili. Ale možná by nám nakažený komár stejně vletěl domů...kdo ví.

Nevím, jestli jsem to stihla sem někam napsat, ale vím, že jsem o tom před pár měsíci mluvila s kamarádkou.

O tom, jakou pro mě měli cenu. V jaký šílený čas přišli a co pro mě znamenali. A že nevím co budu dělat, až nebudou.

Už nějaký ten čas nejsou. A já stále nevím co budu dělat.
Klece jsem vymyla a vydesinfikovala...a opět sestavila. Já nevím proč. Měla jsem je kompletně rozložené, každou tyčku důkladně drbala..a pak sestavila. Automaticky?

Teď chodím kolem prázdných klecí. Když jdu kolem, přejedu po šprušlích rukou. Nikdo tam není. Nikdo se nenatahuje pro mrkev.

A nejsem sama kdo kouká. Kouká i ten náš Dix. Kolem výběhu. Kolem klecí. A vždycky se na mě tak nechápavě podívá..Vyrůstal s nima. Chroupal s nima mrkev i zelí. Zkoušel žvejkat seno. Hráli si spolu. A teď nejsou.

Byla tu ségra. Přivezla velký kytky, že se jí nevejdou do bytu. Mamka se zděsila a povídá, že to taky nemáme kam dát. A ségra povídá, že to můžeme dát místo těch klecí. (ani jsem netušila, že to už ví) a já jsem se vnitřně hrozně naštvala. Jak si někdo může dovolit rozhodovat za mě. O mě. Vždyť za to celou dobu v Horním Jiřetíně bojujeme.

Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila, než mi došlo, že to tak ségra vůbec nemyslela, že prostě o tom nepřemýšlela, že to prostě nezná. Protože člověk který neměl rád "něco" nemůže vědět, jak je tomu, kdo "to" rád měl, když o to přijde.

Já sama nevím co budu dělat. Prvních pár dnů jsem chtěla prodat činčily. Zapomenout, že nějaká domácí zvířata, domácí kamarádi existují. Ale dnes již vím, že to není správné řešení.

Nebudu si kupovat náhradu za moje králíčky. Budu si pořizovat nového kamaráda. Až přijde správný čas. Až ho potkám. A budu vědět, že to je on. Ne ten, kdo zastoupí mé králíky. Ale ten, kdo se mnou bude sdílet život dál.

Ale kdy to bude, to se uvidí. Přišla na mě už i doba, kdy bych koupila cokoliv, co se rádo mazlí, ale to by byla chyba. Prošla jsem pár zverimexů v okolí, potkala tam plno hezkých zvířátek. Nakoukla jsem na stránky plno chovatelů a viděla plno krásných mláďátek. Ale jestli ten čas přijde zítra, za měsíc, nebo, jak chce mamka, (opět o mě beze mě) až na jaře..to nechám na...náhodě? osudu? prostě tak na něčem..klece ale schovávat nebudu..

Tento čas ale patří mým kamarádům:


Ušáci a Matýsek
Sindybád

Kikouš

Koukám, trošku morbidně, že se dnešní článek hodí i k tématu týdne :-/