Červenec 2011

Velká voda 2011 - Otava a Vltava

29. července 2011 v 21:58 Mé pocity..
Další rok uběhl a my máme za sebou další vodu. Má cesta do ráje.

Když jsem zjistila, že jediná řeka, která v dobu naplánovanou na naše vodní putování, je Vltava, polil mě studený pot.
Představa hlavy na hlavě nad jezy i po řece, ožralů na raftech a řvounů v kempu mi radost neudělala. Dodnes se budím hrůzou, když vidím ten párek lidí, jak mají miminko přivázané koníčkovací šňůrou k barace (něco jako nafukovací kanoe, vzadu má výtok pro vodu)

Navíc jediné z dětí, které mělo jet, byla E. Což mi bylo líto. Mí měl zakázáno od doktorky spát ve stanu (kvůli loňskému velkému problému) a malý J, který by jel s námi poprvé, by bez maminky, která by byla s Mí doma, nejel.

Nakonec se to spaní ve stanu vyřešilo chatkou pro Mí. Spala tam s ním maminka Jí a E, J spal většinou s tatínkem M ve stanu.
(Doufám, že se nesnažíte nakreslit čtverec ;-) ) Není to ideální řešení, ale pokud to Mí umožnilo jet, bylo to řešení geniální. I když to znamenalo každý den pendlovat k chatce, tzn. převážení aut sem a tam.
Sehnat chatku také nebylo jednoduché.
Na první víkend se to povedlo na Otavě v Aníně. Loni jsme tam začínali malou vodu. Teď jsme tu trávili dvě noci a sjeli si jeden den z Anína Otavu.
Pak jsme se přesunuli na Vltavu, do kempu v Rožmberku, kde jsme spali od neděle do pátku. Další dvě noci jsme spali na Pískárně.

Nebudu to natahovat popisem přírodních krás a dne po dni, nikoho tady to zajímat nemůže, tak jen takové shrnutí:

Nakonec díky tomu, že jsme přejížděli auty, jsme si daly nejvíce vytížené úseky na všední den a opačně, což znamená, že jsme nejeli řeku postupně z Vyšáku do Boršova, ale občas jsme přeskočili a vrátili se až o pár dnů později. Ideální stav, kdy v Krumlově nad jezem potkáte dvě lodi..prostě paráda. Bordel v kempu byl, ale všechno zlé je pro něco dobré a tak ten občasný déšť ty nejhorší vykuky spláchl a pak byl vcelku klid, pokud člověk umí usínat, když není úplné ticho.

Asi nejkrásnější byla část z Lenory na Lipno. Byla jsem tam v roce 1998 a 1999, ale vždy děsně lilo a bylo docela dost lidí, takže si z okolí nic moc nepamatuji, jen to jak jsme promočení a je kosa.
Letos to vyšlo nádherně, svítilo sluníčko a bylo teplo. Navíc díky tomu, že je průjezd lodí regulován a zpoplatněn, jsme byli na vodě v sedmi lodích sami. Jela jsem s Jár. Díky jeho nádherný starý lodi a jejím úžasným vlastnostem jsme byli stále první. Před námi klid, pohoda a ovádi. Těch tam bylo mraky. Když jsme je tak plácali, tak jsem přemýšlela, jestli je to v CHKO vůbec dovoleno :-))
Ale úsek řeky to byl nádherný. O kolí skvělý a nezničený. Vím, že vodáci vidí černě, když se části řeky uzavírají, ale jen díky tomu mám(e) ten skvělý zážitek.
Zbytek vody proplul v poklidu, občas spláchnutý nějakým tím deštěm. Až na poslední den, kdy jsme byli dost promoklí, to ale nebylo s deštěm tak moc zlé, pokud nepočítám ty večerní pokusy o uvaření večeře za deště. V tu dobu pršelo docela často, ale zabalili jsme to asi jen jednou.
Poslední den, na úplně posledním jezu a snad i na posledním kilometru naší cesty, se cvakly Čert s Mí. Měli jsme tam na mále asi všichni, ale jak to tak vypadá, Čert se chtěl před cestou domů vykoupat.
Já s Jár a M jsme to řešit nemuseli, vlezli jsme tam za nočního světla večer před tím..jen tak, abychom si nenamočili zbytečně plavky :-)
Zase jsem se o sobě dozvěděla pár věcí. A pár věcí pochopila. A o pár věcech se přesvědčila, jak fungují. Ne vždy z toho mám radost. Ale asi začínám trochu něco chápat.
Hlavně jsem konečně pochopila, proč. Proč tak ráda jezdím. Proč jsou návraty tak tvrdé. I když letos jsem myslela, že to tak tvrdé není. Po třech dnech doma jsem pochopila, že jsem prostě mozek nechala u lodí.

Jediných pár dnů v roce, kdy si dokážu odpustit. Kdy nemusím poslouchat své vlastní výčitky o tom, co jsem dopustila. Pár dnů, kdy řeším hlavně to co je a trochu to, co bude. Ale niky to co bylo.
V šestnácti jsem řekla: "Bylo by fajn ztratit paměť. Ale kdyby se paměť vrátila, byl by to šok na druhou". A tohle je přesně ten stav. Pár dnů amnézie a pak návrat do reality. Tvrdá ruka přistane na tváři již v Praze, kdy dostanu první facky hluku a spěchu ostatních lidí. A pak už jen nezadržitelný pád.
Letos se nekonal. Přijela jsem v neděli večer, ještě během noci jsem se přesunula domů. Myslela jsem, že jsem to zvládla, i díky tomu, že jsme nevypadli z civilizace, to se u Vltavy nedá. A pak bác ho. Tři dny jako bych neměla myšlenky, mozek...nevím co je horší. Jestli se prodírat zoufalstvím hned, nebo tak dlouho čekat, až dorazí mysl?

Letošní voda byla fajn. Ale stále ji přebíjí vzpomínky na loňskou Berounku. Prostě jsem ji přožívala intenzivněji. Možná jsem byla jen větší idealista. Kdo ví?