Srpen 2011

Malá voda Ploučnice 2011

16. srpna 2011 v 23:08 Mé pocity..
Ve středu večer mi přišla SMS: "Jedeme na 99% Ploučnici"
Odpovídám něco ve smyslu, že fajn, že tam jsem ještě nebyla, tak jsem zvědavá. Odpověď mi přijde v zápětí, že tam také ještě niky nebyli. Super. Nová řeka :-)

Kouknu na Raft.cz jak to vypadá se stavem vody a na hrubý popis řeky. Stránku uzavírám v podstatě po přečtení prvního kilometru řeky. Projíždí se 100m skalní tunel. Super. Vypínám i prohlížeč v marné snaze vymazat tunel nejen z paměti, ale hlavně z řeky :-D Kupodivu se to nepodařilo.

Ve čtvrtek po poledni vyrážím na cestu do Prahy. Ještě jsem se chtěla stavit koupit pláštěnku, tak vyrážím o hodinku dřív. Pláštěnku jsem nesehnala, ale nevadí. Mám nepromok. bundu, to by mělo stačit. Dorazila jsem na místo setkání o 45 minut dříve. Párkrát jsem se prošla sem a tam a zaskočila do stánku pro zmrzlinu. Když se vracím zpět, vidím "naše" auto s M čtoucím noviny. Nevěřím svým očím, jak brzy tu je :-)

Po přivítání se dozvídám novinku. Místo 6ti lidí jedeme ve 4. No bezva..i když se to dalo čekat :-(. Jedu já jako jediná holka, Jár., M a R. Jár. doráží chvíli po mně, R je přesný na vteřinu. Můžeme vyrazit pro lodě. Berou se jen dvě samby..alespoň ušetříme za půjčení vozíku..

Po menším hledání dorážíme na místo. "K průrvě", kde si ve stánku dáme něco k večeři a hlavně se ustanujeme. Sranda byla, že jsme vyrazili ve čtyřech, každý s vlastním stanem. Což je samozřejmě hloupost. Po delších dohadech, kdy M. se snažil prosadit, že budou kluci spát v Jár. stanu pro tři a já sama - to neprošlo přes Jár., kterému přišlo zbytečné se mačkat..nakonec M postavil svůj stan a přibral R. a mě pozval Jár. do stanu k sobě. Byla jsem docela ráda..přeci jen mám po poslední vodě ještě dírky v tropiku a s jednou prasklou tyčkou budu muset také něco udělat teď to všechno vydrží, ale aspoň se to nebude ničit víc, než to napravím..a navíc..nebudu muset po návratu sušit stan :-)

Večer jsme hráli karty, když nám v deset zhasli u stánku, přesunuli jsme se pod pouliční lampu na silnici. R šel chvíli telefonovat, občas napsal SMS..zjistila jsem, že tohle mu fakt nezávidím..nevím ještě co s tím a jestli vůbec s tím něco budu dělat, ale tohle je věc, která mi fakt nechybí. V půl druhé jsme se rozhodli, že bychom se mohli jít vyspat na zítřejší cestu.

Ráno jsme se probudili do slušného počasí. M domluvil se stánkařem, že u něj na zahradě necháme auto. Chtěli jsme dojet do České Lípy, což stánkař prohlásil za nemožné. Uvidíme. Snídám jednu z koblih, které prý M koupil kvůli mně :-D (No, je pravda, že na velké vodě jsem snídala většinou čoko koblihu, ale to byli asi mé první čoko koblihy v životě, a tyhle marmeládové na malé vodě byli asi mé čtvrté koblihy marmeládové :-D nejsou to zrovna věci, které bych běžně kupovala) Při pohledu do tmavého jícnu průrvy mě přechází hlad i chuť. M odváží auto. Jár. někde vyhrabal kofilu (čoko tyčinku) a podává mi ji, prý na nervy :-D. Normálně odmítám, ale teď jsem asi fakt mimo, neboť si ji beru a otvírám. Nabízím Jár., ale nechce..mám toho chlapa ráda, i když je to zvláštní tvor. Ale kdo nejsme?

Nad průrvou nasedáme do lodí, já krotím své nervy ze zůžených prostor a snažím se nepropadat panice. Ale jedno vím. Vím, že to chci projet.
Jedeme s prázdnýma loděma, bagáž naložíme až pod průrvou. M rozdal všem krabičku sirek, prý kdybychom se tam cvakli, ať si můžeme posvítit. Vím, že to myslel vážně, ale nedovedu si představit, že bych to tam provozovala :-) Nakonec to bylo zbytečné a vlastně mi to skoro mrzelo, neboť uprostřed průrvy byla ve stropě díra, kudy šlo světlo..na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou bych si to chtěla zkusit..už proto, abych trochu věděla, jestli ten Botič můžu někdy jet nebo opravdu ne..až tam to zkoušet nechci.

Pod průrvou naložíme věci a já s Jár. si jdeme ještě zaplavat. Nakonec naskáčeme do lodí. Je tu odjezd. Řeka není moc široká a pěkně se klikatí. Vzpomínám na ten popis řeky: "Jestli chcete vidět téci řeku do kopce, jeďte Ploučnici". Stále přemýšlím co tím bylo myšleno. To, že v tuto chvíli je to volej, asi přeci jen ne..

Projeli jsme Mimoní a opustili umělé koryto. Řeka se opět trochu zúžila a meandrovala víc a víc. Také se objevovalo víc a víc vrbiček a nakonec i stromů do vody a přes vodu padlých. Tenhle úsek byl ale ještě prořezáván, a tak, i když se skloněnou hlavou, se dalo vše podjet, nebo přejet.

Zastavili jsme pod mostem na oběd. Kiosek byl zavřený, ale na místě bylo ohniště a my měli pár buřtů. Hlídala jsem věci na břehu a připravovala buřty, kluci šli zatím pro dříví. Jár. nakonec rozdělal oheň bez použití papíru a zápalky. V ohništi zůstalo pár žhavíků po předešlých hodovnících. Buřty byli vynikající. Nakonec byl čas pokračovat dál.

Na řece to začalo houstnout. Ze tří metrů široké řeky bylo průjezdných pár centimetrů uprostřed mezi vrbičkami, případně zalehnutí do lodi a projetí pod stromem..a tak to šlo celou řeku..zatáčka doprava, doleva, padlý kmen, druhý, třetí, vrbičky..ale bylo to parádní. Minimum lidí. Minimum civilizace. Trochu jsem se bála, co nás čeká a co všechno nedokážu přelézt. Nakonec to byl jen jeden strom, na který jsem se nemohla dostat, tak jsem to vzala po břehu, kluci to nějak přešplhali. A jeden strom jsme přenášeli všichni po břehu.

Začali jsme se rozhlížet po nějakém plácku na noc. Nakonec jsme jeden našli, s příjemnou písečnou plážičkou. Trochu nás strašili stopy koňských kopyt, ale doufali jsme, že pokud v noci přijdou napít, tak se stanům vyhnou. Kluci vyrazili na další dřevo na uvaření večeře, já se zatím převlékla, dohlížela na věci a nakonec i rychle balila klukům balila před přeháňkou, aby neměli věci úplně mokré. Naštěstí jen chvíli kapalo.

Všechno dřevo bylo mokré po předešlých deštích a tak špatně chytalo. Jár. se pokoušel rozdělat oheň bez papíru, ale ani mech ani kůra nebyla schopná chytit. Nakonec se přinesl papír..a nechytlo to ani od něj. Pak se do toho pustil M. Nakonec to vypadalo, že ten guláš k večeři možná přeci jen bude..až do té chvíle, dokud se nepřihrnuli koně.

V první chvíli jsme je vcelku radostně přivítali. Jen jsem doplnila radu, že čtyři koně jsou stádo a pohyb ve stádu je trochu rizikový, ať si dávají všici pozor. Naivně jsme doufali, že se trochu pomuchlujem, oni (tedy ony, čtyři kobylky) se napijí a zase zmizí. Ve chvíli, kdy se pustili do dřeva, nám začalo být jasné, že je tu menší komplikace. Překvapilo mě, jak blízko k ohni lezou. A chroupají kůru ze dřeva na přikládání. Napít se šla nakonec jen jedna a ta spíš lovila řasy. Dvě kobylky (hafling) se procházeli kolem a sem tam uždíbly trávu, poctivě se vyhýbaly stanům i kolíčkům. Hnědá huculka stála nad ohněm a bílá (arabka?) chroupala dřevo. Nakonec byli nad ohněm všechny. Odháněly dotěrný hmyz. Vše by bylo v pořádku, kdyby se huculka - vůdkyně stáda nepřetlačovala s arabkou?, ta neuhla a nestoupla při tom do ohniště, aby rychle vyskočila a dupla na nohu R. Chudák. Už kdy přišly, tak hlásil, že koně nesnáší..tak má o důvod více..naštěstí z toho nebylo nic velkého, i když bolet to muselo pekelně. To nebylo jen přišlápnutí.
Když se huculka rozhodla, že se půjde projít, musela jsem ji hlídat u stanů, neboť byla schopná prostě jít..nezájem..naštěstí reagovala na "ustup". Zkusila jsem z provazu provizorní ohlávku a odvést jí pryč. Dokud jsme šli kolem řeky a ohně, tak v pohodě šla, ale jak zjistila, že ji vedu pryč, tak se sekla a nehnulo s ní vůbec nic. Nakonec nezbylo, než nechat oheň vyhasnout. V tu chvíli všechny zatříhaly ušima, huculka se sbalila a šla pryč. Všechny ostatní za ní. Rychle jsme přes přístupovou cestu natáhli v několika řadách koníčkovací šňůry a ze zbytku dřeva, který nám milostivě nesnědly jsme rozdělali oheň a po jejich dvou hodinové návštěvě jsme se konečně pustili do přípravy guláše :-) (R. vykřikoval něco o tom, že by si dal koňskej..)

Druhý den jsme pokračovali. Prodírali jsme se zarostlou řekou, až jsme na razili na louku, kterou z obou stran lemoval les. Louka mohla mít tak dva kilometry na délku, ale po řece jsme si najeli dobrých pět kilometrů. Tady jsme konečně pochopili, co znamená, když řeka teče do kopce. Pokud jedete do zatáčky 160°tak to ani není jinak možné :-) jezdili jsme z jedné strany louky na druhý, potkali několik odboček, které se zase postupně sešli. Občas jsme přemýšleli, jestli nejsme ve slepém rameni, ale nakonec jsme se dočkali opět vjezdu do lesa..a stím spojené houštiny..
Začalo pršet a kluci natahovali pláštěnky. Na nebi to vypadalo na přeháňky a já si představila neustálé nandavání a sundavání pláštěnky a hlavně to pocení se v ní v tom teple, které stále bylo. Nakonec jsem jen sundala triko a jela v plavkách. A udělala jsem dobře. V mezeře mezi přeháňkou jsem v pohodě uschla a odpoledne už nepršelo vůbec. A bylo stále teplo.
Ve chvíli, kdy jsme zastavili na oběd, jsme pohopili, že něco není podle plánu, protože tam co jsme byli, jsme měli dorazit až večer a nocovat tam. Přemýšleli jsme o tom, jestli nezakempujeme, ale z přístupu personálu ranče s restaurací u které je možné stanovat, nám bylo jasné, že jsou lehce zaskočeni, že nějací lidé by mohli vzít jejich ceduli vážně. Nechali jsme se jen zlákat na uzená žebírka..nebo klobásky..a pak vlastně už na cokoliv, co nám byli schopni nabídnout..z čehož se po dlouhých debatách vyklubali utopenci ke kterým nám byla ještě nabídnuta hořčice...byli jsme rádi, že je alespoň něco a pak jsme rychle zmizeli.
V podvečer jsme dojeli k další ceduli nabízející stanování na louce. Když M vystoupil aby se podíval jak to vypadá na břehu, měl pro R velice pozitivní zprávu. Louka na stanování se nachází v ohradě, kde se popásá pár krav a koní. R začal lehce stávkovat, že tam spát nebude. Nakonec jsme se rozhodli podívat se k hospůdce, ke které to všechno patřilo a hlavně to domluvit tam.
Při příchodu jsme zaregistrovali velice podezřelou, z boku otevřenou korbu auta, kde nějací lidé montují aparaturu..pár lidí se nás ptalo, jestli tam chceme spát a vypadali docela pobaveně. Dali jsme si něco k pití, zjistili co a jak dlouho budou hrát a brzy jsme mizeli, doufajíc, že před Českou Lípou najdeme ještě nějaký flek na spaní. Protože ačkoliv kempař říkal, že do Lípy za tři dny nedojedeme, že budeme rádi, že jsme někde v Žízníkách nebo kde, tak my měli druhý den před sebou pět kilometrů do Lípy.
Ve chvíli, kdy už to byli kilometry jen tři, tak se zarostlý břeh otevřel, a ačkoliv tam již nějací vodáci s dětmi stanovali, prostor byl dost velký pro nás všechny, aniž bychom si překáželi.
Jen byl trochu problém najít dřevo na oheň, ale vše se podařilo a my si zahráli i ty karty.
V neděli jsme dojeli do Lípy během chvilky, i když nás ještě pár zajímavých úseků čekalo a čekal nás také jeden strom, který se opět přenášel po břehu. Jen jsme přesně nevěděli, kde v Lípě nejlépe zastavit, aby se daly naložit lodě. Posledních pár metrů jsme si zapádlovali ještě proti proudu, protože se ukázalo, že nejlepší místo jsme minuli. Byla to docela makačka, ale bylo to poslední pádlování ..
Převléknout, připravit lodě na odvoz, M mezi tím zjistil kdy jede bus zpět k autu a vyrazil, my zatím mastili karty, R chvíli telefonoval..a najednou tu bylo auto, lodě se hodily nahoru a šlo se na oběd. Vynikající oběd. A pak už jen domů..kam jsem se dostala v jedenáct v noci.
Mohla jsem jet z Lípy do Ústí, pak do Mostu a pak zavolat taťkovi a být doma dřív, ale čas mě nehonil a voda prostě začíná a končí v Černošicích.

Jen jedna věc mě zarazila, když jsem si šla doma lehnout. Zvláštní pocit prázdnoty a samoty, jakoby stesk po tom, že jdu spát sama. Že Jár. za chvíli nepřijde, neprohodíme pár slov a pak si neřekneme "Dobrou noc"..a to jsem se bála, že mi bude chybět ve společném stanu soukromí :-)
Dobrou noc a třeba někdy na vodě AHOJ!